Říjen 31, 2011
Dne 9. března v 17:45, tři hodiny před oficiálním zahájením letecké kampaně nad Libyí, čtyři francouzské stíhačky Rafale prolétly napříč pobřežím Středozemního moře, aby zaútočily na kolonu tanků mířících k povstaleckému městu Benghází. Stroje rychle zničily své cíle, a tím téměř rozvrátily mezinárodní alianci přicházející zachránit Benghází.
Francouzské velení tímto zahájením letecké války rozvzteklilo italského premiéra, který obvinil Paříž z toho, že odsunula do pozadí NATO. Silvio Berlusconi pohrozil tím, že odřízne aliančním vojenským letadlům nezbytný přístup k italským leteckým základnám nezbytným pro alianční vojenská letadla. „Byl to téměř rozpad koalice,“ řekl evropský diplomat, který to měl z první ruky a který o těchto citlivých spojeneckých vztazích hovořil pod podmínkou anonymity. Tato trhlina však byla rychle záplatována díky rozsáhlému horečnatému a neviditelnému lobbování, které zabránilo koalici, aby se rozpadla hned na začátku. „A byla za tím Hillary,“ řekl diplomat.
…
Clintonová v rozhovoru přiznala "období úzkosti a výčitek svědomí" během sedmi měsíců trvání kampaně, ale řekla: „Rozjeli jsme kampaň, která byla na té správné straně dějin, na té správné straně našich hodnot, na té správné straně našich strategických zájmů v tomto regionu.“
Během počátečních týdnů nepokojů v Libyi byla Clintonová mezi těmi představiteli Bílého domu, kteří lpěli na slábnoucí naději, že by Kaddáfí mohl padnout bez pomoci ze Západu.
Od prvního ozbrojeného odporu v období od 18. února do 9. března se zmatené opoziční hnutí zdálo být na vzestupu, získávalo kontrolu nad libyjskými městy od Benghazí po Bregu, od Misuráty až k pobřeží Středozemního moře. Pak však v jediném krvavém týdnu přívrženci Kaddáfího obrátili veškeré zisky rebelů v debakl, drtili odpor ve městech po celé Libyi a šikovali své jednotky před konečným tažením na poslední opoziční pevnost Benghází.
V odpověď na Kaddáfího hrozbu, že zmasakruje obyvatelstvo Benghází "jako krysy", požádali vůdcové povstalců o intervenci Západu, včetně bezletové zóny. Naléhavá prosba získala podporu v Evropě, a to zejména u francouzských a britských představitelů, kteří začali pracovat na textu rezoluce Rady bezpečnosti OSN, jež by dovolila použití vojenské síly proti libyjskému samovládci.
…
Clintonová vypracovala seznam podmínek, které zahrnovaly oficiální žádost o intervenci ze strany arabských států. 12. března přesně toto učinilo 22 zemí Arabské ligy svým hlasováním pro žádost o souhlas OSN s vojenskou bezletovou zónou nad Libyí.
Další den, 13. března, Clintonová odcestovala do Paříže na setkání s ministry zahraničních věcí ze skupiny osmi zemí. V mramorových konferenčních sálech pařížského hotelu Westin poprvé zasedala s Mahmúdem Džibrílem, prozatímním vůdcem začínající libyjské Přechodné národní rady. Soukromě se setkala také s diplomaty zemí Perského zálivu, aby zjistila arabskou ochotu vyslat vojenské letouny k prosazení případné bezletové zóny. A sešla se s ruským ministrem zahraničí Sergejem Lavrovem, jehož země mohla v OSN potenciálně zablokovat jakékoliv úsilí o zásah.
…
Od 15. března, kdy Clintonová mluvila telefonicky s Obamou, aby jej informovala o jednání, se stala "horlivým zastáncem" americké intervence, řekl jeden vládní činitel. President, který zvažoval argumenty nesmiřitelně rozdělené vlády několik dní, se nakonec postavil na stranu své ministryně zahraničí.
Clintonová byla 17. března na polovině cesty přes Atlantik, když se rezoluce, která měla schválit libyjskou intervenci „všemi nezbytnými prostředky“ (kód OSN pro vojenský zásah), ddostala před Radu bezpečnosti OSN. Clintonová v letadle žhavila telefony, zatímco se velvyslankyně USA při OSN Susan Riceová setkávala se svými protějšky, aby nahnala potřebné hlasy a zajistila, že se i Rusko a Čína vzdají svého práva veta.
Rezoluce prošla poměrem 10 : 0, s pěti absentujícími státy.
Francouzský letecký útok, který tolik rozlítil Italy o dva dny později, vyrostl z touhy francouzského prezidenta, Nicolase Sarkozyho, zahájit co nejrychleji symbolické údery před oficiálním zahájením kampaně. Bílý dům neprotestoval – Sarkozy byl hlavním zastáncem vojenského zásahu a francouzského vůdcovství v Libyi, které posílilo prezidentovu domácí popularitu.
Ostatní spojenci se však měli na pozoru. Francie setrvávala na myšlence velitelské struktury rozdílné od NATO, která by zahrnovala některé arabské země, zatím s vyloučením Německa a dalších odpůrců zásahu. Itálie a Turecko přitom trvali na řídící roli NATO a hrozili bojkotem jiného uspořádání.
Předčasný francouzský útok prohloubil podezření obou zemí, že Sarkozy před nimi skrývá svoji „vlastní agendu“, jak později prohlásil turecký prezident Abdullah Gul. Francouzští představitelé namítali, že NATO je příliš rozděleno a špatně připraveno na to, aby přišlo dostatečně rychle na pomoc povstalcům.
Clintonová, která čelila hrozbě rozkladu aliance, se zaměřila na rizikový management. Strávila hodiny na telefonu a v osobních rozhovorech s Berlusconim a italským ministrem zahraničí Francem Frattinim, který nakonec hrál rozhodující roli při poskytnutí italských leteckých základen jako opěrných bodů pro útoky.
…
Některé arabské státy, včetně Kataru, Spojených arabských emirátů a Jordánska, souhlasily, že poskytnou bojová letadla a piloty ke společnému symbolickému vyjádření podpory muslimských zemí vojenské akci proti Libyi.
Tři dny před bombardováním se však zdálo, že Arabové couvají, znepokojeni možností odporu ve svých vlastních zemích a rozzlobeni americkou kritikou Saúdy vedené vojenské intervence do Bahrajnu k potlačení tamního povstání. Katarem slíbené čtyři stroje z 24. března se stále ještě nad Libyí neobjevily, Spojené arabské emiráty a Jordánsko oznámili, že poskytnou pouze humanitární pomoc.
Clintonová se ve snaze nalákat Araby zpět do spolku telefonicky spojila se šajchem Hamadem bin Džasimem al-Sáním, katarským ministrem zahraničí, a zároveň učinila opakované výzvy k šajchovi Spojených arabských emirátů Abdalláhovi bin Zajd al-Nahajánovi a jordánskému králi Abdalláhovi II.
"Je to důležité pro Spojené státy, je to důležité pro prezidenta, a je to důležité pro mě osobně," řekla podle jednoho z představitelů ministerstva zahraničí Clintonová arabským vůdcům.
25. března provedla stíhací letadla Mirage 2000 pod vlajkou Kataru první bojové lety nad Libyi. Všechny tři země nakonec dodaly vojenská letadla a zkušené piloty pro libyjskou kampaň.
Letecká kampaň vedená NATO rychle zatlačila Kaddáfího síly od Benghází. Od května však alianční letadla strážila frontové linie, které se jen zřídka posunuly.
Ve Washingtonu a v Evropě se začalo do komentářových rubrik vkrádat slovo "patová situace" s tím, jak zákonodárci, skeptičtí vůči politice Spojených států v Libyi, začali hrozit zablokováním finančních prostředků pro tamní vojenské operace. Současně se s rizikem nedostatku hotovosti potýkali i povstalci, kteří nebyli schopni prodávat ropu a byli odpojení od právně zablokovaných Kaddáfího bankovních účtů. Začátkem července jim došly peníze na zbraně, jídlo a další životně důležité dodávky.
Clintonová ignorovala doporučení právníků ministerstva zahraničí a přesvědčila Obamu, aby diplomaticky uznal rebely, což byl posun, který umožnil Libyjcům přístup k miliardám dolarů ze zmrazených Kaddáfího účtům. Na schůzce v Istanbulu, 15. července, přinutila dalších 30 západních a arabských vlád, aby učinily stejné prohlášení.
„Zlomila všechny naráz,“ říká západní diplomat, který se zúčastnil istanbulského jednání.
Tripolis padl o pět týdnů později, za relativně malých amerických výdajů ve výši 1 miliardy dolarů a bez jediného příslušníka americké pěchoty. Americká letadla provedla méně než třetinu výpadů, ale dodala klíčovou podporu – tankování, dohled a logistiku pro výpady letadel více než tuctu dalších zemí.
…
Američtí kritici vládní politiky říkají, že libyjská strategie, jakkoliv nakonec úspěšná, je typická pro pomalou a chaotickou reakci na povstání Arabského jara.
…
Clintonová připustila, že historické zhodnocení libyjského zásahu zdaleka není jisté a řekla, že recept Severoatlantické aliance na pomoc lidovému povstání proti diktatuře nelze snadno uplatnit jinde.
„Musíme posoudit kde jsme, čeho jsme společně dosáhli a kolik nás to stálo,“ řekla Clintonová. Přitom, řekla, „musíme být pružnější a flexibilní při řešení mnoha výzev, kterým čelíme, a měli bychom v tom být rozhodní.“
Zdroj: Washington Post
Překlad: Aram
Redakčně kráceno
