Demokracie a diktatura

Předlistopadový režim se stal pro současnost synonymem totality, polistopadový naopak synonymem demokracie. Pokusme se podívat na oba politické systémy s jistým kritickým odstupem.


Předlistopadový politický systém byl výsledkem předúnorového vývoje. Byl to důsledek předválečné hluboké systémové krize světové ekonomiky a politiky a politických ujednání vítězných válečných supervelmocí. Není zajisté překvapením, že Únor 1948 byl přechodem ke konkurenčnímu systémovému uspořádání, ke kterému postupně šablonovitě došlo ve všech zemích určených v Jaltě do sovětské sféry vlivu. V Československu pak vnitřní podmínky přechodu tvořil posílený poválečný  politický vliv KSČ, vládní krize, kterou komunisté dokázali politicky využít a zužitkovat stupňovaným politickým tlakem za masivní podpory veřejnosti v pozitivním očekávání (i planými sliby) v ulicích.


Zde bych chtěl připomenout, že na základě parlamentních voleb v roce1946 byli komunisté v Československu nejsilnější stranou (v českých zemích cca 43 %, na Slovensku přes 30 % = druhá nejsilnější strana na Slovensku po demokratech, kteří získali cca 62 % hlasů). Po únorovém převratu opřeném o "nátlak ulice" a přijetí Gottwaldových podmínek prezidentem došlo k postupné proměně politického i ekonomického systému tak, že komunisté se stali nekritizovatelnou vládnoucí silou a ostatní marginalizované politické strany sdružené v tzv. Národní frontě tvořily politickou kulisu sloužící navenek jako stafáž k prohlášení tohoto politického systému za demokracii.  t.j. vládu lidu. Ve skutečnosti ovšem šlo o diktát jediné politické strany podřízené Moskvě, jejíž početný stav postupně narostl na cca 1,5 milionu členů.  Tato část společnosti dokázala přesvědčit velkou část zbytku společnosti, potažmo vnutit jí a diktovat svou vůli  a zájmy skrze přijímané zákony a institucionální změny za pomoci represe.


V ekonomické rovině šlo o víceméně plynulý vývoj bez cyklických krizových otřesů s akcentem na zachování určité rovnoměrnosti (souměřitelnosti, nikoliv ovšem rovnosti) příjmů se sociálním akcentem. Veřejné vlastnictví a  společenský zájem disponovaly větší právní ochranou a byly nadřazeny ochraně soukromého vlastnictví a soukromých zájmů. V mezinárodní rovině šlo o preferenci nenásilné diplomacie a postupných pozičních tlaků a víceméně vyrovnanou anebo mírně přebytkovou obchodní bilanci v zahraničním obchodě. Oponentní názory a systémová kritika mimo půdu státostrany (na půdě státostrany byly přípustné pouze omezeně) byly nepřípustné a trestné. Všichni obyvatelé a jejich potomci měli zajištěny dostupné základní existenční a sociální  podmínky, jako jsou právo na práci, bydlení, vzdělání, zdravotní a důchodovou péči… 


Polistopadový politický režim byl důsledkem dohod supervelmocí a předlistopadového vývoje. Demokratizovaný Sovětský svaz pod vedením Michaila Gorbačova dobrovolně uvolnil politické otěže ve sféře vlivu, který mu připadl v rámci poválečných ujednání velmocí. To umožnilo postupný systémový návrat Československa, později rozděleného na českou a slovenskou státnost, zpátky ke kapitalismu. Jakoby se opakovala doba druhé půle padesátých let v obráceném politickém gardu. K postupnému přechodu docházelo jako přes kopírák ve všech bývalých zemích sovětské sféry politického vlivu, nyní ve sféře vlivu jediné kapitalistické supervelmoci.


Změněné mezinárodní podmínky, vnitřní politická krize, spolupůsobící tlak veřejnosti na náměstích hlavních měst ČR a SR, sliby příští vrchnosti, které nebyly míněny vážně, politická nenásilná dohoda byly hlavními podmínkami hluboké systémové změny. Svět tzv. reálného socialismu přikročil k postupnému návratu ke kapitalismu v období, kdy se tento již nějakou dobu nacházel ve stadiu neoliberalismu. Bývalé socialistické země (až na nepatrné výjimky) byly postupně proměněny v koloniální přívěšek západních velmocí.


V politickém systému byl uzákoněn návrat k parlamentní tzv. zastupitelské demokracii, t.j. diktátu vůle koalice politických stran vzešlých vítězně z parlamentních voleb. Záhy se ukázalo, že ani tento systém, ve kterém v dobrovolných volbách volí cca 50 % oprávněných voličů (výjimkou byla doba posametového entuziasmu) a politickou koalici dávají dohromady politické strany reprezentující cca 51 – 60 % zúčastněných voličů = reálně cca 30 % všech oprávněných voličů, navíc začasté úspěšných na základě podvodných slibů, není skutečnou demokracií, tedy vládou lidu (mezi volbami politickými elitami považovaného za "lůzu, ulici, chátru…"). Ve skutečnosti jde o soft (s určitým sociálním akcentem a větším "rovnostářstvím" v přerozdělování společenského produktu) anebo hard verzi neoliberalismu diktovaného mezinárodním vývojem.


V novém systému opět menšina vnucuje svou vůli zbytku společnosti, odsouzenému systémem k pasivitě. Tak jako byl pro tzv. totalitu reálného socialismu (pokus o Pražské jaro bylo potlačen)  hrozbou přímý vliv veřejnosti ("názorově pestrobarevné ulice") na směřování a vládu v zemi, zůstal hrozbou i pro tzv. parlamentní demokracii. Jednu diktaturu nahradila jiná diktatura, resp. jednu demokracii, kde vládnoucím "lidem" je míněna omezená skupinka tzv. elit, nahradila jiná forma demokracie, kde "lidem" je míněna opět omezená skupina tzv. "elit", navíc tyto "elity" mají společného jmenovatele ve svých věřitelích, kterých zájem ve skutečnosti prosazují. S tím rozdílem, že v novém systému již není svatým grálem veřejné, resp. společenské vlastnictví a společenský, resp. nejširší společný zájem, ale nadřazenými se staly a privilegovanou zákonnou ochranu požívají soukromý zájem a soukromé vlastnictví. V mezinárodní rovině nahradila ekonomickou soběstačnost naprostá ekonomická závislost, víceméně vyrovnanou anebo mírně přebytkovou obchodní bilanci narůstající pasiva, politickou diplomacii  vnucená spoluúčast na všech násilných politických aktech hegemona.


Je ironií osudu, že k přechodu od tzv. reálného socialismu ke kapitalismu, který ztratil konkurenční systémovou protiváhu, došlo v období, kdy se tento světosystém cíleně oprošťuje od sociálního systému a systému předplacených veřejných služeb. V době, kdy upadl do hluboké prohlubující se systémové krize, naordinovaná globalizovaná privátní medicína jej činí pro stále větší část společnosti nesnesitelným "k bytí", narůstající dluhy prakticky jako černá díra pohlcují a ničí celý systém, ve kterém rostoucí daně určené k obnově, případně perspektivnímu  systémovému restartu mizejí buďto v soukromé korupční díře anebo na účtech bytnějících věřitelů. Jediná smysluplnější medicína, t.j. úsilí o maximální zaměstnanost, zachování a posílení sociálního státu a udržení souměřitelné distribuce společenského bohatství byla nahrazena podáním antiléku, kde kontraindikace přivádějí pacienta churavějícího latentní chronickou "chřipkou" do stavu existenčního kolapsu. (viz dluhový vývoj USA i Evropy – Pobaltí, Irsko, Island, jih Evropy = Řecko, Portugalsko, Itálie, Španělsko, perspektivně Francie, VB, Belgie, ale i ČR, která má určité "pozitivní" výsledky a předstih díky tomu že v secondhandu rozprodala soukromé sféře veřejné statky).


Mimoděk mě napadá, jestli by vzhledem k obsahu  nebylo logičtější přejmenovat současný politický systém z parlamentní zastupitelské demokracie (t.j. vlády lidu) na prosté parlamentní diktatura.


Přejít do diskuze k článku