Není antikomunista jako antikomunista

V poslední době se opět zdvihá dobře živená vlna antikomunismu. Protože žádné volby, ve kterých by KSČM měla své želízko v ohni, na obzoru nejsou, jeví se jako nejpravděpodobnější vysvětlení, že jde o způsob, jak překřičet realitu a zamaskovat skutečné problémy a jejich pravé viníky. No a vlna antikomunismu s sebou nutně nese antikomunisty. Jenže antikomunisté, to není ani zdaleka není homogenní masa rytířů bez bázně a hany. Patří k nim jak bandité typu bratří Mašínů, jimž má boj proti komunismu posvětit jejich zločiny, tak kariérní oportunisté typu kandidáta na prezidenta Fischera, kteří se před rokem 1989 dali ke komunistům, aby se z nich po roce 1989 stali horliví bojovníci proti komunismu, ale i plejáda keťasů, šmelinářů, veksláků a kolaborantů, kteří nebyli s režimem za dobře jenom proto, že o ně sám režim nestál, a teď jsou z nich děsní hrdinové a perzekvovaní chudinkové. A pak jsou zde lidé typu Jaroslava Brodského nebo Františka Zahrádky, letošního laureáta tzv. Ceny paměti národa, kteří také byli proti komunistům, dokonce aktivně (rozhodně aktivněji, než řada dnešních horlivých) a s plným vědomím toho, co dělají, proč to dělají a co u toho riskují. S takovými lidmi můžete nesouhlasit, ale musíte je respektovat. Zvláště mluví-li tak, jako výše zmiňovaný František Zahrádka:


A stálo vám to utrpení za to?

– Jistě.


Třináct let jste byl zavřený!

– Jenže já jsem nebyl žádná nevinná oběť, já do toho šel s vědomím, že mě na hranici můžou zastřelit. Šel jsem ve stopách svého otce.


Převzato z blogu Tribun

Přejít do diskuze k článku