Prý byl teď někdy tzv. „den daňové svobody,“ neboli den, od kterého prý přestáváme vydělávat „na stát“ a začínáme vydělávat „na sebe,“ což je oblíbený fetiš pravičáků přesvědčených o tom, že daně jsou krádež a platit je vyjde nastejno, jako vyhazovat peníze oknem.
Takový pohled je sice svým způsobem praktický, protože dělá z krácení daní v podstatě záslužný čin, ale také totálně pomýlený, protože vychází z předpokladu, že z peněz odvedených na daních se občanům už nikdy nic nevrátí, a pokud, tak buď něco, co nechtějí a nepotřebují, nebo něco, co by si sami pořídili levněji, kdyby jim to, co odvedou na daních, zůstalo.
Nevím, jak vy, ale já jsem ještě nepotkal vyznavače dne daňové svobody, který by nevolal policii, když je přepaden, hasiče, když je v úzkých, lékaře, když je mu ouvej, takového, který by nikdy nejel po silnici, nešel v noci po ulici a nikdy nebyl ve škole. Že by si to všechno mohl pořídit sám a za tržní ceny? Ve stejném rozsahu a v okamžiku, kdy to potřebuje? Průměrný Čech s průměrným platem?
Hlavní omyl vyznavačů dne daňové svobody ale spočívá v tom, že si myslí, že to, co potřebují, jsou peníze. Tak tomu ovšem není, peníze jsou jen prostředek, který za to, co doopravdy potřebují, smění. Zatímco v případě nízkých daní a osobního pořizování služeb si občané mohou dovolit jen to, na co mají peníze, čímž se klíčové statky jako zdravotní péče, vzdělání či důchodové a sociální zabezpečení stávají dostupné jen občanům disponujícím dostatečným příjmem či majetkem a ostatním jen za cenu zadlužení, pokud tedy vůbec např. úvěr na léčbu nemoci (sic!) získají, dostupnost ve formě veřejné služby placené z daní, byť relativně vysokých, umožňuje přístup k těmto základním službám a statkům, které jsou předpokladem svobody, rovnosti a lidské důstojnosti široké veřejnosti.
Osobně preferuji svobodu před luxusem, a pokud bych měl jistotu, že za své daně dostanu potřebou zdravotní péči, důchod a sociální ochranu, ať si je pro mě za mě „den daňové svobody“ třeba v září. K čemu mi je, že mi díky nižším daním zůstane více peněz, když tyto peníze stejně nemohu utratit nebo investovat, protože je musím držet jako zálohu pro případ, že si budu muset ze svého platit to, co bych jinak získal v podobě veřejné služby, financované vyššími daněmi?
Volba mezi nízkými a vysokými daněmi není volba mezi dobrem a zlem, ale volba mezi rovností a svobodou pro všechny, nebo nerovností a svobodnou jen pro bohaté. Není svobodný ten, komu existenční nejistota bere možnost volby, není svobodný ten, kdo žije ve strachu ze stáří či nemoci.
To ale samozřejmě platí jen za předpokladu, že peníze odvedené na daních nejsou rozkradeny (neboli zprivatizovány) těmi, kteří zpravidla žádné daně neplatí (tzv. optimalizují), což bohužel není současná česká realita. Ovšem řešit korupci snižováním daní je totéž, jako léčit horečku studenými obklady – projevy to zmírní, ale problém to nevyřeší.
Přes veškeré nedostatky – a že jich je – však zatím pořád platí, že fungující stát je pro svobodu občanů důležitější, než nízké daně. Nejprve je proto třeba zaměřit se na zlepšení fungování státu, prostor pro snižování daní pak přijde sám.
Převzato z blogu Tribun
