Snad pod dojmem epochálních úspěchů kdysi populární aktivity Dohnat a předehnat pojal premiér Nečas smělý plán dostat ČR mezi 20 nejlepších zemí. Bohužel není zcela jasné, mezi kterých 20 zemí se máme dostat, jestli to mají být země OECD, nebo země rozvojové a kolonie, mezi něž mílovými reformními kroky míříme, a protože k nim budeme sestupovat shora, máme dobrou šanci, že mezi nimi budeme alespoň na čas premiantem.
Premiér Nečas ovšem není dnešní, nenechal se zmást rádobyodborníky, kteří tvrdí, že k prosperitě se nelze proškrtat a rozhodl se dokázat, že právě tudy vede cesta (navazuje tak na jinou osvědčenou českou tradici třetí cesty). Základem pro realizaci jeho vize má být zvyšování daní, snižování platů, řízený pokles životní úrovně, omezování práv zaměstnanců, zanedbávání infrastruktury atd. atp. To vše samozřejmě doplněno spásonosnou privatizací a samooplozující (de)regulací (tj. deregulace silných a regulace slabých a závislých).
Že takto pan premiér zaručeně zopakuje „úspěchy“ původní akce Dohnat a předehnat? Ale kdepak – je zde totiž jeden drobný rozdíl, jedno jediné slovo, které vše mění: konkurenceschopnost. Pan premiér totiž chce dostat Česko mezi 20 nejkonkurenceschopnějších zemí. A konkurenceschopnost dnes znamená jediné: žádné omezení pro kapitál, žádná pravidla podnikání, žádná odpovědnost a maximální možnosti pro externalizaci nákladů, jedním slovem nízké náklady, zejména nízká cena práce.
Tohle zařídit je snadné a zvládnul by to i větší blbec, než je vůdce s vizí Nečasova formátu, notabene když disponuje loajální většinou v parlamentu. Stačí ten správný mix pravicového populismu a neoliberálních pouček a to by v tom byl čert, abychom tu Bangladéš nakonec nedohnali.
Už je to tak, premiér Nečas se poprvé pouští do něčeho, v čem může být 100% úspěšný. Na rozdíl od proklamovaného boje s korupcí, o němž by škarohlíd řekl, že se zvrhl spíše v její kultivaci, a který představuje ohromné množství manažerské a politické práce, je zvyšování konkurenceschopnosti snadné: stačí nedělat nic a nechat kapitálu volnou ruku. Podnikavci, spekulanti, loupeživí investoři a jiní dravci a paraziti už se postarají sami.
My občané bychom si měli ujasnit, jestli chceme republiky pro lidi, nebo pro firmy a zahraniční investory. A měli bychom si to ujasnit rychle, protože pan premiér, vláda i parlament v tom evidentně mají jasno.
