Domek z karet

Evropa, to je pohoda a klídek. Po rušném roce 2012, ve kterém servisní elity nalétaly do Bruselu miliony kilometrů při příležitosti nejrůznějších záchran členským státům a uklidňování pana Trhu, nám posílilo FEDem nadopované Euro, utichl na čas kvas systému a mainstreamová média a vládní čunitelé členských zemí jádra EU zprava zleva šíří dobrou náladu. Projekce růstu nebo, alespoň, nezhoršování situace. To se přirozeně vůbec netýká periférie jako Řecka, Španělska, Irska, Portugalska, Kypru, Belgie a Itálie, ale kdo by k nim upíral zraky, když je potřeba naděje do budoucna, nějaké pozitivní zprávy k uklidnění stále plnějších ulic.

Zvláště, když v Itálii, Španělsku i Řecku vyplynuly na světlo boží korupční megaskandály zasahující špičky politického a hospodářského života. Aby toho nebylo dost, zveřejněné informace potvrzují, že v systémové korupci jedou i premiéři, ministři financí i vedení ECB, tedy ti, co jsou odpovědní za řešení systémové krize EU a EMU.

Všichni známe z novin, že EU stojí na dvou pilířích – sladké Francii a německé lokomotivě. V jejích základech je vsugerovaná idea smíření historických rivalů, zajištění míru provázáním a vzájemnou závislostí těch kulturně i společensky dost odlišných kultur a mentalit. Jako by války minulosti byly zinscenovány a benefitovali z nich francouzský pěstitel vína nebo německý horník, a ne elity a penězoměnci. Nicméně, goebbelsovská propaganda posloužila, a málokdo zpochybňuje, že existence EU je garantem míru a prosperity v Evropě. Zároveň je považováno za oprávněné, že ekonomické a politické špičky těchto pilířů EU formulují pravidla hry, které, především, vyhovují ekonomickým a mocenským zájmům tohoto jádra EU. Že úzké mocenské zájmy těchto pilířů dlouhodobě narušují dynamiku vývoje v Evropě a znamenají koloniální politiku jádra vůči periférii, si nikdo neodváží napadnout v žádném orgánu stávající Evropy, hovoří samo o sobě o demokracii „tlustých koček“ a systémovém parazitismu zakotveném již otci EU v pravidlech hry, která se neustále mění, a kromě pár řiťolezeckých zemiček, mezi něž samozřejmě patří i ta naše, na ta různá pravidla a limity každý kašle, dokonce i garant evropského projektu elit Německo.

Potřebuje-li někdo důkaz toho, jak moc je EU sdružením nerovnoprávných států a národů, měl by věnovat pozornost zejména sektoru, který polyká přes polovinu rozpočtu EU – zemědělství a politice zemědělských dotací. Tato netržní, dirigistická, neférová, byrokratická, socialisticky přerozdělovací zrůdnost je sladkým děckem Francie a za kmotra má Bavorsko a alpské země, kde by bez masivních dotací rodinné farmy nebyly schopny konkurence a za rovných podmínek na trhu by padaly jak zralé švestky ze stromu. Pro tradicionalistu skvělá zpráva, pro ekonoma tragédie – kolik prostředků by mohlo být investováno do vědy a techniky, infrastruktury, nových technologií a zvýšení konkurenceschopnosti Evropy na světových trzích. Těměř 60 % všech peněz vybraných EU od členských států jde dominantně na to, aby přežily rodinné farmy na úkor zemědělské průmyslové velkovýroby, nových členských států a všech daňových poplatníků. EU regulovala se nadvýroba primární zemědělské výroby, reguloval se podíl jednotlivých členských států na trhu zemědělských produktů, místo toho aby se nechal zafungovat trh jako ve většině ostatních sektorů. A tento kamion také směřuje do stanice zkáza, ale dosud desítky let chátrá u francouzských „socialistických“ závor. Servisáci periférie se sice kolem těchto závor činí, ale jejich zdvižení by bylo pro Německo, ale zejména pro Francii fatální.

Vraťme se k našim pilířům. Národy jsou vůči sobě rezervované, ale tolerantní, Francouzi jsou übernacionalisté, Němci se od války bojí přiznat i národnost. Obě země sdílí požehnání imigrace z islámských i jiných zemí a s tím spojené bezpečnostní riziko. Nejsilnějším pojivem, které tmelí jejich vztahy, je kapitálová propojenost, zejména banksterské komunity obou států a projekt NWO dedikovaný jejich servisními elitami. Sajani se v poslední době střídají u vesla a kormidla v obou zemích, tedy mají kontinuitu moci a vlivu, servisní elity brání zuby nehty pozice vydobyté v Maastrichtu a zejména v Lisabonu, a zdálo by se, že si nelze představit lepší situaci pro nerozbornou jednotu firmy „Francie“ a firmy „Německo“ pod stávajícím bohem preferovaným managementem. Něco jako „Německo a Francie navždy spolu a nikdy jinak!“

A tady končí pohádka a začíná realita. V posledních dvou desetiletích kráčí Francie stále usilovnějším pochodem do kopru jak ekonomicky, tak společensky. Není účelem tohoto článku rozebírat společenské problémy, to, co stojí za hořícími auty v ulicích Paříže nebo kriminalitou bílých límečků nebo přistěhovalců, krátce jen zmíním, že na rozdíl od Německa tam vybujela kultura “Entitlement“, což značí, že francouzský občan má vysoké nároky na stát z titulu zabezpečení svojí spokojenosti, a téměř žádný pocit odpovědnosti sám za sebe a vůči společnosti. Francie se změnila ve stát natažených rukou, a stát už z řady důvodů nemá prostředky, aby většinu nároků a práv svých občanů uspokojil – tedy z ekonomických důvodů.

Na rozdíl od více plebejského a adaptabilního Německa je Francie daleko ostřeji společensky rozdělena s většími rozdíly mezi společenskými vrstvami. Velmi zjednodušeně je na špici dědičná aristokracie moci a peněz, která stála za změnami charakteru Francie po celou její historii. Je to vrstva stojící nad zákonem a která byla hybnou silou koloniálních válek, oporou mnichovanství, se ziskem sloužila Hitlerově válečné mašině, benefitovala dominantně na poválečném Marschallově plánu rekonstrukce Evropy, spoluformovala od počátku poválečnou evropskou integraci, politicky definovala pyramidální strukturu EU, její „letadlové“ finance a jejich přerozdělování, je nadšeným propagátorem globalizace a NWO. Tato elita parazituje na kom může, hazarduje ve světovém kasinu … a prohrává budoucnost vlastní i Francie jako státu. Tato elita stojí a padá s existencí 3 systémových bank patřícím francouzským Rothschildům – Credit Agricole, Societe Generale and BNP Paribank. Všechny tyto jmenované banky jsou insolventní a jejich dluhy/závazky dosahují výše 3 hrubých národních důchodů celé Francie. Padnou-li tyto banky, padne evropská mocnost plná iluzí o svojí velikosti a významu ve světě doslova na hubu.

Pak tu máme problém střední třídy, která se opět propracovala do stádia předválečné „La Belle Époque“, kdy se tváří v tvář nacistickému nebezpečí zabývala jen vlastními požitky a svět kolem ji nezajímal. Tuto vrstvu nezajímá dvě desetiletí trvající pokles produktivity práce, snižování konkurenceschopnosti francouzských výrobků na světových trzích, neúnosná byrokratizace a nefunkčnost orgánů státu, který zaměstnává v současném světě neuvěřitelný 56 % práceschopného obyvatelstva. Její dominantní touhou je, aby se nic neměnilo, nereformovalo, obrana statu quo po posledního eura ve státní pokladně. Přestože má tato vrstva velmi podobné zájmy jako proletariát-manuálně pracující, společenský status, rostoucí třídní a rasová nesnášenlivost a přeceňování vlastní role ve společnosti ji brání spojit se s proletariátem proti aristokracii peněz, která vysává stát na podstatně vyšší úrovni. Jako každá maloburžoazie a úřednictvo projevuje nesouhlas s vývojem ve Francii a Evropě pouze v kavárně mezi dvěma pernody. Akademie, média a inteligence obecně neplní svoji tvůrčí roli think-tanku společnosti, protože jsou v žoldu aristokracie v duchu krásné epochy.

Do komplikovaného pletiva vztahů a vazeb ve Francii, Německu i ve vztazích navzájem vstupují politicky nekorektní ekonomická data o relativním úpadku Francie a drolení francouzského pilíře EU. Všichni výše uvedení budou poměrně brzy vyvedeni z iluze o věčnosti statu quo, možnosti pokračování jízdy po vyvolených a jim vyhovujících kolejích, pokračování jejich světa „La Belle Époque“.

Kdo sledoval návštěvy sajana Sarkozyho u sestřenky v Berlíně, jeho hysterii, nabubřelá vystoupení hodná pána velmoci, grandiózní nápady a návrhy před návštěvou Berlína a Bruselu a návraty do Paříže beze slávy, bez úspěchu s ocasem mezi nohami, jeho směšná vystoupení, v kterých se vychloubal cizím peřím a zveličoval svůj podíl na úspěchů různých plánů či akcí EU, pak mu neuniklo, že o EU fakticky rozhodovalo Německo už za jeho vlády, ne-li podstatně dříve. Média se sice snažila pomoci mu udržet si alespoň důstojnost, ale skutek jeho vlády utek´ jak na mezinárodním poli, tak i doma. Neměl odvahu, mandát, nebo obojí, aby „La Belle Époque“ poslal do důchodu. Přesto byl považován za asociála a ve volbách byl nahrazen Francois „Credit Agricole“ Hollandem, „levicovým klouzkem“ ze stejné stáje talentů rozvratu.

Přirozeně všichni pozorovatelé politické a hospodářské scény Francie očekávali, že se Hollandovy populistické a v kontextu stavu hospodářství naprosto nerealistické předvolební sliby rozplynou jako pára nad hrncem v okamžiku, kdy vstoupí do Elysejského paláce. Německo, ústy hospodářský i politických elit jednohlasně podporovalo Sarkozyho, neboť každý povolný mluvka je lepší než neovladatelný blázen. Asi věděli, že s Hollandem vstupuje do hry bankrotář vyškolený Credit Agricole. A tak se stalo.

Zdvihl daně pro aristokracii i maloburžoazii s vysokými příjmy (ta první daně stejně skoro neplatí, má totiž možnosti je „ulít“ do zahraničí a vyšetřovat, natož postihovat daňové úniky aristokracie je systémově nemožné) – mediální celebrity začaly na odiv světa přijímat cizí občanství a stěhovat se na hranice země, což vzbudilo poprask, ale že ze země začal téci proudem kapitál pryč, to bylo politicky-korektně skryto očím Francouze, aby snad nezačal přemýšlet o fatálních důsledcích tohoto voluntarismu. Ne že by to bylo morálně či fakticky nesprávné rozhodnutí. Ale ani Francie si nemůže dovolit čůrat proti větru globálního kartelu, zvláště když čůrá sama, to jsou pak mokré kalhoty jistotou.

HDP Francie přechází postupně do fáze volného pádu. Lze si položit otázku, zde je Hollande, agent globalizace, vlastencem bránícím pokračování „La Belle Époque“ a tedy dominantního zájmu většiny francouzské společnosti bez ohledy na předem odhadnutelné fatální důsledky, nebo je jeho cílem destrukce politického „spojenectví“ s Německem, vyšší level parazitování na německý účet a z toho následně zákonitě následující rozpad EU na antagonistickou atlantickou (středomořskou) unii a Německý hospodářský prostor? Osud EMU s tím souvisí. Vzhledem k tomu, že Británie se nezapojí do ničeho, co vznikne a zůstane kvůli zájmům „City of London“ ve svojí „splendid isolation“, Francie se tutově stane epicentrem dramaticky zchudlé atlantické Evropy a z německého podruha se opět stane francouzský hegemon na vlastním, nesdíleném a depresivním dvorku. I tak se dá uvažovat v koridorech odstíněných od reality, od reálného života na ulici. Ví Hollande, co vlastně dělá, řekli mu to v Credit Agricole? To, co vypadá jako politické řešení rostoucích rozdílů a konfliktů mezi „německým modelem“ a „francouzským parazitně-byrokratickým modelem“ Evropy bude mít fatální dopady ekonomické, následně i politické. Poslouží to US dolaru – světové měně a jejím tiskařům, ale sotva někomu jinému.

Takové i jiné otázky spjaté s existencí eura, ale i samotné EU ve stávající podobě si v těchto dnech, kdy se servisní elity Evropy rvou jak supi o budoucí rozpočet ve výši cca 1 bilion Eur, nekladu sám. Není to náhodou už porcování neexistujícího medvěda?

Již před pár měsíci vznikla z popudu německé vlády komise, která má posoudit důsledky bankrotu Francie na německé hospodářství. Ministr financí Schäuble, takto sluha nominálně německé Deutsche Bank, nelenil a vytvořil panel odborníků s cílem napsat návrh reforem, které musí Francie nutně zavést, jestliže se chce vyhnout kolapsu, který by pohřbil společnou měnu a její ambice se stát alternativou světové měně. Schäuble, dle potvrzené zprávy Reuters, instruoval dále ekonomickou radu vlády známou populárně v Německu jako „Rada moudrých“, aby připravili podobný materiál na téma „Co má Francie učinit, aby nepadla do chaosu“. Tady končí všechna legrace. Něco velkého se děje, a Schäuble v tom jede.

Zcela otevřeně a nediplomaticky postoj Berlína k událostem ve Francii vyjádřil v Reuters finanční expert pan Feld: „V tomto okamžiku přestávají být největším problémem eurozóny Řecko, Španělsko, nebo Itálie, ale stává se jím Francie, která dlouhodobě nedělá reálně nic pro zvýšení svojí konkurenceschopnosti na trzích, naopak, pohybuje se právě opačným směrem. Francie musí přistoupit k radikální reformě svého trhu práce, je to země, kde se trvale snižuje fond pracovní doby, efektivita práce – může člověk očekávat něco jiného než hospodářský pokles? Takhle pokračovat dál prostě nemohou, musí s tím něco udělat, a to hned.“

Němci jsou v politice dost rozvážní a když již vystoupí s kritikou kohokoli, drží v rukou reálná data. Hollandův „track record“ neboli výčet jeho úspěchů začíná mít podobu hororu, a to u kormidla není dlouho.

Prodeje aut ve Francii poklesly v roce 2012 proti předcházejícímu roku o 12 %. (málokdo ví, že tento ukazatel je nejspolehlivější krátkodobým ukazatelem vývoje ekonomické aktivity v posledních cca 100 letech). Meziroční pokles prodejů realit mimo Paříž ke konci 3. kvartálu 2012 činil 20 %, u nových domů dokonce o 25 %. Prodej domů v nejvyšší cenové kategorii metropole poklesl meziročně o 42 %. A nové špatné zprávy přicházejí jedna za druhou. Francie brzdí a základy „La Belle Époque“ počátku 21. století pukají pod stresem konfliktů reality a snu.

Přestože Francie už dlouho hraje v EU druhé housle, je skutečností, že krizi roku 2008 s vypětím všech sil a prostředků ustály obě země bok po boku. V dobách nejhorších splnily svoji úlohu politických pilířů EU. Teď se ale rozcházejí nikoliv jen jako nesouměřitelné ekonomiky, ale rozcházejí se i politicky a ve filosofii toho, jak řešit existující problémy, a jak postupovat v budoucnosti.

Ani současné Německo není Německem z roku 2008. Kde už nic není, ani čert nebere. Ani Německo nefunguje ve vzduchoprázdnu odstíněno od externalit. V poslední kvartálu roku 2012 došla pára německému exportu. Po třech velmi úspěšných letech, které jakoby popíraly objektivně existující rámec světové hospodářské krize, německá lokomotiva ztrácí dech:

Hrubý domácí produkt Německa poklesl ve 4. čtvrtletí roku 2012 o 0,5 %, což je nejhorší kvartální výsledek od přelomu let 2008/2009, kdy na Německo dolehla tíže světové hospodářské krize a teprve druhá taková kontrakce od té doby. Varovné výsledky 4. kvartálu loňského roku stlačily celoroční růst ekonomiky na 0,7 %, což je zásadní zabrzdění proti 3,0% růstu v roce 2011 a pounifikačnímu maximu nárůstu HDP z roku 2010 ve výši 4,2 %.

Tak nám ten rok 2013 začíná v poklidu, ne? Servisní elity se nám rozcházejí do všech stran, nejsou schopny se dohodnout na čemkoli praktickém a všem užitečném, systémové (too-big-to-fail) i další banky vysílají novou sérii varovných SOS signálů, že melou z posledního a bez dalšího záchranného kruhu z doláčů se změní v potápěče a do kélu jdou už i tahouni EU a nositelé zhuleného optimismu. Ale v mainstreamu a bedně – pohoda – klídek .

 

Zdroj: Reuters

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments