Předpokládám, že většina čtenářů tohoto článku viděla film Forrest Gump. Z filmu jsem si vypůjčil jednu scénu na odlehčení naší doby:
Ten mi dal… Máma se po tom šla do hotelu natáhnout a já se šel projít po našem hlavním městě. Bylo moc dobře, že si šla máma lehnout, protože v ulicích byly spousty lidí a prohlíželi si památky. Někteří z nich dost hlasitě křičeli. Kam jsem se hnul, tam mě postavili do řady. Deme honem! Hele si frajer, že jdeš s námi, fakt dobrej! Tak jo! Byl tam takovej člověk a ten mluvil, nevím proč, ale košili měl z Český vlajky. Užíval hodně moc neslušných slov, moc. A pořád a pořád a pokaždý, pokáždy, když to neslušný slovo řekl, lidé se hlasitě radovali. Pojď sem, příteli, pojď ke mně! Utíkej, běž! Pověz něco o volbách kamaráde. O těch v Čechách? O těch posraných volbách! Takže, o volbách v Čechách jsem mohl říct jen jedno. Já vám můžu říct jen jedno. O volbách… O volbách v Čechách. V Čechách vaši …
…
…
…
…
…
…
…
…
…
…
…
…
…
…
A to je všechno, co k tomu můžu říct. Řekl jsi to moc pěkně. Řekl jsi všecko. Jak se menuješ? Já jsem Forrest. Forrest Gump. Forrest Gump! Forreste! Forreste! Jenny!
Konec příběhu. Každý si v tom v rámci „zahlazení příkopů“ může najít to své…
Tak trochu to také věnuji národní kulturně – intelektuální frontě k zamyšlení. Já osobně jsem volil Zemana a názor jsem nezměnil, tečka. Ale, mám rád recesi, protože odlehčuje nudu všedního marasmu.
A teď si dovolím malé zamyšlení v rovině vážnější:
Ve válce ve Vietnamu zvítězil pomyslně – reálně, za cenu neskutečných obětí na obou stranách, komunismus. Zvláštní je, že ve válkách proti sobě bojují často lidé, kteří si leckdy přejí téměř totožné, akorát jsou pod vlajkou jiného politického skupenství – někdy dobrovolně, jindy nedobrovolně a mají jeden skvělý úkol: Buď zabiješ, nebo budeš zabit. Otázkou je proč tenkrát vyšel vítězně komunismus. Když z toho pomineme hru politiků a státních institucí a jejich skrytých zájmů, tak tam hrála roli, na jedné straně profesionální propaganda (tehdá ještě vůči PR agenturám dneška v plenkách) a na druhé straně přesvědčení lidí v rámci zkušeností z reálného všedního života a nutnosti se najíst. Mimochodem byl to odpor k válce domácích obyvatel Ameriky, který tuto válku rozhodl. Karel Čapek kdysi napsal: Hladoví nechtějí vládnout, nýbrž jíst… A o tom to je. Stát (svět) nezadlužují ti hladoví, ale podvodníci, banksteři s finančními deriváty a jinými svými produkty, se zlatými padáky a trafikami (místo kriminálu) o kterých se nám ani nezdá. Demokracie není na jedné z těchto dvou stran, ale někde uprostřed. Každá z těchto stran si ji chce přivlastnit. A my, jen na základě svého vzdělání, životních zkušeností, výchovy rodičů, četby, víry (a bohužel také propagandy a triků PR agentur, televize, tiskovin) atd. rozhodujeme, kam ji posuneme. Kéž by, jsme si demokracii jednou mohli vzít sami pro sebe, nepokřivit ji a uměli ji správně využít, ve svůj vlastní prospěch voličů!
Ti co nemají co žrát (jíst) ser… – kašlou na „humanitární pravdoláskařské“ umělce a jejich názory a pravdy. Když v rámci svých všedních starostí, jak zajistit existenci svojí vlastní a svých dětí, (například tím, že jim v levných obchodních řetězcích nekoupí polské sušenky s jedem na krysy – voliče???) najdou kačky na kulturu, tak si vyberou ty umělce, kteří jim jsou svými názory blízcí a morálně je podpoří…
Dělejme vše, pro to, aby nám zůstal zachován svobodný a necenzurovaný internet. Jako drobná, ale naprosto podstatná a zásadní výsada demokracie. Neboť nám poskytuje informace v rámci našeho vzdělání a životních zkušeností. Nejenom v možnostech informací pro možnou současnou volbu, ale hlavně nám dává zpětnou vazbu, v rámci našich rozhodnutí volby. A dává nám možnost na základě této zpětné vazby v budoucnu volit stejně, nebo jinak.
Jmenuji se Karel Jíra a říkají mi Karel Jíra.
Více o autorovi zde
