Dveře ve zdi – 112: Šachy kolem MacArthura

Přeložil Hamilbar, převzato odtud


Dokonce i pouhé povrchní seznámení se s historií výstavby nepotopitelné letadlové lodi “Japonsko” nám umožňuje podívat se na dané téma z ještě jedné a přitom trochu neobvyklé strany. Když si s tím dáme tu práci, uvidíme paralely, které nám v některých případech dovolí, když ne pochopit, tak alespoň postihnout jakousi logiku toho, co se dělo po válce a počátkem padesátých let, tentokrát v SSSR.


Proč byl vedoucím okupační správy v Japonsku jmenován MacArthur? Přitom výraz “vedoucí okupační správy” úmyslně zakrýval faktický stav, ve skutečnosti byl MacArthur něčím jako místodržící nebo generální gubernátor. Význam figury této velikosti je jasný a stejně tak samozřejmá je i otázka – proč právě on?


Například admirál Nimitz se domníval, že vzhledem k tomu, že hlavní tíži války na tichomořském válčišti neslo na svých bedrech válečné námořnictvo, měl by tento mimořádně důležitý post zastávat, když ne on sám, tak určitě někdo z mocné admirálské squadry. Když tu náhle – MacArthur.


Takže, stalo se to proto, protože stát se neřídil motivem spravedlnosti, ale motivem vlastní bezpečnosti. Válka skončila a armáda měla zaujmout ve státě to místo, které zaujímá v dobách “míru”, armáda se musela “scvrknout” a přitom nejenom fyzicky. Snížit její početnost byla věc ne snad úplně lehká, rozhodně však ne ta nejtěžší, v průběhu prvního poválečného roku 1946 ozbrojené síly USA byly zmenšeny z 8,2 do 1,2 milionů mužů, avšak podstatně těžším úkolem bylo zmenšit v průběhu války obrovsky vzrostlý politický vliv vojáků.


A právě z toho důvodu, že hlavní tíhu války v Tichém oceáně neslo námořnictvo a v důsledku toho, že do něj stát investoval vše, přitom vše nejenom co se týče materiálních zdrojů, ale ještě i propagandisticky, a tak námořnictvo zaujalo rozhodující místo i v hlavách lidí a privilegované postavení v ozbrojených silách, což nemohlo nevyvolat žárlivost a nervozitu v ostatních druzích vojsk. Kromě toho tak nějak vzniklo i to, že admirálové na rozdíl od generálů postupovali daleko jednotněji, a některé svazovala pouta tak těsná, že například Nimitz a Spruance si přáli býti po smrti pohřbeni vedle sebe, což se také stalo, když přišel jejich čas.


MacArthur nebyl tou úplně nejpopulárnější figurou v armádě, což mělo původ v určitých rysech jeho povahy. Upřímně se domníval, že je tím nejchytřejším a nejtalentovanějším člověkem na světě. A nejen že se to domníval, navíc nepovažoval ani za nutné to nějak skrývat před ostatními. Kdyby býval byl MacArthur hloupým lampasákem, jeho způsob chování by vyvolával pouze úsměšky, on však byl člověkem mimořádným, a tak jeho spolupracovníci byli nuceni mlčky polykat MacArthurovský um a talent, bohatě opepřené a dochucené pěti generálskými hvězdami.


Malý detail – na pracovním stole admirála Nimitze stála v rámečku MacArthurova fotografie a oficiálně se mělo za to, že se tam nachází jako symbol úcty ke generálovi, nejbližší admirálovi spolupracovníci však věděli, že se tam nachází jako neustálá připomínka té obecně známé, leč zdaleka ne vždy dodržované moudrosti, že “lépe je být skromnější”.


Takže stát tím, že do funkce generálního gubernátora jmenoval MacArthura, prováděl nic ho nestojící pukrle směrem ke generálům, které to z jedné strany potěšilo za armádu, kdežto z druhé strany nepotěšilo kvůli sobě samým, a současně Washington dával na vědomí veřejnosti a admirálům, že hvězdná hodina námořnictva již minula. Mouřenín svou práci udělal, přičemž ve vynikající kvalitě, jenže za všechny naše dobré skutky je třeba platit, to každý z nás ví z vlastní zkušenosti.


Kromě toho, Trumanova administrativa zřejmě považovala MacArthurovu kandidaturu za dočasný kompromis a nepočítala s tím, že se mu bude všechno tak dařit. Politici obecně vojáky podceňují, a když generál Japonsko zrekonstruoval, bylo by poněkud nepřirozené odstranit ho  z jím zastávané funkce, takže Washington byl nucen smířit se s mcarturovským intelektem, talentem a domýšlivostí. Sám generál překrásně chápal rozměr toho, co se mu podařilo udělat, což ho jen povyšovalo v jeho vlastních očích, i když není zcela jasné, kam ho bylo možné ještě povýšit.


MacArthurova popularita se Trumanovi nelíbila (osobně jeden druhého snášeli jen těžko), leč politikem byl Truman vynikajícím a dobrý politik umí čekat. Dočkal se v průběhu Korejské války, v březnu 1951. MacArthur vydal komuniké, jehož podstata spočívala v tom, že, jestliže chtějí USA v Koreji vyhrát, musí jasně přeorientovat svou zahraniční politiku a uznat jasnou prioritu pacifického regionu před Evropou. Evropští “spojenci” USA se upřímně vyděsili, neboť měli za to, že ústy generála je ozvučena dávno všem známá skutečnost a že právě nastala hodina “H”, kdy Američané spouštějí železnou oponu kolem Tichého oceánu, ponechávajíce Evropu k sežrání Stalinovi. Evropané družně zavyli sborem a washingtonský establishment se rozčílil do ruda, neboť MacArthur otevřeně porušil nejen všechny způsoby, ale i formální subordinaci, hrubým způsobem vtrhnuv do oblasti kompetencí prezidenta a State departamentu. Truman se dočkal, pevně si zamnul ruce a sňal MacArthura ze šachovnice.


Tehdejší ministr obrany generál Marshall se pokusil předvést alespoň zdání solidarity s aktivním generálem a utrousil na toto téma před Trumanem pár slov. Ten mu odpověděl: “Georgi, já teď vydám příkaz, aby vám vydali moji korespondenci s MacArthurem za poslední dva roky, seznamte se s ní a já vás budu očekávat v této kanceláři zítra v devět hodin dopoledne. Když mi zítra řeknete, abych toho zkurvysyna neodvolával, neodvolám ho”. Následující den řekl Marshall Trumanovi: “Překvapuje mě, že jste ho neodvolal již před dvěma roky.” Tím byla tato záležitost odbyta.


MacArthur, spoléhaje na svoji popularitu mezi lidmi, pokusil se začít politickou kariéru, ale moc se mu nevedlo, neboť pravé křídlo, berouce si za záminku to, na co mohl být právem hrdý, tedy jeho heraklovské činy v Japonsku, jalo se generála obviňovat v tom, že je socialista, kdežto levé křídlo se s nemenší vehemencí vrhlo na MacArthura jako na “zatvrzelého reakcionáře”. Generál nebyl ani jedno ani druhé, to, co dělal v Japonsku, bylo diktováno ne jeho osobním přesvědčením, nýbrž zájmy státu USA, ale vysvětlujte to krvelačnému publiku toužícímu po krvi.


Na tomto místě můžeme kopnout trochu hlouběji. Abychom se opět přesvědčili o tom, jak je realita složitá a do jaké míry neodpovídá našim představám. Jde o to, že MacArthur by, jak se zdá, zavedl Japonsko ještě daleko více do leva, leč jeho snahy narazily na zdánlivě nečekanou překážku v podobě SSSR a Číny. “Mezinárodní komunistické hnutí” jež se okamžitě zorientovalo, začalo využívat Američany vytvořené japonské odbory jako zbraň proti samotným Američanům. A ti byli nuceni zavádět omezení na stávky, což okamžitě využila sovětská propaganda, a provádět v odborech čistky “komunistických živlů”, rozkládajíce a radikalizujíce tím odborové hnutí.


Nevím, zda tak činili vědomě nebo ne, ale SSSR a o něco později i Čína svými činy brzdili posun Japonska doleva, i když slovy právě za to bojovali. To co se dělo, bylo objektivně v zájmu SSSR a Číny, z toho důvodu, že čím dále vlevo se posouvalo Japonsko, tím větší nebezpečí představovalo na poli ideologickém, protože tím by již v padesátých letech mohlo na Dálném východě vzniknout něco podobného, jako byl mnohem pozdější eurokomunismus. Leč nestalo se to, Japonsko se zastavilo tam, kde se zastavilo, ale za brzdu bylo třeba platit. Odboroví aktivisté vystavení čistkám pocházeli zpravidla z těch válečných zajatců, kteří byli vystaveni sovětské propagandě v sovětských zajateckých táborech, což na oplátku začali používat v propagandě zase Američané, poukazujíce na “utrpení Japonců v sovětském zajetí”. Všichni známe “otázku Kuril”, ale málokdo ví, že druhým největším propagandistickým strašákem je pro Japonce “sibiřské zajetí”.


To všechno je velice zajímavé, ale nás čeká námořnictvo. Americké, pochopitelně. Po válce byla pružina ovinuta okolo něj. “Vášně okolo Navy”.


Převzato z ostrova Janiky

Přejít do diskuze k článku