Květen 31, 2012
V listopadu 1924 Ho Či Min opustil půdu prvního státu pracujících na světě a odjel do Číny. V SSSR prožil zhruba rok, přibližně stejně jako v USA, a stejně jako v Americe, ani v Rusku neztrácel zbytečně čas.
Neabsolvoval kursy mladého bojovníka, jak by se někdo mohl domnívat, nýbrž kurs zrychleného studia v takzvané “Stalinské škole”, jak lid nazýval Komunistickou universitu pracujících východu, řízenou Lidovým komisariátem pro vzdělání, v jehož čele stál Stalin. Na tuto dobu později Ho nostalgicky vzpomínal, ve Stalinské škole se mu velmi líbilo, kromě jiného i proto, že z celkem schopného propagandisty, kterým se stal vlastním přičiněním, z něj ve škole udělali ještě i schopného organizátora.
Z toho, co o něm již víte, je vám jistě jasné, že Ho byl člověkem energickým, nevydržel dlouho sedět na zadku, a poté co se seznámil s teorií, zachtělo se mu vyzkoušet ji v praxi. Takže se dlouho nezdržoval, usedl a napsal další dopis, tentokrát předsedovi výkonného výboru Kominterny, kterým byl tehdy soudruh Zinovjev. Zinovjev mu neodpověděl. Neklesaje na mysli Ho znovu usedl a napsal druhý dopis. Zinovjev proignoroval i jeho druhou žádost a Nguyen Patriot byl nucen klesnout v kominternovské hierarchii níže a spojit se s člověkem, který ho “našel”, s Dmitrijem Manuilským. Ten mu ale také pomoci nemohl, protože rozhodnutím Kominterny byl převeden na balkánský úsek a s Asií neměl co do činění.
Ale Ho už se nedal zastavit, ukázalo se, že je mužem nejenom energickým, ale i ctižádostivým. Ctižádost ho nutila stvořit si poslání a náš Patriot se rozhodl, že je předurčen k vytvoření strany. Strana, samozřejmě, měla být vietnamská, ale že všude, kde byl, a byl v Americe, ve Francii, i v Rusku, slovo “nacionalismus” nebylo příliš populární, rozhodl se vytvářet stranu z toho co, je k dispozici, a k dispozici měl Kominternu. A jestliže chtěl stavět stranu, využívaje kominternovské ideologické podklady a kominternovské zdroje, pak je jasné, že jím vytvářená strana mohla být pouze komunistickou. “Why not?” – pomyslel si asi vietnamsky Ho Či Min a podíval se na sebe do zrcadla. “Když Belmondo, tak Belmondo”.
Matematikem Ho jistě nebyl, ovšem budoucnost ukázala, že byl mimořádným politikem, a každý mimořádný politik má sice problémy s principy, ale zato nemá problémy s logikou.
V existujících “historických podmínkách”, se Ho rozhodl nezačínat s výstavbou strany v samotné Indočíně. Z jedné strany tam už byli konkurenti, a z druhé strany tam byli krutí kolonialisté, s neobyčejnou lehkostí sekající gilotinou tenké vietnamské šíje. Začít výstavbu vietnamské strany v Moskvě nebo v New Yorku by bylo jednoduše směšné a tak Ho našel geografický kompromis. Stranu bylo třeba vytvořit ne ve Vietnamu, ale přitom co nejblíže Vietnamu, a konkrétně v Jižní Číně.
Z pohledu další kariéry Ho se toto rozhodnutí ukázalo býti osudovým. Jak se říká “uhodl”.
No, ale zatím (pořád byl přece v Moskvě) začal Ho bombardovat všechny možné instance, nabízejíc své služby pro práci v Číně. Dost dlouho na jeho iniciativy nereagovali, v neposlední řadě proto, že Sovětské Rusko bylo na počátku dvacátých let státem nepokrytě chudým a novopečený stranický vůdce ve svých dopisech opakovaně uváděl částku $100, potřebnou měsíčně na “živobytí”. “Ty seš pěkně rozežranej – pomyslely si instance – a při tom na to nevypadáš!”, a pohříchu nadále mlčely.
Jenže Ho byl nejenom dobrým stratégem, ale i slušným taktikem a tak změnil taktiku. Vzdal se svého stodolarového požadavku a prohlásil, že je ochoten pracovat zadarmo, ať mu zaplatí jenom cestu. “Jednosměrně.” “No to je ovšem něco úplně jiného“ – pomyslela si státnicky instance, kterou bylo Dálbyro – „tos měl říci hned”. A Ho okamžitě dali lístek na vlak vyjíždějící z Jaroslavského nádraží do Vladivostoku.
Ho popil vodičky, sbalil kufr, a protože správně chápal, že starost o něj nemá jenom GPU, provedl chytrou vietnamskou fintu a napsal dopis francouzskému “příteli”. V dopise psal, že Kominterna nenašla možnost využít ho v Indočíně a on “pln smutku”, vrací se do jeho srdci milé Francie. Dopis byl, jak očekával, zachycen Sureté, založen do spisu, a kníratí flikové se připravovali Patriota “přivítat”, netušíce, že on tou dobou jede sibiřskými prostory na úplně opačnou stranu, než se nachází Paříž.
11. listopadu 1924 dorazil Ho Či Min na palubě sovětské lodi do Kuang-čou, které je světu spíše známo jako Kanton.
V Kantonu se Ho pustil do toho, co chtěl dělat, a konkrétně do výstavby strany. Jako stavební materiál použil v Kantonu se hojně vyskytující Vietnamce, hlavně studenty. Strana dostala jméno Revoluční Mládežnická Liga, Taň Nien Ka Maň Dong Či Hoj. Ovšem strana stranou, ale za projevenou důvěru bylo třeba něčím platit a Ho platil tím, že fungoval jako překladatel Michaila Borodina, takto agenta Kominterny, který pracoval jako sovětský poradce Čankajška. Spíše než dáváním rad Čanovi, zabýval se Borodin dodávkami zbraní Kuomintangu, připomenu, že až do roku 1927 SSSR s Kuomintangem těsně spolupracoval. Méně pochopitelné je něco jiného. Ho Či Min při příjezdu do Číny uměl čínsky číst a psát, ovšem neuměl čínsky mluvit, takže jen sám Borodin ví, k čemu mu byl takový překladatel dobrý. Ale ať už to bylo, jak to bylo, nějaký čas měl Borodin Ho Či Mina “ve stavu”, i když za překládání mu neplatili a na chleba si vydělával šmelinou cigaret a také nepravidelným psaním článků do sovětských novin.
Ho se v Číně vyskytoval nelegálně a je zajímavé, že kantonským cizincům, kteří neviděli rozdíl mezi Vietnamcem a Číňanem, se představoval jako Wang (pozměněné vietnamské Wuong), ovšem Číňanům, kteří dobře viděli, že není žádný Wang, Ho skromně sděloval, že se jmenuje Nilovskij.
A tak to šlo.
Zatím, do času.
Přeložil Hamilbar, převzato odtud
Převzato z ostrova Janiky
