Září 06, 2012
Přeložil Hamilbar, převzato odtud.
Podívejme se nyní na situaci z trochu jiné strany. A to proto, že když vietnamská propaganda zpracovávala historku s vyléčením strýčka Ho americkým vojenským lékařem, nepopírala samotný fakt, ale snižovala jeho význam, znevažovala ho a redukujíc ho, dávala mu jiný význam. A dělala to velmi obratně, spoléhajíc se na chápání s pomrkáváním. Něco podobného se děje i dnes, jenomže teď už z té druhé strany, z té strany, která disponuje silou psát na zdech, jež náž obklopují, ohnivá písmena.
Příběh, který spolu rozebíráme, v žádném případě není nějakým tajemstvím za sedmi pečetěmi, každý zájemce si může vyhledat “zdroje” a vytvořit svou vlastní, více nebo méně realitě se blížící verzi vzniku současného státu Vietnam. Pro takového vytrvalého hledače pravdy byla s předstihem stvořena varianta vysvětlující, proč se “opora kapitalismu” se záviděníhodnou důsledností toho projektu účastnila. Vysvětlení vypadá následovně – “nevěděli jsme, že je to komunista”.
Ano, pomáhali jsme, byli jsme nápomocni, ochraňovali jsme, poskytli jsme, ale potom jsme najednou zjistili, že Strýček je ve skutečnosti agent světového komunismu, a prohlédnuvše, okamžitě jsme se od něj odvrátili.
“Jménem humanismu a demokracie!”
Nám známá vědecká disciplína Dějepis, kterou se učíme ve školách a na vysokých školách, zdá se tento postulát potvrzovat, vždyť na povrchu to vypadá právě takto – pomáhali, poskytovali, a potom pomáhat a poskytovat přestali, a pak už vůbec bojovali tím nejopravdovějším horkým způsobem s tím, co kdysi sami vytvořili a s těmi, které kdysi přivedli do vlády.
“Já jsem tě zplodil, já tě také zabiju.”
U klasika ten, kdo zplodil, ten také zabil, ale v našem životě, pro někoho truchlivém a pro někoho ani ne, Vietnam sice zplodili ale zabít – nejen, že ho nezabili, ale zabíjet se ho ani nechystali. “To by tak scházelo!”
Mohlo se stát, že se Američané dověděli o Ho Či Minově přesvědčení, až když stanul v čele státu? No, teoreticky by se to stát mohlo, ovšem teorie se prověřuje praxí a hle, co zvídavým praxe napovídá – v roce 1982 byly publikovány vzpomínky Archimeda Pattiho, jež měl všechny informace takříkajíc z první ruky, a ta ruka byla nejen první, ale dokonce jeho vlastní pravá a levá ruka, kterými naklepal svoji knížku, v níž napsal spousty všelijakých různých zajímavostí a mezi jiným i následující epizodu: ukazuje se, že před tím, než vyrazil do Indočíny aby se setkal se Strýčkem a pečoval o něj, major vnější rozvědky Archimedes prostudoval velice podrobný svazek vedený na Ho Či Mina, nacházející se v hlavním městě Washingtonu. Z informací, jež svazek obsahoval, vyplývalo, že jeho budoucí svěřenec (je zajímavé, že Patti, když se zmiňuje o Ho Či Minovi, nazývá ho uctivě “gentlemanem”) byl dlouhá léta revolucionářem a “něco jako nacionalista” (…the records indicated that there was this gentleman who had for many years been a revolutionary and had been somewhat of a nationalist…)
Existence svazku na strýčka nepřekvapuje, překvapivá by naopak byla absence operativních informací o člověku, který v Americe prožil více než rok a celou tu dobu se věnoval vyhledávání kontaktů s aktivisty hnutí “černých nacionalistů” Marcuse Garveyho.
Ovšem svazek, shromážděný snaživými příslušníky amerických tajných služeb, je pouze první vrstvou, a jestli se s naší zvědavostí nezastavíme, ale strčíme nos ještě kousek dál, objeví se další vrstva: vzpomínáte, jak strýček v letech 1942-43 seděl v čínské base? Takže zvědavci (a my jsme přece právě takoví, že) vědí, že poté, co vyšel z vězení, zamířil zpátky do Vietnamu, kde stanul v čele, velel a rozkazoval. Ale ty, kteří jsou nejen zvědaví, ale mají také dlouhý nos, nepřekvapí, že poté, co opustil temné vězení, strýček zpočátku nezamířil na jih k vietnamské hranici, ale na sever do Čchung-čchingu, dočasného hlavního města Číny, kde se nacházela, jak už to v hlavních městech bývá, vyslanectví všech možných států. A mezi těmito vyslanectvími bylo i vyslanectví Spojených Států a strýček, pohrdnuv širokou nabídkou, zamířil přímo tam a požádal o vízum do USA.
(Budova velvyslanectví USA v Čchung-čchingu, zdroj zde)
A americké vyslanectví a osobně vyslanec Clarence Edward Hausse doporučili Ministerstvu zahraničí vízum udělit. A na ministerstvu se z tohoto důvodu rozpoutal boj dvou skupin, dvou “úhlů pohledu”, jedna skupina (“specialistů na problémy Asie”) byla pro udělení víza, kdežto druhá skupina (“specialistů na evropské záležitosti”) měla za to, že právě teď není radno zbytečně dráždit Francouze, a proto by Strýčkovi vízum vydáno být nemělo. Toto přátelské utkání vyhráli “Evropané” a Ho Či Minovi vízum nedali. A on potom vyrazil hezky po svých do svého tropického domova. A z tohoto místa pokračuje nám již dobře známá historie.
Pro lidi s chabou představivostí výše uvedené trochu rozžvýkám.
Máme rok 1943. Na tichooceánském bojišti probíhá obrovská válka, full scale War.
Nová Guinea, Guadalcanal, Aleutské ostrovy, Šalamounovy ostrovy, Bismarckovo moře, Buganville, Tarava, svazy letadlových lodí, bombardování, desanty, ponorky atd. atd. atd.
Do války jsou vtaženy všechny státy tichooceánské zóny, nikdo nezůstal stranou, normální spojení mezi státy neexistuje a dostat se z Indonésie na Havaj je pro civilistu naprosto nemožné. Jedině snad jako černý pasažér na ponorce. Emigrace také neexistuje, kdo by kam asi emigroval? No a v této situaci přichází ke dveřím amerického vyslanectví, jehož personál se zabývá globálními problémy, člověk “asijské národnosti”, právě propuštěný z čínského vězení, a námořní pěšák stojící na stráži ho nevykopne, ale naopak dovolí mu vejít dovnitř, kde člověk vybavený nejen falešnými, ale i propadlými dokumenty na jméno “čínského novináře” Ho Či Mina, jako by se nechumelilo, žádá o vízum umožňující volný vstup do Spojených států, nacházejících se na druhé straně Pacifiku. V roce 1943, co vy nato?! A nikdo se “čínskému novináři” nesměje, netřeští na něj udivené oči, naopak, personál vyslanectví, který zřejmě nemá nic lepšího na práci, se jeho problémem zabývá, a kdyby jenom personál, o vydání víza se stará osobně vyslanec a proniknuv v podstatu problému, osobně doporučuje Ministerstvu zahraničí to nešťastné vízum udělit. To vypadá poněkud absurdně, není-liž pravda?
Ne všichni si to uvědomují, ale Ministerstvo zahraničních věcí, to je velice solidní instituce a pracují tam velice solidní lidé. Ptákovinami se na Ministerstvu zahraničí nezabývají. Mimochodem, kdyby bylo bývalo rozhodnuto vízum udělit, tak v daných podmínkách by to znamenalo, že Ho Či Mina by posadili do bombardéru a nějakou okružní cestou by ho dopravili do USA. Leč – nevyšlo to. A strýček vyrazil zpět, pokračovat v boji za nezávislost lidu Indočíny. A vybojoval ji! A vyhlásil nezávislost nového státu. A na hlavním Hanojském náměstí přečetl mocným a jasným hlasem Deklaraci o nezávislosti Vietnamu, která byla volným překladem Deklarace nezávislosti USA do vietnamštiny. Něco Vietnamci zkrátili, ale co se týká liberty, life and the pursuit of happiness, tak to tam zůstalo.
A když Ho Či Min došel do tohoto místa a slavnostně pronesl: “…právo každého na život, svobodu a hledání štěstí”, tak, jak později napsal Američan Archimedes Patti, stojící v ten památný den v davu na náměstí – “I just couldn’t believe my own ears”. Ale nic s tím udělat nemohl, se skutečností nic nenaděláš, takže, ač se nedůvěřivému Pattimu moc nechtělo, nakonec přeci jenom uvěřil.
A to byl majorem rozvědky.
Převzato z ostrova Janiky
