Přeložil Hamilbar, převzato odtud.
Proč se doba, po kterou existoval (jeho životnost) bipolární svět, ukázala býti podstatně kratší než životnost světa “hegemonistického”? To je velmi zajímavá otázka, zvláště bereme-li v úvahu tu skutečnost, že bipolární svět je mimořádně stabilní. Pro ten stav, ve kterém se nacházel svět v průběhu Studené války, existuje dokonce anglický termín – ultra-stable world. A skutečně, jestliže pomineme apokalyptický obraz světa, který malovala propaganda obou “pólů”, a pokusíme se pohlédnout na podstatu alespoň trochu nepředpojatě, s úžasem zjistíme, že v průběhu oněch zhruba čtyřiceti let, po které trvala Studená válka, reálná hrozba světu (lidstvu) vznikla pouze jednou – v průběhu tak zvané “Karibské krize”, která však byla celkem rychle vyřešena, protože byl nalezen kompromis vyhovující oběma stranám.
A teď si vezmeme svět XIX. století s jeho klasickým hegemonismem a pokusíme se představit si, co by se stalo s lehkomyslným lidským rodem, kdyby čtyři až pět evropských mocností v dobách Francouzsko-Pruské války mělo k dispozici jaderné zbraně.
To srovnání není až tak spekulativní, jak by se mohlo zdát, neboť nás vede k dalšímu zajímavému fenoménu “bipolarity” – ve světě dvou supervelmocí byl fakticky zrušen institut “spojenectví”.
Svět doby hegemonismu je světem koalic. Zahraniční politika hegemona (Francie a potom Anglie) fakticky spočívala v organizování koalic zabraňujících objevení se “uchazeče”, a koalice znamenala alespoň přibližnou rovnost “statusu” smluvních stran. Například koalice vzniklé před začátkem První světové války obsahovaly na jedné straně fakticky rovnoprávné Anglii a Francii, a podobně na druhé straně Německo a Rakousko.
Německo-Rakousko včlenily do koalice jako zdroj surovin a lidského “materiálu” Osmanskou říši a Bulharsko, zatímco Anglie-Francie včlenily za tímtéž účelem Ruskou říši. Ohlížejíce se nazpět lze s jistotou říci, že ani Angličané-Francouzi, ani Němci-Rakušané, ať už dávali jakékoliv garance, nejen že nepovažovali RŘ a OŘ za rovnoprávné partnery, ale naopak, zcela nezávisle na výsledku První světové války, jak stát Rusů, tak stát Turků měly být oslabeny natolik, aby nadále nepředstavovaly hrozbu dostatečně široce chápaným zájmům Evropy. A když si představíme, že První světová válka by skončila vítězstvím Německa-Rakouska, pak nejen že by Rusko dále existovalo v lepším případě v hranicích současné RF, ale i Osmanská říše, která na papíře byla spojencem Centrálních mocností, by taktéž a ze stejných důvodů nezůstala celá, protože Německo, zaplňujíce sebou politické vákuum vzniklé vytlačením Angličanů a Francouzů z oblastí Blízkého a Středního východu, vynasnažilo by se odstranit hrozbu ze strany OŘ, tentokrát už svým zájmům. Jinými slovy – co se týče RŘ a OŘ byl výsledek války dán předem a při tom ani tu nejmenší roli nehrálo to, kterou stranu si v té válce vybraly a které koalice byly součástí, protože nebyly skutečnými spojenci, ale předem určenými oběťmi.
Ale ani skuteční spojenci nebyli skutečnými spojenci a velmi dobře si to uvědomovali, a stejně jako Anglie, která okamžitě po skončení První světové začala kout pikle proti Francii, tak by i Německo v případě vítězství začalo “dusit” svého spojence Rakousko-Uhersko. Můžeme klidně říci, že v dobách “hegemonismu” dokonce ani stejný “status” členských států neznamenal skutečné garance spojenectví. Znamenal pouze možnost vyhrát čas v pokusech zaujmout výhodnější pozici před následující rvačkou. Taková byla podstata tehdejší Hry a taková byla její pravidla, ať už se nám to líbí, nebo ne.
No a dodatečnou pevnost bipolárnímu světu, jehož vystřídal “hegemonismus”, dávalo to, že Hra, aniž by se proto stala jednodušší, se přesunula do jiné roviny – supervelmoci přestaly potřebovat koalice, ani USA ani SSSR nepotřebovaly spojence, potřebovaly vazaly. Místo koalic zaujaly dva “vojensko-politické bloky”. A to byl kvalitativně nový stav “světa”. Jestliže koalice minulosti představovaly cosi tekutého a jejich složení se lehce mohlo měnit, pak “bloky” bipolárního světa byly složeny jednou provždy.
Vítězové druhé světové války našli jakýsi rovnovážný stav a zafixovali ho.
A právě proto se svět dostal do stavu ne pouze stability, ale “ultrastability”, což je pochopitelné, vždyť k tomu, aby se tento stav narušil bylo by zapotřebí, aby se například Francie náhle rozhodla změnit “stranu” a vytrhnuvši se z jednoho bloku “zaintegrovala” by se do druhého. Nebo aby Polsko neočekávaně opustilo Varšavskou smlouvu a vstoupilo do NATO. V poměrech které vznikly jako důsledek Druhé světové války se to i to zdálo být čirou fantazií, protože konstrukce politické reality byla mimořádně pevná. Pevnost jí totiž dávalo toto:
“Scénou”, kde proti sobě stáli, hlavním bodem vynaložení sil, místem, kde USA a SSSR, udržujíce rovnováhu, zapřely se rameny jeden do druhého, byl vybrán “poloostrov Evropa”. Zapřít se jeden o druhého mohli kdekoliv jinde, ovšem zapřeli se ne kdekoliv, ale v Evropě, a jestli přesněji, tak v Německu. A vzájemně se USA a SSSR opřeli jeden o druhého ani ne tak sami sebou, jako svými bloky, a ty bloky se skládaly ze samých Evropanů. A stala-li by se náhodou válka, tak největší podněcovatel válek v historii lidstva by začal z toho, že by zapálil svůj vlastní dům. A i když členové obou “vojensko-politických bloků” se nazývali spojenci USA či SSSR, všem bylo naprosto jasné, že to je pouze daň diplomatické etiketě a slušnému vychování, protože jak USA, tak SSSR nehrály ve vztahu k západním i východním Evropanům roli spojenců, ale spíše vojenských jednotek přehrazujících ústupové cesty, neumožňujícím Evropanům ani rozprchnout se, ani se sjednotit. A ukázalo se, že tento stav, ve kterém USA a SSSR bojují za to, aby byl na celém světě mír a přitom nutí Evropany, aby se vzájemně drželi na mušce, je mimořádně blahodárný jak pro věc míru, tak i pro lidstvo, které po Druhé světové válce dosáhlo nevídaného vzestupu.
Zdálo by se – tak žij, jen žij! Bojuj za mír na celém světě, krm hladem trpící v Africe, svolávej Valné shromáždění a chceš-li – pronášej tam hezké řeči, a chceš-li – bouchej botou, létej do vesmíru, posílej někam armádu na žádost jedné suverénní vlády a stahuj ji odněkud na žádost druhé, prováděj politiku uvolňování, nebo naopak “vyhrocuj vztahy”, udílej jedny ceny a odmítej jiné, měň PAL na SECAM a SECAM na co si přeješ, zkrátka soutěž v soutěži systémů a pak se uvidí, čtyřicet let žili pod mírovým nebem, klidně mohli žít ještě dalších čtyřicet.
Mohli? Nebo už to nešlo? Dnes někteří říkají, že by to bývalo šlo, kdežto jíní, že nešlo a vůbec, co se dnes všechno neříká, uběhlo dvacet let, došlo k výměně pokolení, dnes můžete říkat, co chcete, tak mluví, až se jim od huby práší, co kdo chce, to říká a konec konců, v jakém že to žijeme světě, ve svobodném nebo snad ne?
Ale ať už říkají cokoliv, mírové soutěžení systémů se popřít nedá, přeci jenom soutěžily čtyřicet let, ukazujíce světu lícovou stranu svého zboží. Jeden systém se nazýval socialistickým, ovšem pro svět to byl “ruský projekt” a druhý systém se nazýval kapitalistickým, ale svět v něm viděl “americký projekt”. Oba měly svoje plusy, oba měly svoje mínusy a ti chytřejší lidičkové dokonce vymysleli takové slovo jako “konvergence”, jež předpokládalo vzít si z každého systému to rozumné, to horší zakopat na atomové skládce a poté s celým pokrokovým lidstvem nezadržitelně pokrokovat dle odkazu klasiků, leč stalo se něco nečekaného a dodnes nejen nepochopeného, ale dokonce ani pořádně neuchopeného. Jeden ze systémů zemřel. Jak to? No tak nějak to… Snad si lokla jedu, nebo kulku do čela, nebo z nějakého jiného důvodu, pitva se neprováděla, a co tam asi tak pitvat, poslední Generální doktor KSSS řekl “karačun”, tak tedy – “karačun”. (pozn. překl. karačun ve staré ruštině – smrt)
V roce 1991, 25. prosince, v den kdy lidstvo slaví Vánoce, přesně 7:32 večer moskevského času byla spuštěna státní vlajka zemřelého státu SSSR a nad Kremlem byla vztyčena vlajka jiného státu. Vztyčení trikolory bylo ekvivalentem vyvěšení bílé vlajky, Rusko se oficiálně vzdalo svého vlastního “civilizačního projektu”.
Král zemřel, ať žije RF!
Převzato z ostrova Janiky
