Základním úkolem imunitního systému je obrana proti nejrůznějším patogenům, a kromě toho také odstraňování různých abnormálních (nádorových, poškozených) buněk z těla.
Vzhledem k tomu, že imunitní systém je tak zásadně důležitý, přímo nezbytný pro náš život a zdraví, je imunologie jedním z nejvýznamnějších odvětví biomedicínského výzkumu. A to jak základního (poznání buněčných a molekulárních mechanismů fungování imunitního systému), tak klinického, zaměřeného na řešení problémů spojených se špatnou funkcí imunity.
Imunologie je velmi široký obor, ve kterém pracuje po celém světe nejméně sto tisíc badatelů, a který zasahuje do téměř všech odvětví moderní biologie. Mimořádný význam imunologie je zřejmý i z toho, že bylo uděleno přes dvacet Nobelových cen, které přímo či nepřímo souvisely s imunologií. Na jednom konci tohoto rozlehlého oboru je tzv. molekulární imunologie, která se zabývá molekulárními mechanismy toho, jak imunitní systém funguje, na druhém konci je klinická imunologie, tedy lékaři, kteří využívají znalostí zbraní imunitního systému k léčení nemocí.
Fungování všech dosud prozkoumaných „imunitních zbraní“ je založeno na souhře stovek a tisíců různých bílkovinných molekul uvnitř a na površích buněk imunitního systému.
O tomto mimořádně složitém systému jsme se toho v posledních zhruba 30 letech dozvěděli opravdu pozoruhodně mnoho, ale stále ještě více zbývá k objevení.
Je docela možné, že některé zásadní komponenty zůstávají dosud neobjevené. Například jeden z takových úplně základních molekulárních mechanismů, který umožňuje rozpoznávání tzv. „signálů nebezpečí“, byl objeven teprve asi před dvanácti lety.
(Pro vážnější zájemce o imunologii: Hořejší V.: Jak funguje (a někdy nefunguje) imunitní systém. Vesmír 88 (č2) 116-119, 2009; Hořejší V, Bartůňková J.: Základy imunologie, 4. vydání (Triton, Praha 2009; 290 str.)).
Imunologie se ovšem těší i neobyčejnému zájmu různých šarlatánů a „alternativců“. Je tomu tak samozřejmě hlavně proto, že se zabývá životně důležitým systémem. Ale také proto, že obrana proti infekci je děj probíhající složitým a doposud nedokonale prostudovaným způsobem na úrovni celého organismu. To neodolatelně přitahuje hlasatele „celostních“ (holistických) koncepcí zavrhujících standardní přírodovědecký redukcionismus.
Zastánci různých „alternativních“ názorů říkají, že důležité nejsou detaily toho, jak jednotlivé mechanismy imunitního systému fungují, ale že existuje jakýsi celostní princip, který je podstatou obranyschopnosti organismu, že jej můžeme nějak ovlivňovat, že můžeme imunitu posilovat nějakými manipulacemi s psychikou.
To je samozřejmě obrovské pole působnosti pro různé šarlatány.
Když se podíváme na internet a hledáme podle hesel „alternativní medicína, imunologie, imunita“ atd., vypadne spousta stránek z Česka i z celého světa. Jedna taková stránka nás např. poučuje, co všechno je potřeba dělat (a naopak co se nesmí dělat), aby správně fungovala čakra (čtvrtá, jak známomo…) zodpovědná za imunitní systém
V Kalifornii existuje několik soukromých klinik, kde pomocí „psychosomatických“ metod údajně léčí nevyléčitelné pacienty s nádorovými chorobami. Při každodenním cvičení pacientům promítají obrázky nádorových buněk a bílých krvinek, které je napadají (existují skutečně krásná mikroskopická videa ukazující realisticky jak bílé krvinky napadají a zabíjejí bakterii či nádorovou buňku) a říkají jim přitom „Podívejte se, tyhle zlé nádorové buňky váš imunitní systém zničí, vy to dokážete, chce to jen soustředit psychickou energii“.
Ale co když na tom něco je? Je možné nějak ovlivňovat funkci imunitního systému psychickými prostředky? Je potřeba říct, že v zásadě ano. Existuje velice výrazný vztah mezi imunitním, nervovým a endokrinním systémem – a není to nic tajemného. Je založen na tom, že řada regulačních látek produkovaných buňkami imunitního systému (tzv. cytokiny, tkáňové hormony) ovlivňuje nejen bílé krvinky, ale také neurony.
A naopak – řada klasických tzv. neuropřenašečů, tedy látek které jsou produkovány buňkami nervového systému, působí na buňky imunitního systému. U těchto dvou fyziologicky a morfologicky velice odlišných typů buněk existuje překvapivě velké množství společných povrchových receptorů, to znamená molekul schopných přijímat signály z těch druhých buněk. Zajímavé je také to, že ve tkáních existuje přímý kontakt nervových zakončení ve tkáních s takzvanými mastocyty neboli žírnými buňkami, které hrají velmi důležité imunitní výkonné a regulační role. Jsou to mimochodem buňky, které hrají hlavní roli ve většině alergických reakcí. Po stimulaci alergenem, ale také třeba nervovým podnětem, se z nich uvolňují látky vyvolávající ony známé alergické příznaky (zduření sliznic, tvorba sekretu, kopřivka, svědění).
Je dávno známo, že psychický stres má velmi silný negativní vliv na výkonnost imunitního systému. Vojenští lékaři si již dávno všimli, že vojákům vítězné strany se poranění hojí lépe než vojákům poražené strany. Vysvětlení ovšem je, že ti poražení trpí větším stresem. Byly dokonce provedeny experimentální studie, ve kterých se exaktně měřila aktivita některých typů bílých krvinek u lidí, kteří poprvé absolvovali seskok padákem. Imunologické parametry těchto lidí byly velmi silně negativně ovlivněny psychickým stresem těsně před seskokem a po něm. Trvalo až několik dní, než tento efekt odezněl a vše se vrátilo do obvyklé normy. Je velmi dobře známo, že hlavní stresové hormony (kortikosteroidy) jsou velmi silnými inhibitory imunitního systému; používají se dokonce léčebně jako imunosupresiva.
Ptáme-li se tedy, jestli je možné nějakým „pozitivním myšlením“ či psychickými cvičeními zlepšit imunitní systém, je to pravda jen v tom smyslu, že je dobré uvést se do dobré pohody, zbavit se stresu a tím uvést imunitní systém do normálního stavu, neovlivněného negativně stresem. Ono je ostatně obecně lepší být v dobré pohodě než ve stresu, ať už to s imunitním systémem dělá cokoli…
Právě tak jako v jiných medicínských odvětvích, zajisté i u léčby imunitních poruch hraje roli placebo efekt. Ten ovšem představuje něco víc než jen „namluvit si, že je mi líp“ (viz můj dřívější článek). Organismus skutečně má molekulární a buněčné mechanismy, které teprve začínáme objevovat, které například při podání pouze domnělého léku proti bolesti vyvolají v mozku reakce podobné těm při podání opravdového analgetika (viz skvělý článek R.Honzáka). Bylo by samozřejmě ideální, kdybychom tyto mechanismy dobře poznali a mohli je využívat. Je to ovšem trochu komplikované tím, že v tom důležitou roli hraje ona víra – právě jejím prostřednictvím si dokážeme podvědomě indukovat tyto fyziologicky účinné placebové mechanismy.
Další velice problematickou záležitostí, která se pohybuje na hranici pavědy a šarlatánství, je údajné posilování imunity různými potravinovými doplňky, hlavně tzv. probiotiky (např. speciálními jogurty). To ovšem není úplná hloupost. Bohužel však existuje jen málo solidních studií o tom, jak ta spousta věcí, které se dobře prodávají a na kterých jejich výrobci dobře vydělávají, skutečně ovlivňuje imunitní systém. Několik studií ale přece jen jakýsi pozitivní efekt prokazuje. Ten je zřejmě založen na změnách střevní flóry a následných nepříliš probádaných účincích na fungování slizničního imunitního systému. Většina buněk imunitního systému je totiž asociována se sliznicemi a změny ve složení komplikované směsi mikroorganismů žijících na střevní sliznici a ve střevním obsahu mohou zatím málo známým způsobem slizniční imunitní systém ovlivňovat.
Je třeba zdůraznit, že snahy vylepšit funkce imunitního systému pomocí výše uvedených zásahů (omezování stresových vlivů, potravní doplňky) rozhodně nemohou nahradit racionální terapii a mohou ve většině případů hrát jen pomocnou roli při léčbě.
Další věc, která vyvolává velkou pozornost různých šarlatánů a odpůrců racionální medicíny, je pověra o škodlivosti očkování (viz můj dřívější článek a články opravdového odborníka-vakcinologa dr. Berana zde a zde). Na internetu i v různých novinách se můžeme setkat s tvrzeními (bohužel dokonce i od některých lékařů), že lepší než nějaké očkování je prodělat si tu chorobu a tím získat lepší imunitu. Je jistě pravda, že po prodělání řady infekčních chorob (např. dětských nemocí jako příušnice, spalničky, zarděnky) je většinou výsledná imunita proti opakované infekci trvalejší a kvalitnější než ta, která se získá očkováním nějakým oslabeným či usmrceným virem. Ale zátěž a nebezpečí pro organismus je při prodělání infekce nesrovnatelně větší než při očkování. Poměrně málo se ví, že zvláště v rozvojových zemích jsou tyto „lehké“ dětské choroby příčinou obrovského počtu úmrtí nebo doživotních následků. Například spalničky byly v roce 1999 celosvětově příčinou neuvěřitelných 900 000 úmrtí. To je počet srovnatelný s AIDS! Toto číslo dramaticky pokleslo po zavedení očkování.
Podobně příušnice, které jsou také typickou dětskou chorobou, mohou mít závažné vedlejší účinky a rozhodně se nedá říci – vynecháme očkování a ono to dítě nějak přežije. Rizika, která by s tím byla spojená (zvláště v dospělosti), jsou podstatně větší než rizika spojená s vedlejšími účinky očkování. Rizika zarděnek jsou obrovská – pokud je žena v dětství neprodělá nebo není proti nim očkována a onemocní během těhotenství, hrozí těžká poškození plodu.
Systematickou mnohaletou mezinárodní očkovací akcí byly již před téměř před čtyřiceti lety zcela vymýceny pravé neštovice. Už někdy před deseti nebo patnácti lety měla být takto eradikována také poliomyelitida (dětská obrna). Nepodařilo se to však do dneška nejen z různých organizačních důvodu, ale hlavně kvůli lidské hlouposti. V některých rozvojových zemích se totiž rozšířila fáma, že toto očkování je škodlivé a že je to záludná snaha Evropanů domorodce vyhubit.
Dnes vedou někteří aktivisté boj proti tzv. hexavakcíně, která poskytuje ochranu najednou proti šesti chorobám ( (záškrtu, tetanu, dávivému kašli, invazivním hemofilovým nákazám, žloutence typu B a dětské obrně). Její odpůrci říkají, že je to pro dětský organismus příliš velká zátěž. V pozadí onoho boje proti očkování ale často stojí „postmoderní“ (někdy snad nábožensky motivovaná) myšlenka, že všechno, co je umělé a nepřirozené, je špatné. Že máme žít přirozeným způsobem, že si máme prodělat i dětské choroby, a tak že to je správné. Samozřejmě, že existují případy vážných postvakcinačních komplikací. Ale statisticky vzato ty kladné důsledky, tj. ochrana proti následkům nemocí jako jsou spalničky, příušnice či zarděnky, jsou nesrovnatelně významnější. Samozřejmě, že tomu, kdo měl smůlu, a byl jedním ze sta tisíc, u kterého se projevily postvakcinační komplikace, se to těžko vysvětluje, ale na úrovni populace je poměr mezi pozitivními a negativními důsledky zcela jasný.
Závěrem ještě k těm bizarním „alternativním“ prostředkům. Jedním z nich je např. tzv. „voda světla“ . Ta umí skoro všechno, ale zvláště účinně má posilovat imunitní systém. Vyrábí se jednoduše tak, že „prochází technologicky zcela nově sestrojenou soustavou“. Voda světla má všechny vlastnosti úplně stejné jako normální voda, ale když pozřete vodu normální a „vodu světla“, je údajně výsledek rozdílný obdobně, jako kdybychom svítili padesátiwattovou nebo tisíciwattovou žárovkou. Je to samozřejmě založené na přenášení nějakých „vesmírných informací“, „harmonizaci celostního principu“ atd. Důležité je, že ceny jsou docela mírné – 25 ml této vpravdě zázračné vody stojí pouhých 150 Kč. Používá se jen po kapkách, takže vydrží poměrně dlouho. Nekupte to…
Vědecká imunologie udělala v posledních několika desetiletích obrovský pokrok. Stejně jako ve všech oblastech lidského poznání se i zde jasně ukazuje, že spolehlivou cestou je klasický vědecký redukcionismus, který umožňuje poznávat jednotlivé komponenty extrémně složitých živých systémů a z jejich znalosti postupně odhalovat, jaké jsou mechanismy fungování celku.
„Alternativistické“ názory, že správný je jakýsi „celostní“ přístup, vedou nanejvýš k bizarním šarlatánským „vodičkám“.
.
Převzato z blogu autora na Aktuálně.
