Nejspíš jste si už všimli, že palestinský Hamas (z Gazy) se dohodl s Fatahem (tzv. palestinská samospráva ze Západního břehu) na usmíření, obě hnutí se domluvila na výměně politických vězňů a následně i na vytvoření společné prozatímní vlády a vypsání všeobecných voleb.
Všechno se má sice oficiálně podepsat až v květnu, ale už teď tenhle krok, jemuž předcházely masové demonstrace Palestinců požadujících konečně alespoň jakoustakous jednotu, vyvolává vášně. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu dohodu o smíru okamžitě odsoudil a varoval šéfa Fatahu a prezidenta samosprávy Mahmúda Abbáse, že mír s Hamasem vylučuje mír s Izraelem (jako kdyby naděje na spravedlivou mírovou smlouvu s Izraelem vůbec byla). V podstatě tím vlastně Abbáse vyzval, aby si vybral, jestli chce kamarádit s krajně pravicovou izraelskou vládou prošpikovanou náboženskými fundamentalisty, nebo s náboženskými fundamentalisty vlastními. Zábavné. Tím spíš, že jako záminku k nejednání s Fatahem izraelští činitelé občas používali právě i tvrzení, že rozhovory s Fatahem nemají smysl, když se jich neúčastní také Hamas a palestinská strana je tak neúplná. Jinými slovy, neexistující mírové rozhovory o řešení izraelsko-palestinského konfliktu jsou znovu „smrtelně ohroženy", a tentokrát, slovy amerických kongresmanů, za to jasně můžou Palestinci a jejich směřování k jednotě.
Americká vláda nato rychle připomněla, že Hamas je „teroristická organizace, která cílí na civilisty". To ale Netanjahuovi nestačí, a tak už požádal o pomoc americké kongresmany, kterým vysvětlil, že má v plánu ukončit finanční a ekonomickou pomoc Abbásovi a vyzvat k mezinárodnímu bojkotu sjednocené palestinské vlády, pokud Hamas neuzná Izrael a nezřekne se teroru. Protofašista Avigdor Lieberman v čele izraelského ministerstva zahraničí už pohrozil, že si Izrael ponechá všechny daně vybrané od palestinské samosprávy, což je ovšem pohrůžka podivná, neboť Izrael je Palestincům beztak vyplácel jen málokdy. A co víc, Hamas už v uplynulých letech oficiálně oznamoval, že je připraven uznat Izrael v hranicích z roku 1967, přičemž občasné ostřelování izraelského (donedávna však ještě palestinského) území podomácku vyráběnými „raketami" mají na triku islamistické skupiny, které Hamasovci ne a ne zvládnout… Zdá se to však být mnoho povyku pro nic, neboť i po usmíření s Hamasem palestinská samospráva dál poslušně koordinuje svou činnost s požadavky izraelské armády a v posledních dvou letech tato „spolupráce" okupujícího s okupovaným dokonce významně narostla…
No nic, příznačnou ukázku „rozpoložení duše amerického politika" nabídli osvědčení jestřábi v Senátu Lieberman, McCain a Graham, kteří ve společném prohlášení vyzvali Baracka Obamu, aby veřejně přikázal syrskému prezidentovi Bašáru Asadovi odstoupit. Joe Lieberman navíc už měsíc horuje pro zahájení války proti Sýrii a tvrdí, že Libye k takovému postupu nabízí precedent. A zatímco na to Bílý dům reagoval vágním prohlášením, že proti Sýrii zvažuje „celou řadu" možností, Rada bezpečnosti OSN se nedokázala na jednotném stanovisku vůči Sýrii dohodnout. Zvláště ruský velvyslanec připomněl, že mezi mrtvými jsou v Sýrii i vojáci a že by z „vnějšího vměšování a stranění jedné straně" mohla vzniknout skutečná hrozba. Za Rusko, které do Sýrie lukrativně dodává zbraně, se postavily i Čína a Indie. Válkychtivé Francie a Británie (tedy v případě Libye) se nyní omezily jen na návrh prohlášení odsuzujícího násilí v Sýrii, ale nakonec neprošlo ani to. Počet obětí protivládních demonstrací – podle účastníků protivládních demonstrací – už mezitím údajně dostoupil čísla 617, což je o zhruba dvě stovky mrtvých víc, než uvádějí lidskoprávní organizace. Nepřehlednou situaci v Sýrii, dál nedokážou projasnit ani zprávy přímo z místa. Například takové, které jménem ortodoxních muslimů tvrdí, že cílem demonstrací je nastolit v zemi demokracii…
…a mezitím v Libyi vládní vojska od městečka Zintán na západě země vytlačila povstalce až na tuniské území a pak se Tripolis Tunisku za překročení hranic oficiálně omluvil. Den předtím britský ministr obrany Liam Fox prohlásil, že by britské jednotky mohly být rozmístěny rovnou v Tunisku a odtud pak pomáhat povstalcům u libyjské Misuráty – oficiálně ale „pomáhat uprchlíkům", kteří před boji uprchli z Libye. Vyslání vojáků do Tuniska je ale už zcela mimo rezoluci OSN o bezletové zóně nad Libyi, nicméně při vzpomínce na to, jak před pár měsíci mnohé členské státy NATO a EU bránily tuniského diktátora Bin Alího před svržením, nabízí se k vysvětlení zamýšleného kroku (byla by to okupace?) i možnost, že je to prostě jen trest za to, že lidová revolta svrhla oblíbeného klienta Západu.
A pár perliček k Libyi: Kaddáfího dcera Ajša se na adresu povstaleckého libyjského výboru vyjádřila slovy: „Mnozí členové rady s mým otcem pracovali 42 let a byli mu loajální." Bývalý šéf americké CIA generál Michael Hayden si zase pochvaluje někdejší spolupráci s Kaddáfím a tvrdí, že jeho pád z krátkodobého hlediska zájmy USA zkomplikuje. A poslední: Přinejmenším jeden letoun NATO ve středu zaútočil na pozice rebelů na frontové linii v Misurátě, zabil 12 rebelů a pět dalších jich zranil. Podle povstaleckého velitele se tomuto „incidentu dalo zabránit"…
Bahrajnská televize odvysílala „dokumentární" film nazvaný „Bahrajn je zemí míru a lásky", v němž se několik uvězněných mužů veřejně přiznává ke svým „zločinům" spáchaným během prodemokratických protestů. Jména nejsou známa, nicméně prvním z nich (cca 6. minuta záznamu) je prý Alí Ísa Sákir, jeden z lidí uvězněných kvůli údajné účasti na zabití dvou policistů. Na rozdíl od svých čtyř přátel nebyl odsouzen k smrti, nejspíš ovšem jen proto, že byl už počátkem dubna ve vězení ubit. Podle lidí z Human Rights Watch jeho tělo neslo známky „strašlivého mučení" a pohřben byl už 10. dubna.
Sákirův příběh popsala BBC (v kostce): Poté, co byl Ísa obviněn z toho, že se pokusil přejet policistu, přihlásil se úřadům sám, aby uchránil svou rodinu před sílící perzekucí. O šest dní později ve vězení zemřel, prý poté, co se popral se svými žalářníky. Bahrajnská ministryně zdravotnictví, která zároveň vykonává funkci ministryně pro lidská práva, nejprve obvinila opozici, že si zranění způsobuje sama, a až když jí BBC řekla, že byli na Sákirově pohřbu, okamžitě přislíbila „plné vyšetření" případu. Muníra Fakroová, šéfka (dnes už ilegální) levicové bahrajnské strany Wa´ad, situaci v Bahrajnu přirovnává k „mccarthyismu v 50. letech v USA".
V Egyptě pro změnu dál nic neutichá. Textiláci z továren v Šubra al Kóm pokračují ve svých stávkách a požadují znárodnění svých závodů, které Mubarakův režim před časem za hubičku prodal majitelům z Indonésie. Právě při takových akcích nabírá masově členy nově ustavená levicová strana Lidová aliance, která se rodila na Tahríru a s proklamovanými cíli protestů se identifikuje. Pokud textiláci dosáhnou svého, a v dnešním Egyptě, zdá se, lze protlačit cokoli, stanou se vzorem pro veřejné vlastnictví i stovek dalších firem, a přitom mohou Lidové alianci pomoci naplnit základní požadavky tahrírské revoluce, kterými byly sociální spravedlnost, svoboda a demokracie.
Koalice revoluční mládeže k tomu na 13. května svolává do Alexandrie první z „milionových" pochodů na podporu Palestinců. Cílem akce je izraelský konzulát v Alexandrii a požadavkem je plně otevřít hranici Egypta a Gazy pro potraviny, léky a humanitární pomoc. Tisíce lidí protestují dál i před izraelskou ambasádou v Káhiře, z čehož se prý má zrodit koordinovaná kampaň usilující o ukončení spolupráce s Izraelem a také egyptských dodávek zemního plynu do Izraele. Demonstranti skandovali hesla typu „Lid chce zrušit normalizaci!". „Plyn se musí zastavit!" (byť zatím neznámí záškodníci na severu Sinaje plynovod už beztak vyhodili do vzduchu). Ostatně, zrušení mírové smlouvy s Izraelem požaduje 54 procent Egypťanů, což je síla, s níž budou politické strany muset do budoucna počítat a nějak se podle toho zařídit, aby se vlk nažral…
A když už jsme u egyptské revoluce, ta si v médiích získala přízvisko „facebooková", nicméně průzkum nyní ukazuje, že kvůli informacím o politické situaci v zemi na FB, Twitter nebo MySpace chodilo jen 23 procent Egypťanů, dalších šest procent tyto sítě využívá k nepolitickým účelům a 65 procent Egypťanů internet nebo e-mail vůbec nevyužívá… Takže až tak moc fejsbukové to všechno zase nejspíš nebylo.
Převzato z Literárek
