Příznivci a voliči pravice jsou osoby zvláštního ražení: přes všechny varovné signály a důkazy, že neoliberální a neokonzervativní pravice, kapitalističtí vlastníci a jejich převodové páky, manažeři, justice a média, a samozřejmě i jejich poskoci, pravicoví politici, vedou svět (a s ním i náš stát) do těžké krize, do ještě těžší než prožíváme dnes, přesto se neohlížejí na nic, nehodlají zabrzdit, vrátit svět do rozumných proporcí, jsou stejně zuřivými ideologickými fanatiky, jako byli za časů stalinských bolševici.
A také pro české pravičáky a bohatce platí zahraniční poznatky o jejich mizerném charakteru a agresivním sobectví a bezohlednosti. Zvláště ten druhý odkaz je nutričně bohatý.
Příznačné je, že patologický charakter kapitalistů se naplno projevil teprve po pádu komunismu. V mezidobí let 1950 až 1990 si hráli na chlebodárce, tatíčky svých zaměstnanců, říkali jim „naši milí spolupracovníci“, připláceli jim na penzi, tvořili s nimi takřka jednu rodinu. Jenom se ale za rudými ďábly zavřela trhlina v zemi, z níž šlehaly ohnivé jazyky (to píšu pro zvýšení dramatičnosti celého jevu), jako švihnutím kouzelného proutku narostly rohy kapoušům, z jedné nohy se stalo kopyto a z kahot smokingů a fraků vypadl ocas.
„Za branou podniku čeká tisícovka dalších a za obzorem se ozývá zpěv z čínských robotáren, tak drž hubu, ber minimální mzdu a hákuj, šmejde!“ – to je dnes jejich promluva k bývalým spolupracovníkům. "Do penze půjdeš v devadesáti," to zase říká Nečas s Kalouskem.
A pravicové politiky a dokonce i část levicových (Schröder, Blair) si buržujové osedlali tak, že jim státy dnes nahrazují ztráty jejich soukromokapitalistických omylů a kiksů a na druhé straně odpouštějí daně.
A protože jsou tím pádem státní kasy prázdné, vyrabovány navíc spolupracujícími korupčníky, zaplatí to ti obyčejní, průměrní a podprůměrní, chudí, důchodci, ti, co se nemohou bránit.
Společnost, která dostává charakter džungle a ve které kapitalističtí predátoři a jejich pravicoví nadháněči z politiky trhají na kusy bezbranné, taková společnost se nazývá tyranií.
A samozřejmě pak platí všechny poučky, které vymyslel vousatý Kárl a do života velmi tragicky uvedli sovětští komunisté.
Že jim, jenom co usedli na trůn v Kremlu, vypadl z kalhot ocas a narostly rohy, to je taková pěkná časová smyčka, stále se opakující dějství téhle tragikomedie, kterou nás, kdysi nevinné, donutili hrát tatínek s maminkou, když jedné krásné májové noci ulehli do lože.
Diskutovat můžete i ZDE
Převzato z blogu autora na blog.idnes.cz
