Izrael, stát osadníků

Duben 20, 2011

Všemocná tajná služba Šabak (dříve Šin Bet) onehdy potřebovala nového šéfa. Je to funkce nesmírně důležitá, protože se žádný ministr na zasedání kabinetu ještě nikdy neodvážil odporovat názorům hlavy Šabaku.


Byl tu očividný kandidát, kterému říkejme jen J, na poslední chvíli se ale zmobilizovala osadnická lobby. J totiž coby ředitel „židovského oddělení" posadil do vězení několik židovských teroristů, a tak byla jeho kandidatura zamítnuta a na jeho místo byl jmenován Joram Cohen, miláček osadníků, který jarmulku nosí čtyřiadvacet hodin denně. To se stalo minulý měsíc. Těsně předtím potřebovala nového šéfa i Bezpečnostní rada státu. Pod tlakem osadníků tu funkci dostal generál Jaakov Amidror, dříve nejvyšší armádní důstojník nosící jarmulku, který otevřeně hlásá ultra-ultra nacionalistické názory. Zástupce náčelníka štábu armády je také ojarmulkovaný miláček osadníků, bývalý šéf centrálního velení, které zahrnuje i západní břeh Jordánu.


Před několika týdny jsem napsal, že problém nemusí spočívat v anexi Západního břehu Izraelem, ale v anexi Izraele osadníky ze Západního břehu. Někteří čtenáři na to reagovali s úsměvem. Přišlo jim to jako vtip. 


Nebyl.


Nadešel čas, abychom zcela vážně začali zkoumat proces: Stává se Izrael obětí nepřátelského převzetí ze strany osadníků?


Za prvé je třeba prozkoumat pojem „osadníci".
Z formálního hlediska tu žádný problém není. Osadníci jsou Izraelci, kteří žijí za hranicemi z roku 1967, za Zelenou linií. („Zelená" v tomto případě nemá žádné ideologické konotace. Jen je to barva náhodně zvolená k rozlišení čar na mapách.) Počty osadníků jsou nadhodnocovány nebo podhodnocovány v závislosti na potřebách propagandy, ale lze předpokládat, že na Západním břehu je asi 300 tisíc osadníků a dalších přibližně 200 tisíc jich je ve východním Jeruzalémě. Izraelci ty z Jeruzaléma obvykle nepovažují za „osadníky a strkají je do jiné kategorie, ale samozřejmě, osadníci to jsou.


Mluvíme-li ale o Osadnících v politickém kontextu, mluvíme o komunitě mnohem větší. Jistě, ne všichni osadníci jsou Osadníci. Mnoho lidí šlo do osad na Západním břehu bez jakýchkoli ideologických motivů, vesměs jen proto, že si tam mohli vystavět své pohádkové vily prakticky za babku, s malebným výhledem na arabské minarety u nohou. Právě tyto osadníky míní předseda Osadnické rady Danny Dajan, když si v (nedávno uniklém) tajném rozhovoru s americkým diplomatem stěžoval, že by mohli být snadno přesvědčeni k návratu do Izraele, pokud by za to dostali slušné peníze. Všichni tito lidé mají nyní ale nicméně zájem na udržení statu quo, a proto budou v politickém boji podporovat skutečné Osadníky. Jak praví židovské přísloví, pokud začnete plnit přikázání z nesprávných důvodů, nakonec skončíte jejich plněním z důvodů správných.


Tábor „osadníků" je ale mnohem, mnohem větší.
Osadníky, jejich ideologii a jejich cíle totiž podporuje celé takzvané „národní náboženské" hnutí. Není divu, vždyť osady a všechno kolem nich vzešlo právě z něho.


To je třeba vysvětlit. „Národní náboženské" hnutí byla původně malá skupina odštěpených náboženských Židů. Velký ortodoxní tábor totiž v sionismu viděl aberaci a ohavný hřích. Vzhledem k tomu, že Bůh vyhnal Židy z jeho země kvůli jejich hříchům, má přece jen On — prostřednictvím Mesiáše — právo vzít je zpět. Sionisté se z ortodoxního pohledu postavili nad Boha a zabránili příchodu Mesiáše. Pro ortodoxní je proto sionistická myšlenka sekulárního židovského „národa" ohavností dodnes.


Pár náboženských Židů se k rodícímu se sionistickému hnutí přesto připojilo. Dodnes jsou kuriozitkou. Sionisté židovským náboženstvím opovrhovali, stejně jako vším, co spadalo do židovské diaspory („Galut", čili vyhnanství, je v jazyce sionistů hanlivý termín). Děti, které (jako já) byly vychovány v sionistickém školách v Palestině před holocaustem, se na lidi, kteří byli „ještě" věřící, naučily dívat s lítostí. 


To také ovlivnilo naše postoje vůči náboženským sionistům. Skutečnou práci na budování našeho budoucího „hebrejského státu" (o „židovském státu jsme nikdy nemluvili) odvedli socialističtí ateisté. Kibbutzim a mošavim, komunální a družstevní vesnice, stejně jako „pionýrská" mládežnická hnutí, která byla základem toho všeho, tvořili většinou tolstojovští socialisté a někdy dokonce i marxisté. Těch pár věřících bylo považováno za marginálii. V té době, tedy ve 30. a 40. letech, nosilo jarmulku na veřejnosti jen málo mladých lidí. Nevzpomínám si na jediného člena Irgunu, tajné vojenské („teroristické") organizace, k níž jsem také patřil, který by nosil jarmulku – byť mnozí z nich byli věřící. Dávali přednost méně nápadné čepici nebo baretu.


Nacionálně náboženská strana (původně zvaná Mizrahi – Východní) hrála v sionistické politice podružnou roli a v národních otázkách byla umírněná. V historických konfrontacích mezi „aktivistickým" Davidem Ben-Gurionem a „umírněným" Moše Šaretem v 50. letech téměř vždy stranila Šaretovi a hnala Ben-Guriona proti zdi. Nikdo ale nevěnoval větší pozornost tomu, co se odehrávalo pod povrchem — v nacionálně náboženském mládežnickém hnutí Bnei Akiva a v jejich ješivách. Právě tam, mimo pohled veřejnosti, se ale v té době míchal nebezpečný koktejl ultranacionalistického sionismu a agresivního tribalistického „mesianistického" náboženství.


Ohromující vítězství izraelské armády v šestidenní válce v roce 1967, po třech týdnech extrémní úzkosti, se pro toto hnutí stalo zlomovým bodem.
Najednou mělo vše, o čem kdy snilo: Bohem seslaný zázrak, krajina historického Erec Jisrael (alias Západní břeh) byla okupována, „Chrámová hora je v našich rukou!" hlásali bez dechu všichni jako jeden muž. Jako kdyby někdo vytáhl zátku, nacionálně náboženské hnutí mladých uniklo z láhve a stalo se celonárodní silou. Vytvořilo Guš Emunim („Blok věrných"), centrum dynamického osídlování nově „osvobozených území". Abychom si dobře rozuměli, rok 1967 se pro nacionálně náboženský tábor stal i rokem vysvobození z tábora sionistického. Jak prorokuje Bible (žalm 118), „Kámen, jejž zavrhli stavitelé, stal se kamenem úhelným." Opovrhované nacionálně náboženské hnutí mládeže a kibuců najednou vyskočilo do centra dění. 


Zatímco staré socialistické kibucnické hnutí umíralo ideologickým vyčerpáním a jeho členové bohatli prodejem zemědělské půdy realitním žralokům, nacionálně náboženské síly vyskočily s plnou ideologickou rázností, prodchnuty duchovními a národními vášněmi, kázáními o pohanských svatých místech židovské víry, svatých kamenech a svatých hrobkách, to vše promícháno s přesvědčením, že celá země patří Židům a že by „cizinci" (tedy Palestinci, kteří zde žili po dobu nejméně 1300, ne-li 5000 let) měli být vyhnáni.


Většina dnešních Izraelců se narodila nebo se přistěhovala po roce 1967 a okupační stát je jedinou realitou, kterou znají. Osadnická kréda jim pak připadají jako evidentní pravda. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že pro rostoucí počet mladých Izraelců jsou demokracie a lidská práva jen prázdné fráze. Židovský stát pro ně znamená stát, který patří Židům a jen Židům a nikdo jiný tam nemá co pohledávat.
Toto klima vytvořilo politickou scénu, jíž dominuje soubor pravicových stran, od rasistů Avigdora Liebermana až po zcela fašistické stoupence nebožtíka rabína Meira Kahaneho – a všechny jsou zcela podřízené osadníkům. 


Pokud je pravda, že je americký Kongres řízen izraelskou lobby, pak je tato lobby řízena izraelskou vládou, která je pro změnu řízena osadníky. (Je to jako v tom vtipu o diktátorovi, který říká: "Celý svět se bojí naší zemi, naše země se bojí mně, já se bojím své ženy a ona se bojí myší. Kdo tedy tomu světu vládne?") Osadníci si tak mohou dělat, co chtějí: budovat nové osady a rozšiřovat ty stávající, ignorovat verdikty Nejvyššího soudu, dávat příkazy Knessetu a vládě, útočit na své „sousedy", kdykoli se jim zlíbí, zabíjet arabské děti házející kameny, ničit olivové háje, vypalovat mešity. A jejich síla roste mílovými kroky.


Fakt, že nějakou zemi přebírají vytrvalí bojovníci zpoza hranic, není v žádném případě ničím mimořádným. Naopak, v historii je to jev častý. Historik Arnold Toynbee nabízí takových příkladů celý seznam.
Německo bylo dlouho ovládáno Ostmarkou, z níž se stalo Rakousko. Kulturně vyspělé srdce Německa se dostalo pod vliv primitivnějších, ale vytrvalejších Prusů, jejichž vlast k Německu vůbec nepatřila. A ruská říše byla vytvořena v Moskvě, původně primitivním městě na jejím okraji. Zdá se býti pravidlem, že když se lidé z civilizované země nechají zhýčkat kulturou a bohatstvím, převládnou nad nimi odolnější, méně zhýčkaní a primitivnější síly z okrajů, jako když Řecko ovládli Římané a Římany barbaři.


To se může stát i nám. Ale nemusí. Izraelská sekulární demokracie má v sobě ještě dost síly. Osady stále ještě mohou být odstraněny. Náboženskou pravici lze stále ještě zahnat. Okupace, která je matkou všeho zla, stále ještě může být ukončena. To bychom si ale museli to nebezpečí uvědomit — a něco s ním začít dělat.


Autor je bývalý poslanec izraelského Knessetu a spoluzakladatel mírového hnutí Guš šalom.


Převzato z Literárek


0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments