Řídit auto mírně opilý není až tak hrozné, jako řídit po ránu rozespalý. Vstanete, opláchnete ksicht ledovou vodou, uvaříte si kafe a sebe i kávu přesunete za volant. Nastartujete a zcela rutinně, jako každé ráno, vycouváte na silnici. A BUM! V zrcátku jsem nic neviděl, v bočním také ne, zadní okno zamlžené, okamžitě mne napadlo, že jsem asi povalil sousedovu popelnici, tak otočím volantem a otáčím se, abych spatřil tu spoušť.
A ejhle, on tam stál červený renault, jeho majitel se sápal ke dveřím mojí feliny a chystal se mne vytáhnout z vozu i s bezpečnostním pásem.
"Co blbnete člověče, snad mě necháte zastavit?"
"Cos to proved, ty parchante!"
Až po chvíli jsem zjistil, že na mém voze je zničené pravé zadní světlo a pán má pouze několik drobných oděrek na nárazníku a ty vlastně ani nebyly téměř vidět, jak jsem se později přesvědčil i na pořízené fotografii. Pánové jsou "holt" na své nárazníky hákliví. To už kolem místa neštěstí poletovala jeho prsatá ženuška a vyřvávala, že "to je teda průser" a "to se bude řešit" a "to jen tak nenechám…" a "co ste to proved" a "proč to děláte…" Velmi podezřelé přitom bylo pánovo pokukování po natlučených pátých dveřích, ovšem již z nějaké předchozí havárie. Možná paní couvala do garáže. Spěchajíc do práce jsem se s nimi domluvil, že to sepíšeme a nafotíme večer, že jsme přece sousedi a ať přijede se stejným vozem na stejné místo na půl osmou. S hořkostí na jazyku jsem si prohlédl svoje zničené světlo, jejich "nic", za které budou chtít nový nárazník a odjel.
Jelikož jsem autem do někoho ťuknul naposledy v roce 1996 a ani jsem nevěděl, jak se vyplňuje formulář, pozval jsem na večerní rande i tchána, bývalého policajta. A ten mi říká: "Vsaď se, že přijede jiným autem." A taky že jo. Zastavil vedle mne, stočil okýnko, podal mi cár papíru a jakože… "tady mi to podepiš!" Výkon hodný sólisty Národního divadla.
"Nepodepíšu, zakreslil jste všechny škody, co na autě máte i z dřívějška a přijel jste jiným vozem. A já si to chci nafotit." V ruce jsem držel digitální zrcadlovku a pán procedil: "Ten hajzl, já věděl, že to nebude jen tak! To si přece nafotí likvidátor!"
"Myslíte – váš kámoš likvidátor?"
Dohodli jsme se, že se vrátí domů pro svého "totálně zdemolovaného červeného miláčka," jak jsem však po půl hodině zjistil, místo toho zavolal svému pojišťovákovi a jal se radit. Nakonec mi zavolal asi po půl hodině: "Když ty sis na mne vzal policajta, tak já si na tebe vezmu taky policajty. Na ráno sem přivolám dopravku. A aspoň si zaplatíš pokutu!"
Pán byl pomstychtivý. Nevyšel mu pokus o podvod, proto bylo třeba se mstít. Očekával jsem nějaké rozuzlení, že jako přijedou pánovi kamarádi v uniformách, zbuší mě, donutí k podpisu cáru papíru a podobně. Že mi zajmou děti nebo ženu, nebo že mi rozmlátí felinu palicí. Nic takového se ale nestalo. Bylo dokonce i vidět, že se baví. I při mých slovech: "Je dobře, že vás pán zavolal, aspoň ho přejdou choutky na pojišťovací podvody a hojení se na mé pojistce." Při udělení nejnižší možné pokuty jsem slušně poděkoval a se slovy: "Příště vás radši přivolám hned" jsem se s nimi rozloučil.
Jo, není nad "dobrou" pokutu.
