Jak tomu u nás bylo s náboženstvím? – 19. díl: Husitství a pravoslaví

Čechy byly v této době asi jediným místem v Evropě (západní a střední), kde nebyla pronásledována náboženská hnutí, a tak do Prahy v roce 1418 přicházely skupiny „pikartů“ z Pikardie a dolního Porýní. V některých pramenech se o nich mluví jako o valdenských. (U výrazu pikarti obvykle bývá třeba opatrnosti, protože se často jedná o zkomoleninu begardů.)


V roce 1419 začal Václav IV., pod hrozbou Zikmundova útoku, otevřeně vystupovat proti husitskému hnutí. Na Nové Město pražské dosadil jako konšely fanatické nepřátele husitů. Ti ovšem skončili neslavně slavnou první pražskou defenestrací, kterou husitství přešlo do své ozbrojené fáze.


Husité jsou považováni za předvoj pozdější evropské reformace. Paradoxně se však zdá, že na rozdíl od reformace husité ještě považovali „církev“ za reformovatelnou. Husité se do jisté míry stále ještě považovali za součást „církve“, o které si mysleli, že jen zbloudila, a že je možná její náprava. Zejména to platí o Husovi – dalo by se říci, že mu šlo o něco jako „katolictví s lidskou tváří“. Husité si zpočátku stále ještě mysleli, že „princip je dobrý, jen lidé špatní“. K takovému pohledu patrně přispělo jisté zmírnění papežské zvůle v dobách avignonského papežství a zmatky za pozdějšího vícepapežství. Neslučitelnost římského kultu s křesťanstvím byla v té době zřejmě poněkud zamlžena. Husité se cítili být křesťany a ještě se domnívali, že římská „církev“ je svým původem křesťanská, a že je tedy možné dovést ji zpět ke křesťanství, čímž v podstatě mysleli návrat k pravoslaví.


Nezapomínejme, že kontakt husitství s pravoslavím byl nepochybně hlubší, než se dnes obecně připouští. Například jednou z husitských novot bylo i zavedení vousatých kněží – zcela v duchu pravoslaví, kde jsou vousy podmínkou vysvěcení na kněze. Prokop Holý se jmenoval „Holý“ proto, že jako jeden z mála si vousy narůst nenechal. Husité mimo jiné posílali své kněží ke svěcení k pravoslavnému biskupovi do Moldávie.


Husité udržovali s pravoslavnými oblastmi živé styky a dokonce v Byzanci několikrát jednali – naposledy v letech 1451-1453 – o sjednocení husitské církve s pravoslavnou církví. Jednalo se tam mimo jiné o vysvěcení Jana Rokycany na arcibiskupa byzantským patriarchou. (Rokycana byl arcibiskupem zvolen, ale oficiální svěcení neměl.) Husitské vyznání bylo v Byzanci uznáno za pravoslavné – s určitými specifiky. Hlavním asi bylo, že husité rozhodně nebudou uznávat instituci manželství. Konečnému sjednocení s pravoslavnou církví zabránilo jenom dobytí Byzance Turky v roce 1453. 


Zřejmě teprve později, po pádu Byzance, za papeže Pia II. a jeho následovníků, kdy „církev“ plně odhalila svou tvář, vyšlo jasně najevo, že změny v římské „církvi“ jsou nevratné, že římská „církev“ sama o sobě je nereformovatelná. 


Luterská a kalvínská reformace (které již tak nespočívaly ve snaze reformovat římskou „církev“ jako v založení církví nových) pak sice navázaly na husity, ale chyběl jim bližší kontakt s pravoslavím. Proto, i když tyto „reformované“ církve nespadaly pod Řím, ve svém předhánění se s římským kultem, kdo z nich je zbožnější, pak často přebíraly právě římské novoty – dokonce s Římem závodily, kdo je mravnější = asexuálnější, nebo dokonce, kdo upálí víc žen – čarodějnic. (…Až nakonec skončily závoděním, kdo vyvraždí víc pravoslavných.) 


Připomeňme si, že „církev“ měla na počátku 15. století v Čechách v držení víc než třetinu veškeré půdy. (Podle některých odhadů okupovala již od poloviny 14. století dokonce polovinu.) Po celé 14. století „církev“ zvětšovala hlavně množství majetku přivlastněného ve městech, a zdokonalovala způsoby, jak vyždímat z poddaných co nejvíc peněz ve formě nejrůznějších poplatků. „Církev“ disponovala největším majetkem, a životní podmínky poddaných na „církví“ přivlastněných pozemcích byly přitom nejhorší.


Přesto se domnívám, že husitství byla revoluce pravoslavná, a ne revoluce v pozdějším slova smyslu. Husité netvořili nějakou jednotnou třídu. Naopak, konflikt jednotlivých složek husitského hnutí – lidových vrstev, měst a šlechty jim působil značné potíže. Na druhou stranu, jediné co je dokázalo pod tlakem vnějšího nebezpečí spojit, a to takovým způsobem, že za jistých okolností rozdíly mezi těmito „třídami“ mizely, byla společná pravoslavná víra. V husitech bych proto nespatřoval až tak revolucionáře, kteří používali náboženství jako zástěrku, ale spíš pravoslavné věřící, kteří náboženství vykládali revolučním způsobem. …I když u nás jistě zdaleka ne všichni brali náboženství vážně. 


Myslím, že v případě husitů je třeba mít na paměti právě tuto pravoslavnost. Některé úvahy o třídním boji husitů považuji za přehnané. Oba vžité pohledy, a to jak vidět v husitech nevzdělanou lůzu, tak uvědomělé revolucionáře, jsou zkreslující. 


Foto: Prokop Holý

Přejít do diskuze k článku