Vlastně toho nevíme moc ani o starých Slovanech. Podle Velesovy knihy, o jejíž pravosti sice můžeme pochybovat, ale která i v případě, že se jedná o falzum, vychází ze starších pramenů, které možná trochu přizdobuje, byli Slované původně nositeli védského náboženství, slovanského védismu. Indické védy nevznikly až v Indii, ale kdysi je tam při svém putování zanechaly indoevropské kmeny. (Dalším druhem védismu byl pak tangrismus, altajská forma védismu, který byl náboženstvím starých Bulharů, ale také Turků, předtím než byli islamizováni.)
Tento védismus byl ve své podstatě monoteistický, protože kromě hlavního boha, který může být v různých dobách nazýván různě, a který je ve skutečnosti kosmickým zákonem, představují všichni další bohové pouze jeho aspekty (případně je můžeme srovnat s anděly v pozdějším křesťanství), nebo konkrétní přírodní síly – jako například Travič a Steblič, což nejsou v pravém smyslu bohové, ale přírodní síly ovlivňující růst trávy nebo stébel. …“Bůh je jediný i mnohočetný.“ …Je zajímavé číst o starých slovanských bozích jako je Vyšeň, Kryšeň, o Šivovi ani nemluvě.
Některé „indické“ termíny se každopádně staly místními názvy i daleko mimo území Indie – nepřipomíná vám Tatra, Matra, Fatra „indické“ výrazy tantra, mantra, jantra? A pokud není podobnost Fatry v tomto případě úplně dokonalá, v Bulharsku najdeme přímo řeku Jantru.
Podle Velesovy knihy Slované bohům přinášeli pouze vegetariánské oběti (kromě plodů, zeleniny, květin a zrní také mléko a med). Pokud někde došlo k zavedení krvavých obětí, jednalo se o odchýlení od původního učení.
Za jedinou správnou modlitbu považovali: „Ať máme všechno, čeho je k životu zapotřebí.“ Tedy jinými slovy: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes.“ Modlit se za něco konkrétního, za vlastní prospěch či neprospěch druhého, slovanský védismus nepřipouštěl.
Existenci duše a reinkarnaci považovali za samozřejmou a měli za to, že otroctví za života přechází rovněž v otroctví po smrti, že je lepší zemřít jako svobodný, než být otrokem. Dokonce prý šli tak daleko, že tvrdili, že je lepší zahynout, než platit daně.
Ačkoli existují snahy odvozovat název Slovanů od „slave“ – otrok, slovo „otrok“ u Slovanů znamenalo dítě. Slované pro otroka asi původně ani neměli vlastní název, a tak pro otroky používali stejný výraz jako pro dítě – šlo tedy o výraz pro osobu, které nejsou přiznána práva dospělého. Podle Velesovy knihy Slované všechny víry, které připouštějí otroctví, proto považovali za pohanské. V podstatě pohanství ztotožňovali s otrokářstvím. – Například když Skythové, kteří jsou některými autory ztotožňovaní se Slovany, roku 263 osvobodili Řeky od Římanů, zrušili otroctví.
(I když, vzhledem k tomu, jak sporná byla později práva údajně svobodných občanů a údajně vládnoucích „patriarchálních“ mužů, mohl by se kdekdo domnívat, že výrazy původně zněly fotrokářství a fotrok, od „fotr“. …Ostatně je „fotrokářství“ i daleko vhodnějším a přesnějším překladem výrazu patriarchát, než onen dosud tak často používaný termín „vláda mužů“, pro který však ve skutečnosti není žádný logický, a už vůbec ne filologický podklad – pater není muž, ale otec).
Ve 4. století, když bylo křesťanství či spíše pseudokřesťanství zavedeno jako státní náboženství v římské říši, byl dán i slovanskému védismu křesťanský nátěr, jakési mimikry, aby se alespoň částečně zabránilo výbojům římské říše a snahám o pokřesťanšťování „pohanů“, a tak vzniklo pravoslaví.
Slovanská společnost byla demokratická, vládci byli voleni sněmem. Vnutit dědičnost moci se Slovanům poprvé pokoušeli v polovině 7. století Chazaři, ovšem bez velkého úspěchu. Například Čechům se dědičnost trůnu nepodařilo vnutit nikdy. (Pokud pomineme skutečnost, že ji u nás praktikovali habsburští okupanti.)
Také pojem vlastnictví půdy byl Slovanům cizí. V Rusku se jej dokonce nepodařilo zavést nikdy, zavádí se tam až dnes.
(Představa půdy jakožto majetku, který by bylo možné prodat, však byla až do 12. století, kdy začalo být přijímáno římské právo, cizí i v západní Evropě.)
Velký problém Slovanů byl a je, že právě pro svůj důraz na individualitu, individuální svobodu, jsou nejednotní, což představovalo nevýhodu při střetu s totalitními otrokářskými (nebo dnes „demokratickými“ kapitalistickými) systémy. Tato nejednotnost je jakousi daní za individualitu. (To ale platilo i pro jiné národy, například pro Thráky.)
Těžko dnes nějak hodnotit původní slovanské „pohanské“ náboženství, zejména se dohadovat, jakou podobu mělo u západních Slovanů a v Českých zemích už vůbec. Zachovalo se z něj jen velmi málo. Později se stalo pro Slovany stmelujícím prvkem právě pravoslaví. Slovanství se dokonce stalo za dané mocenské situace v Evropě bez pravoslaví nemyslitelným. – Dokonce do té míry, že ty větve Slovanů, které pozbyly pravoslaví, pozbyly i své samostatnosti (pokud nezanikly úplně).
foto: Dezidor