Podobně, jako ve výkladu našich středověkých dějin musíme jít o něco dál než František Palacký, v případě doby habsburské okupace musíme jít opět o krok dál, „za Denise“, který tuto dobu poprvé souhrnně popsal. Ernest Denis psal ve Francii ještě před dobou osvobození státu od „církve“ (takzvané rozluky), a tak musel být velmi opatrný. I tak byl u nás překlad jeho knihy rakouskými úřady zabaven a překladatel poslán pod biskupský dozor.
Třebaže se Ferdinand I. podílel již roku 1524 na přípravě rozsáhlého rektolizačního programu v Řezně, v Čechách proti neskatolíkům hned nevystoupil. Důvodem byl tehdejší konflikt mezi Habsburky a papežem. – Jeho bratr, císař Karel V., roku 1527 dokonce vyplenil Řím (Sacco di Roma). Ostře začal proti neskatolíkům vystupovat až od poloviny 30. let, kdy byl již Karel s papežem zase zadobře (od 1530) a Ferdinand se stal říšským králem – Karlovým spoluvládcem (od 1531). Poté, co roku 1530 Jednota bratrská upustila od zastaralých dogmat a vstoupila do ní řada šlechticů, odmítl ji uznat.
Roku 1539 Ferdinand přes protesty české šlechty povolil, pokud přímo nesvolal, sjezd říšských knížat podporujících terorismus, v Plzni. Připravovaly se tam teroristické akce proti Šmalkaldskému spolku. V letech 1542-1543 pak Ferdinand zabránil pokusu o reformu utrakvismu. Také při té příležitosti sesadil všechny pražské konšely, kteří sympatizovali s luteránstvím. Nějakým Ferdinandovým protireformačním excesům v této době však zřejmě bránila také jeho žena Anna Jagellonská, která se Čechů velmi zastávala. – Ještě na smrtelné posteli, když v lednu 1547 umírala po porodu patnáctého dítěte, vymohla milost pro účastníky odboje z roku 1546.
Po potlačení odboje roku 1547 a vyplenění Čech ustanovil Ferdinand I. v Čechách jako místodržitele svého oblíbeného syna Ferdinanda Tyrolského a dal mu nejpřísnější rozkazy proti Jednotě bratrské. V tom však Ferdinanda Tyrolského zase mírnila jeho milenka Filipina Welserová (* 1527, + 1580), která bydlela na Křivoklátě, kde byli představitelé Jednoty bratrské, Augusta a Bílek vězněni.
(Šlo o odboj proti Ferdinandovým nezákonným snahám o zatažení Českých zemí do války proti Šmalkaldskému spolku protestantských knížat a měst. A byli to hlavně členové Jednoty bratrské, kdo odboj organizoval – šest z osmi šlechtických členů výboru.)
Biskup Jednoty bratrské Jan Augusta byl roku 1548 zatčen a dlouhou dobu vězněn a mučen, spolu s dalším představitelem jednoty, Jakubem Bílkem. Napřed byli odvezeni do Prahy. Augustovi natřeli „kyčle“ smolou, zapálili, a kleštěmi pak trhali kusy hořícího masa. Také ho věšeli na hák hlavou dolů, s tělem zatíženým kameny. Neléčené rány zhnisaly a velmi špatně se hojily. Ferdinand posílal svým úředníkům rady, jak vězně mučit. Radil zbavit vězně úplně spánku, přivázat na jeden nebo dva dny na lavici s hlavou dolů a na pupek dávat velkého chrobáka pod ořechovou skořápkou, nebo dávat přepepřenou potravu bez nápoje. Pak byli převezeni na Křivoklát, kde byli zprvu zavřeni dva roky potmě ve sklepě, každý zvlášť. Později se podmínky trochu zmírnily, Augusta ve vězení i psal, ale když se na to přišlo, všechny rukopisy mu zabavili. Bílek byl puštěn roku 1561, Augusta roku 1564, byli tedy vězněni třináct a šestnáct let. (U Augusty následoval ještě rok domácího vězení.)
Ostatním členům Jednoty bratrské byla dána lhůta čtyř týdnů na vystěhování se ze země. Ti odešli na Moravu (hlavně do Ivančic, Prostějova a Přerova, které se od té doby staly hlavními bratrskými centry), do Polska a do Pruska. Morava byla tehdy i v Německu považována za zemi, kde je největší svoboda svědomí na světě. …Již od té doby se někdy mluví o moravských bratrech místo o českých bratrech.
Roku 1547 byl v Olomouci zavražděn Jan Olivetský, tiskař Jednoty bratrské. Hned na to Ferdinand vydal všeobecný zákaz tisknout v Čechách knihy. Ačkoli u nás bylo již roku 1526 jedenáct tiskařů, kteří tiskli česky, od Ferdinandova nástupu bylo takřka nemožné vydat knihu, která by se trochu odchylovala od tuctového braku. Knihy se musely vydávat v zahraničí a šířit v podstatě potají. Od roku 1547 byl stanoven za tisk „trest“ čtvrcení, za šíření či jen neničení tiskovin rok těžkého vězení, což se v té době napůl rovnalo jisté smrti. I prodej zahraničních knih podléhal nejpřísnějšímu dozoru. Ten byl od roku 1562 dán plně do rukou nově dosazeného skatolického arcibiskupa, který se stal cenzorem i dozorcem všech knihkupectví – v neskatolické zemi. Společně s jezuity, se kterými arcibiskup spolupracoval. Jezuité tak například cenzurovali bibli, kterou tiskl Melantrich.
Paradoxně tedy byla v době údajné renesance, která je považována za dobu vzdělanosti – a sto let po vynálezu knihtisku – všechna naše literatura rukopisná. Výhodu knihtisku, který knihy zlevňoval asi pětinásobně, nebylo možno využít.
Foto 1: Anna Jagellonská
Foto 2: Filipina Welserová
