Po vypuknutí první světové křižácké války se skatolická „církev“ ze všech sil snažila získat podporu obyvatelstva pro válku. A to prostřednictvím skatolického tisku, „církevních“ manifestací a různých provolání klerikálů. Vrcholem bylo „svatováclavské procesí“ v Praze, za vyprošení vítězství rakouských zbraní.
Při tom všem zní dnešnímu sluchu až neuvěřitelně, že právě roku 1915, v době druhé vlny zatýkání a odsuzování k smrti v rozsáhlém monstrprocesu s Karlem Kramářem, Aloisem Rašínem a dalšími, mohl být odhalen dnes oplocený secesní pomník Jana Husa na Staroměstském náměstí v Praze, nebo že tehdy mohlo vyjít dnes tak odsuzované Temno od Aloise Jiráska.
Hlavně byli zatýkáni pravoslavní občané, protože pravoslaví bylo prohlášeno za „zločin proti státu“. Zejména byl k smrti odsouzen kněz chrámu sv. Mikuláše, protojerej Nikolaj Ryžkov. Nakonec byl vyměněn za rakouského uniatského metropolitu, kterého zajaly ruské úřady, ale na následky věznění a mučení roku 1920 zemřel.
Poslední z habsburských okupantů, Karel I. (1916-1918) byl Vatikánem v rámci oslavování habsburské dynastie roku 2004 prohlášen za blahoslaveného. Nepomohlo mu ani, že byl ožrala a děvkař a skončil na syfilis. Vše mu bylo odpuštěno vzhledem k tomu, že chemický Čárlí za první světové křižácké války podepisoval rozkazy k použití chemických zbraní hromadného ničení. (Zvláště to nepřekvapí vzhledem k tomu, že jej „blahoslavil“ chemický papež Jan Pavel II., který byl za druhé světové křižácké války dealerem Cyklonu B – jako agent IG Farben jej dodával do plynových komor.)
Ještě v září 1918 chtělo rakouské velení za každou cenu dobýt postavení československých legií na výšině Doss Alto (na italské frontě), a pak, proti všem mezinárodním dohodám a zvyklostem, zajaté československé legionáře z propagandistických důvodů nebrat do zajetí, ale vraždit jako kacíře. (Totéž pak později prováděli za druhé světové křižácké války nacisté.) Situace na bojišti se ovšem vyvinula jinak a neposkytla jim k tomu příležitost.
Podobně, jako jsme ve výkladu našich středověkých dějin museli jít o něco dál než František Palacký a v případě doby habsburské okupace dál než Ernest Denis, musíme při výkladu současných dějin jít dál než všichni ti „historici“, co píší propagandu na „církevní“ objednávku, i než ti, kteří jsou z osobních důvodů opatrní a netroufnou si říci pravdu naplno.
Tomáš Garrigue Masaryk (1850-1937), jak jsem se zmiňoval, vystoupil na obranu spravedlnosti v případě antisemitské hilsneriády (v roce 1899), a také v případě inscenovaných antisrbských „velezrádných“ procesů (v letech 1909-1911, záhřebský a vídeňský proces). Jeho vystoupení za hilsneriády přispělo k tomu, že pak mohl propagovat ve světovém tisku, který byl tehdy z velké části ovládaný Židy, československou věc. Často se i říká, že jeho pravý otec byl Žid. Jeho prohlášení „Ježíš a ne Caesar – toť heslo demokratické Evropy“ v Nové Evropě, kterou napsal za svého pobytu v Rusku a ve Spojených státech, je třeba chápat jako „křesťanství ano, skatolictví ne“.
Edvard Beneš (1884-1948) si za studií v zahraničí vydělával novinářskou činností, zejména psaním článků do časopisů Volná myšlenka a Volná škola, ve kterých se nejvíc věnuje otázce odluky státu a „církve“, a sociálním otázkám.
Československé legie se hlásily, podobně jako tehdy ještě celý národ, k husitství. Ruská legie měla například divizi zvanou husitskou, kterou tvořil pěší pluk Husův, Žižkův, Prokopa Velikého a Jiřího z Poděbrad, dělostřelectvo mělo Žižkovu 1. dělostřeleckou brigádu. Další pluky se jmenovaly Havlíčkův, Koziny-Sladkého, Palackého.
Již ve Washingtonské deklaraci, základním dokumentu československého zahraničního odboje (napsal ji 13.-16. října 1918 T. G. Masaryk ve Washingtonu), bylo kromě vyvlastnění velkostatků a zrušení šlechtických výsad také osvobození státu od „církve“, což však nebylo později nikdy provedeno.
Foto: Blahoslavený chemický Čárlí
