3. listopadu 1918 byl na Staroměstském náměstí v Praze lidmi vracejícími se z tábora na Bílé hoře stržen mariánský sloup, postavený v roce 1650 Habsburky na památku „konečného řešení české otázky“. V době vzniku ČSR totiž byla ještě velmi živá tradice, která hleděla na skatolictví jako na věc zcela cizí a s duchem českého člověka neslučitelnou. (V roce 1920 vycházely například takové knihy jako Proč český člověk nemůže býti římským katolíkem? od Pavly Buzkové. Polistopadová politička Petra Buzková ovšem již měla ryze skatolickou svatbu v kostele.) Zjednodušeně můžeme říci, že tehdy platilo, že Čech, který je skatolík, je Němec (podobně jako Srb, který je skatolík, je Chorvat).
Proto po válce hned roste počet lidí bez vyznání (před válkou v Českých zemích necelých 13 tisíc, po válce přes 700 tisíc, v samotných Čechách 15 % obyvatel), statisíce lidí přestupují k jiným církvím, nehledě na to, kolik jich sice v římské „církvi“ nadále zůstává – ale i nadále jen formálně (například velká část z 5 miliónů „katolických“ dělníků). Přesněji ne po válce, ale po zániku Rakousko-Uherska, ve kterém bylo členství ve skatolické „církvi“ v podstatě povinné a automatické. Již při sčítání obyvatel v roce 1921 klesl počet lidí hlásících se ke skatolické „církvi“ v Českých zemích o 1 388 000.
17. – 18. prosince 1918 v Praze zasedal generální sněm českých evangelíků, na kterém se luteráni a kalvíni spojili ve společnou Českobratrskou církev evangelickou, a přihlásili se k České konfesi z roku 1575 a k Vyznání bratrskému podle Komenského z roku 1662. Zpočátku měla kolem čtvrt miliónu členů, ale jejich počet rychle rostl.
8. ledna 1920 původně skatoličtí kněží založili Československou církev (husitskou). Zpočátku se klonila k pravoslaví, od roku 1924 k evangelickým církvím, v posledních letech se kloní čím dát tím víc k Římu. V jejím čele stál Karel Farský. Na výzvu do ní do roku 1921 přestoupilo přes půl miliónu skatolíků. Později sdružovala asi milión věřících.
Po návratu legionářů, z nichž mnozí přestoupili na pravoslaví, a po příchodu ruské emigrace, se velmi rozrostla i pravoslavná církev. (Na Slovensku a Podkarpatské Rusi pak přestupem uniatů k pravoslaví.)
16. dubna 1919 byl přijat zákon o pozemkové reformě, kterým se zabíral pozemkový majetek nad 150 ha zemědělské půdy nebo nad 250 ha veškeré půdy. Převážně šlo o šlechtické velkostatky a „církví“ držené pozemky. „Církevní“ instituce, které majetek nikdy v pravém smyslu nevlastnily, již půdu nad tuto rozlohu nemohly mít ani propůjčenou.
V letech 1925-1927 byly přerušeny diplomatické styky s Vatikánem (kvůli vyhlášení 6. července – dne upálení Jana Husa – státním svátkem). Nicméně ani v této době se u nás flanďákům asi moc špatně nevedlo, o čemž svědčí demonstrace proti zvýšení jejich platu v Praze a na Kladně, při kterých bylo v Praze zraněno několik demonstrujících. Jako ukázka, jak byl režim první republiky „demokratický“, nám může posloužit také skutečnost, že i poslanci, kteří tehdy proti zvýšení platu flanďáků protestovali – hlavně komunisté, za to byli zbaveni poslanecké imunity a soudně stíhání. Příjmy „církvi“ zaručoval stát, což odporovalo zásadě osvobození státu od „církve“.
Konflikt s Vatikánem byl zakončen dohodou nazvanou modus vivendi, ve které bylo stanoveno, že žádná „církevní“ instituce nebude podléhat představeným sídlícím v cizině, všichni představení musí mít československou státní příslušnost, a budou jmenováni jen po schválení státem.
Slováci byli do té doby považováni za nezcizitelnou část českého národa. Zejména slovenští evangelíci se označovali za „českou naci“.
Říká se, že Slováky si „vymyslil“ Andrej Hlinka. Důvod byl prostý: žil totiž původně v představách, že by mohl být v novém československém státě arcibiskupem, že by mu to mohl Masaryk s Vatikánem dojednat. Proto byl zpočátku nejnadšenějším zastáncem Martinské deklarace, která prohlašovala Čechy a Slováky za jeden národ – a to navzdory tomu, že byl skatolickým knězem a Martinskou deklaraci napsal evangelický kněz. Masarykovy vztahy s Vatikánem však rozhodně nebyly toho druhu, aby mohl něco takového dojednávat … a tak se Hlinka z důvodu svých nenaplněných ambicí mstil.
(Ve skutečnosti však Hlinka nic nevymyslil. Odlišnost Slováků na přelomu 19. a 20. století hlásal ve službách maďarizátorů ve svých knihách S. Czambel. Cílem bylo zabránit jejich kontaktu s Čechy – známé Rozděl a panuj. Podobně jako o sto let dříve v případě Bernoláka a trnavských jezuitů.)
Již od roku 1921 se pak „slovenské“ požadavky rovnají požadavkům na klerofašistickou okupaci této do značné míry evangelické země. Hlinkovi „ľuďáci“ měli samozřejmě velkou podporu Vatikánu. Klerofašisté na Slovensku hráli – s předstihem – stejnou roli jako později zfašizovaná (a samozřejmě skatolická) německá menšina v Českých zemích. Možná bychom mohli i analogicky mluvit o klerofašistické menšině – třebaže oficiálně byla na Slovensku skatolíků většina, značná část z nich byla skatolíky jenom formálně a později se deklarovala jako bez vyznání.
(Prohlašování se občanů za bezkonfesijní po vzniku československého státu postupovalo jen pomalu, a to ve směru od západu k východu. Roku 1921 se tak hlásilo jako bez vyznání v Čechách 14,6 %, na Moravě 2,3 %, a na Slovensku zatím jen asi 0,2 %.)
Foto 1: Karel Farský
Foto 2: Andrej Hlinka
Církve a náboženské společnosti v Československu 1918-1938
Ohledně pozemkových zákonů z roku 1919
