Kdo by si myslel, že na mrtvých nelze vydělávat peníze, ten by se hluboce mýlil. Naopak, na mrtvých se tvoří ekonomický zisk mnohem lépe, než na živých. Navíc se nemohou nijak bránit. Pokud ovšem nebyli blbí a něco takového nechtěli. Pomocí mrtvých se vydělávají peníze na živých.
Nebýt mrtvých, byli bychom s naším nejméně dvoutisíciletým ekonomickým myšlením v háji, nebo někde jinde. Prvním příkladem nám budiž bezdomovec Ježíš, základní kámen našeho daňového rozpočtu, od jehož narození odečítáme letopočet našich daňových údobí. Kdybychom jej nezabili, nemohli bychom rozjet největší dvoutisíciletý bohovský byznys, který postupně ekonomicky a politicky globalizuje naší planetu. Navzdory jeho chudobě nám nic nebrání, abychom nevlastnili celou planetu.
Ježíšova svoboda, láska, odříkání, milosrdenství, odpuštění viny a dluhů jsou skvělým zdrojem ekonomických zisků. Stačí tyto hodnoty lstivě nebo násilím vnucovat druhým. Pokud šílený pes náhle kousne, máme další argument, proč vzít do ruky novou hůl a ještě důrazněji jej mlátit. A také můžeme ronit krokodýlí slzy nad oběťmi, které zmenšily naše stádo ovcí, jež jinak systematicky trápíme a okrádáme.
Pamatuji si (možná špatně), že do jednoho vězeňského příkopu pro medvědy spadl opilý voják. Protože zabil vojáka, medvěda zastřelili. Voják je přece od toho, aby padnul v boji na život a na smrt? Ale divoká zvěř se nesmí živit civilizovanými lidmi. Má se nechat domestikovat a poctivě žrát konzervy ze supermarketu, které obsahují bůhvíjaké syntetické sračky. Nebo si snad myslíte, že konzervy pro psy a kočky obsahují něco jiného a lepšího, než konzervy s paštikou pro lidi ve vedlejším regálu?
Vydělávat peníze na mrtvých lze i jinak. Například jsme sice po revoluci v krizi, neboť nás starý režim omezoval a okrádal o naše ušlé zisky, ale vždy se najde dost peněz na zbytečné změny názvů ulic a náměstí. Naše mravní hodnoty nemohou připustit, abychom nezničili symboly starého režimu, které by sloužily pro poučení mladých. Nejen, že císař má nové šaty, ale on tentokrát je i nový.
Skučíme sice nad tím, jaké jsou dluhy, které jsme udělali pro druhé, ale jakkoliv je špatně, na změně názvů se všichni vždy shodneme a nikomu to není podezřelé. Tabu je tabu, kdo jej poruší, toho klepneme přes prsty. Jsme také jenom lidi. Krademe, až to volá do nebes. Již dlouho jsme potřebovali nějakou mravní autoritu, kterou bychom mohli lidem mlátit o hubu.
Nejen využíváme mrtvé, ale správný kapitalista je honí i do práce. Kdo onemocní, toho vyhodí na ulici. Mrtvola, která se ráno včas nedostaví do zaměstnání, patří vyhodit do odpadního kontejneru. Je sice nezaměstnanost, ale skomírající starci musí pracovat až do důchodu. Jeho hranice je ovšem posuvná a nejlépe souhlasí s úmrtím zaměstnance po pracovní době.
Hrozba smrti je základem ekonomiky. Podmínkou ekonomiky je konzum. Nadáváme, pokud se nám nedostává. A není snad život oproti smrti kladná hodnota? O tom nikdo z dementního stáda nepochybuje. Co přece ze života, když si ho nemůžeme nijak užít? Co si užijeme po smrti, nás ovšem nezajímá. A tak poháníme kola ekonomiky. Jsouce stále (uvnitř) v jednom kole, zatímco nám práská bič nad hlavou a švihá do hřbetu, skrze mřížové otvory v jeho ráfku slintáme po vidině cukru.
Chceme reformy a změny k lepšímu, ale na zrušení zapřažení do kola pekelného mlýnu nechceme ani pomyslet. Mimo peklo přece žít nelze. A ten cukr, ačkoliv máme cukrovku, je přece tak dobrý a sladký. A když nám starý hospodář cukr nedá, zvolíme si nového. Ten to určitě za nás zařídí.
