Květen 28, 2012
Dnes jsem absolvoval první třídní schůzku rodičů budoucích prvňáčků. Hlavní sdělení, které jsem si z projevu pana ředitele odnesl, bylo zhruba takovéto: Rádi bychom vaše děti dobře učili, rádi bychom je učili, jak nejlépe dovedeme, ale nemůžeme, protože na něco takového nemáme peníze. Víme, že když je příliš mnoho dětí ve třídě, tak se jim pedagog nemůže věnovat tak, jak by bylo potřeba, ale nemůžeme si dovolit otevřít o jednu první třídu navíc. Víme, že by prvňáčci měli dostat všechny potřebné pomůcky od školy, ale na to nemáme, tak jsme rádi, že jim budeme moci dát alespoň učebnice; zákon je zákon, ale realita je realita.
To si ti mistři ve vládě opravdu myslí, že šetří na správném místě, nebo jen prostě šetří tam, kde je to nejsnazší? To mají pořád plnou hubu znalostní ekonomiky a konkurenceschopnosti, ale pak cokoliv takového zaříznou hned v zárodku. Jistě, i s šestatřiceti dětmi ve třídě jim učitel dokáže povinné penzum vědomostí do hlaviček narvat, ale je tohle to, co potřebujeme a co nám do budoucna zajistí prosperitu? Nebylo by lepší ten talent a potenciál, co v těch dětech dřímá, podchytit co nejdříve a maximálně jej rozvíjet a podporovat? Jenže s krátkozrace podfinancovaným školstvím se veškerý potenciál, co v těch dětech je, přijde vniveč. Zbytečně, jenom kvůli bigotnosti několika “umělců”, co měli tak ostré lokty a drzé čelo, že se procpali až do vlády.
Hlavně, že se šetří, ale kolik nás to šetření nakonec bude stát, to už nikdo nezajímá.
Převzato z blogu Tribun
