Mému desetiletému synovi včera ukradli kolo. Nebylo to jeho první kolo, to první, dětské, jež zdědil jeho mladší sourozenec, ale bylo to první horské kolo, které mu mohlo vydržet do dospělosti. Dobré, ze speciálního cyklistického obchodu, to znamená na naše poměry dost drahé, přesto si ho moc neužil.
Ukradli mu ho z naší zahrady, z oploceného pozemku, a to v době naší přítomnosti na zahradě, kdy branka byla pochopitelně odemčená. Ale zloděj si došel pro vyhlédnutý bicykl až k chatě, dobrých čtyřicet metrů od branky. S drzostí Václava Klause na tiskovce v Chile. A dal si na čas, aby si vybral nejkvalitnější a nejnovější ze čtyř bicyklů naší rodiny. Musel se usmívat, jako Václav Klaus ve dvacáté osmé vteřině.
Musím synovi něco říct. Přišel o svůj majetek, o dárek, na který se těšil, a z něhož měl radost. O sportovní náčiní, které mu bude chybět. Do prázdnin zbývá měsíc. Měli jsme jet na… nechce se mi to rozepisovat. Připravoval se, trénoval, studoval mapy. Teď nemá na čem jet. Ale co mu mám říct? Snad jen, aby si zapamatoval ten pocit okradeného. Kdyby ho snad někdy napadlo něco si přivlastnit.
Proč do toho ale tahám pana prezidenta? Jistě má alibi, určitě byl někde jinde, měl jistě důležitý státnický program. Opravdu? Ne, nesouhlasím. Byl, svým neformálním vlivem, nevítaným hostem u nás na zahradě. To jeho úsměv byl úsměvem zlodějovým. Protože to byl pan prezident, s nímž je spojen „útěk ekonomů před právníky“. Protože díky jeho politické razanci dnes víme, že krádež je nejspolehlivější metodou privatizace veřejného majetku, že čisté a špinavé peníze nelze rozlišit, že stačí zhasnout. Protože díky němu víme, že se každý musí postarat sám o sebe; oběť je sama viníkem, měla se o sebe postarat, neměla se nechat oklamat, podvést, okrást, znásilnit, zabít. Nekriminalizujme podnikavost, zločinec byl aktivní, iniciativní a postaral se o sebe. Železný či Kožený, Háva nebo Šťáva. Devadesátá léta byla přece tou nádhernou dobou nadějí a otevřených možností, kdy největší majetky od doby pobělohorské změnily své majitele. Našly si své majitele. Neviditelná ruka je neomylně nasměrovala do kapes dnešních elit. Rychle, ekonomicky, před právem, bylo zhasnuto.
Co to má společného s jízdním kolem mého dítěte? Mnoho. Drobná kriminalita byla, je a bude. Ale dnes jsme v situaci, kdy v celé české společnosti není nikdo, kdo by mohl říci: To je zlé, nesprávné, i drobná krádež bolí okradeného, působí nejistotu a nedůvěru mezi námi, brání nám žít pospolu, jak je lidskému druhu dáno. Každá, i drobná krádež zničí víc, než zloděj získá. Poctivost není hloupost, ani naivita. Z dlouhodobého hlediska je poctivost klíčem k důvěryhodnosti, a důvěryhodnost, kredit, je nezbytný zdroj prosperity. Víc než ropný vrt, uranová tyč či hnědouhelný důl. Víc, než si myslíme.
Kdo by to ale dnes měl dětem říci? Jak to říci synovi, kterému ukradli kolo? Když to řekne neprivilegovaný, rodič nebo učitel, jak sám vyvrátí podezření, že právě poctivost je prapříčinou jeho neprivilegovaného postavení, jeho chudoby? Proč nejdu a neukradnu pro syna jiné kolo? A lepší? Moralizování jako zástěrka pro neschopnost. Z nouze ctnost.
Bylo by tedy potřeba, aby o morálce promluvily elity. Jenže … ouha. Které? Kdo z elit, kdo z autorit může promluvit o poctivosti? Privatizátoři? Proto byl Václav Klaus krást na naší zahradě. I když na synově kole odjel třeba narkoman, aby si za obnos utržený v zastavárně koupil svou dávku, přesto tam byl ten Klausův úsměv. Ta arogance. Propisky a bloky z takových akcí si přece ponecháváme. To kolo i branku jste měli zamčít, a pustit psy, jinak si ho přece ponechám. Jako každý aktivní a úspěšný, co se postará sám o sebe.
Kdyby český prezident dostal ručně vyráběné pero z modrého polodrahokamu lapis lazuli i s kazetkou z rukou hostitele, dostali bychom to pero my všichni, symbolicky by ho dostal lid České republiky jako dar Chile. Když si totéž pero bez kazetky strčila do kapsy saka nenechavá ruka prezidentova, není to pero v našem držení, není symbolickým darem, kterým jistě mělo být. Má ho a užívá ho, zprivatizoval ho Václav Klaus, soukromá osoba a zloděj. Udělal tím více škody, než jaký sám získal profit. Neliší se od zloděje synova bicyklu. Za Klausovým úsměvem z osmadvacáté vteřiny nejsledovanějšího českého videa vidím včerejší smutek ve tváři svého syna.
Klaus, prezident naší země, je prezidentem zlodějem, autoritou a představitelem zlodějů. Nikdy nemůže říci: „Nebát se a nekrást.“ Může být ještě něco horšího? Může být v zemi ještě hůře? Ano, může. Klaus autoritou svého úřadu poskytl legitimitu všem zlodějům, a to je zlé. Ale vždyť i to pero z Chile je jen symbolem, viditelným vrcholkem ledovce; všichni zde žijeme, tušíme, co je asi pod hladinou.
Jak se Klaus stal prezidentem?
Jaký je jeho politický životopis, kdo jsou lidé kolem něj?
Odkud bere po celá ta léta politickou podporu?
Co když tedy nepřivedl Klaus zloděje kol k nám na zahradu, nýbrž zloděj z naší zahrady přivedl Klause na Hrad?
Foto: @Teo
