Tak, a máme to tady zase. Parlamentní volby. Prý svátek demokracie. Prý si zaručeně zvolíme lepší budoucnost. Usměvaví, krásně vyretušovaní, noví, či spíše staronoví, hrdinové nám budou slibovat vše, co hrdlo ráčí. Budou na nás vzhlížet z výšky billboardů, z plakátů, z diskusí polopolitika Moravce i z inzerátů ve svých novinách. A neunikneme jim ani při každém vstupu na internet. Skryté základní heslo zní – „Slibem nezarmoutíš!“ Nabízet budou více práce, více štěstí, více svobody, více demokracie, více spravedlnosti. Prostě více všeho a hlavně méně korupce. Noví kandidující mega byznysmeni s nimi údajně zatočí a ti ostřílení matadoři se budou kát za své předchozí „omyly“ a budou nabízet nápravu sebe sama. A všichni dohromady budou spoléhat na osvědčený model volby tzv. menšího zla. Vládnout nám pak bude koalice menších zel. Minule jsme tomu omylem říkali pravice, tak teď pro změnu tomu budeme říkat levice. U nás se nevolí pro něco nebo pro někoho, nýbrž téměř výlučně proti něčemu a proti někomu.
Hněv je základním motivem. A není ani divu. Důvodů je více než dost. Na nějakou identifikaci s nadějemi, vizemi či tématy není velká šance. Není totiž často s čím se identifikovat. Říká se, že Češi hodně vydrží, že jsou tolerantní, smířliví atd. Ale ono je to trochu jinak. Naše většinová společnost je spíše lhostejná a netečná. Seznam kauz a hříchů, které přežili naši dnešní i včerejší politici, by vydal na celé sebrané spisy. V každé jiné zemi by to nemohlo zůstat bez odezvy. Ale u nás?
Ve volbách se voliči rozhodují o změně, či spíše o deklarované změně. A kladou si otázku, zda touha po změně je větší, než obava ze změny. V našem volebním systému nemá volič příliš velkou šanci poznat důkladně své kandidáty. A tak volí spíše symboly, produkty masivního marketingu a PR. Za mediálně atraktivního lídra se sešikuje neznámý a tudíž nezřídka i nevyzpytatelný kompars. Což v našem konkrétním případě říjnového termínu voleb bude znát ještě výrazněji. V tom kvapíkovém tempu bude muset kvantita válcovat případnou kvalitu, je li vůbec nějaká. Rozhodujícím kritériem se tak stává kromě množství peněz i nedostatek času. Kandidující strany nám sdělují, že na kampaň mají k dispozici od 20 do nejvýše 50 mil. Kč. A cudně nám zamlčují, že skutečné náklady budou podstatně vyšší, nezřídka i řádově. Schválně se podívejte na ceny za billboardy, reklamu v médiích či na internetu, náklady na „ zájezdovou tour “ po republice atd. A odkud jsou zdroje? Jemná přediva klientelistických sítí umí zahalit i případné odpovědi na dotěrné otázky. Platí to i v tomto případě.
Co se s tím vším dá dělat? Příliš možností není. Určitě by nám prospěla alespoň změna volebního systému, abychom věděli, koho že to volíme. Začít bychom však měli velmi důkladnou analýzou uplynulých více než 20 let, abychom stále a stále neopakovali stejné chyby. Máme iluzorní, či spíše relativní fasádní demokracii bez skutečného obsahu. Vlastní lhostejností jsme přispěli k mravnímu relativismu. Naši vládcové včerejší, dnešní a pravděpodobně i zítřejší jsou pouhými produkty naší lhostejnosti.
Minulé volby byly i tak trochu happeningem o dinosaurech a admirálech. A výsledek? Další degradace hodnot. Ba co víc – dokonce karikatura politiky. Nechuť příště volit. Obávám se, že i nyní zažijeme ataky na naši první signální. „Volte naše dobro proti jejich zlu!“ A podprahově se nám podsouvá již zmiňovaný model menšího zla. Rezultát? Jediný možný – koalice menších zel volící většinové společnosti. Nic není nemožné. Považujete například za zcela vyloučenou nějakou povolební dohodu Kalouska se Sobotkou? Co když si to někteří mocní donátoři budou přát? On už se nějaký vzletný důvod najde. I to je obraz České republiky v roce 2013. Vyhovuje to klíčovým zákulisním hráčům a vítězům české imitace kapitalismu, demokracie a právního státu, všem Kellnerům, Romanům, Hávům, Bakalům, ale i Řebíčkům a Grossům a jiným. Mapa se naoko přepíše, ale musí zůstat pod kontrolou. Změní se pár barev a pár figurek na šachovnici a jede se dál.
Politika se u nás již dávno stala bojem bez pravidel a také pokračováním byznysu jinými prostředky. I proto, tedy hlavně proto, jsme nesrozumitelnou zemí, s doslova „neomezenými možnostmi“, která se vzdaluje pravidlům, jež fungují v osvědčených demokraciích. Demokracii oslabuje hodnotová krize, nefunkčnost institucí státu, příklady selektivní aplikace práva, korupce vládnoucích „elit“, absentující obecně uznávané autority a sílící pocit většinové společnosti, že dochází k zásadní sociální nerovnosti. Změní to říjnové volby? Odpověď ponechám na laskavém čtenáři.
