Stejně jako většina lidí jsem si nikdy nemyslel, že budu někdy ve vězení. Přesto jsem se v minulosti opakovaně ve Sněmovně zastával těch, kteří díky práci policejní party plukovníka Kubiceho museli strávit měsíce ve vazbě. Ať už to byla náměstkyně ministra Jourová, lidé v kauze Budišov či v kauze biolíh. Pravdou je, že jsem se zabýval nespravedlností jejich uvěznění, a ne podmínkami vazby. Dnes jsem v situaci, kdy vězení a vazbu mohu poznat víc, než by mi kdy bylo milé. Můžete mi věřit, je to koncentrovaná hrůza. Ministr Kubice se mi dokázal pěkně pomstít, ale o tom psát nechci.
Může se to stát i vám…
Změny k lepšímu by mnoho nestály
Hlavní trápení vězněných spočívá v odloučení od blízkých osob. Nic přitom nebrání tomu, umožnit návštěvy místo jednou po 14 dnech třeba třikrát týdně. Hlavně pro lidi, co mají děti, je to zásadní a nestojí to prakticky ani korunu. Totéž platí o možnosti volat rodině na vlastní náklady. Nic nestojí ani zkrátit kontrolu pošty ze 14 dnů na jeden týden. Mimochodem, mně ji v rozporu se zákonem policie zadržuje skoro měsíc. Minimální náklady by také stálo umožnit sprchu místo dvakrát týdně alespoň čtyřikrát týdně. Pro lidi ve vazbě by se měla hledat práce, třeba na zvelebování – rekonstrukcích vlastní věznice. Také 1 hodina denně venku na dvorku není dostačující, jak z duševního, tak tělesného hlediska. Moc by nestálo dvory upravit, rozšířit a nechávat tam lidi alespoň 2 hodiny.
Komu to takto vyhovuje?
Vazba u nás spočívá v tom, že lidi zavřete mezi 4 stěny a necháte je tam se užírat depresemi a steskem. To by nemělo být cílem. Také to nepředpokládá zákon. Tohle se líbí jen policajtům. Psychicky rozložení lidé jim totiž přiznají přesně to, co chtějí slyšet. To je ale i podle současných zákonů nelegální, nicméně policií oblíbené. Díky své tvrdé zkušenosti přemýšlím o novele skoro 20 let starého zákona. Třeba se ke mně někdo přidá…
Převzato z blogu autora na Aktuálně
