Mauricijský zázrak

Březen 07, 2011


NEW YORK – Představme si, že by někdo chtěl popsat malou zemi, která zajišťuje bezplatné univerzitní vzdělání všem svým občanům, dopravu pro školáky a zdravotní péči – včetně operace srdce – pro všechny zdarma. Mohl by vzniknout dojem, že taková země je buď nesmírně bohatá, anebo na rychlé cestě k fiskální krizi.

Vždyť bohaté země v Evropě čím dál naléhavěji zjišťují, že univerzitní vzdělávání platit nedokážou a od mladých lidí a jejich rodin žádají, aby si náklady hradili. Spojené státy se nikdy ani nepokusily poskytovat bezplatné vysokoškolské vzdělání všem a zajištění dostupnosti zdravotnictví pro americké chudé se neobešlo bez líté bitvy – a Republikánská strana se teď právě tuto záruku ze všech sil snaží odstranit a tvrdí, že si ji země nemůže dovolit.

Mauricius, malý ostrovní stát u východního pobřeží Afriky, ovšem není ani obzvlášť bohatý, ani nesměřuje k rozpočtovému ztroskotání. Strávil nicméně poslední dekády úspěšným budováním rozmanité ekonomiky, demokratického politického systému a zároveň pevné sociální záchranné sítě. Z jeho zkušeností by se mohla poučit řada zemí, v neposlední řadě USA.

Při nedávné návštěvě tohoto tropického souostroví, kde žije 1,3 milionu lidí, jsem měl možnost vidět některé z velkých skoků vpřed, jež Mauricius udělal – úspěchy, které se ve světle debaty v USA i jinde mohou zdát omračující. Vezměme si vlastnické bydlení: zatímco američtí konzervativci tvrdí, že snaha vlády rozšířit vlastnické bydlení na 70 % americké populace nese vinu za finanční zhroucení, 87 % Mauricijců vlastní nemovitost, v níž bydlí – aniž by nafoukli realitní bublinu.

Teď zazní bolestivé číslo: mauricijský HDP už téměř 30 let roste o víc než 5 % ročně. Za tím se určitě ukrývá nějaký „trik“. Mauricius musí být štědře obdařen diamanty, ropou nebo jinou drahocennou komoditou. Jenže Mauricius žádné zužitkovatelné přírodní zdroje nemá. Ostatně když se blížila jeho nezávislost na Británii, již získal v roce 1968, vyhlídky země byly tak bezútěšné, že James Meade, ekonom poctěný Nobelovou cenou, v roce 1961 napsal: „Bude obrovským úspěchem, když [tato země] najde pro své obyvatele produktivní zaměstnání, aniž by došlo k vážnému snížení stávající životní úrovně… vyhlídky na mírový rozvoj jsou chabé.“

Jako by Mauricijci chtěli Meadeovi ukázat, jak se mýlil, zvýšili svůj příjem na hlavu z necelých 400 dolarů v době kolem vzniku nezávislosti na dnešních víc než 6700 dolarů. Z monokultury zaměřené na výrobu cukru se země během 50 let vyvinula v diverzifikovanou ekonomiku zahrnující turismus, finančnictví, textilní průmysl, a přinesou-li ovoce nynější plány, také vyspělé technologie.

Během pobytu bylo mým cílem lépe porozumět tomu, co vyústilo v realitu, která bývá označována za Mauricijský zázrak, a v čem by se z ní mohli ostatní přiučit. Ponaučení je tu skutečně mnoho a některá z nich by během svých rozpočtových bitev měli mít na paměti politici v USA i jinde.

Zaprvé, otázka nezní tak, zda si můžeme dovolit poskytovat zdravotní péči či vzdělání všem anebo zajistit široce rozšířené vlastnické bydlení. Jestliže si tyto věci může dovolit Mauricius, Amerika a Evropa – o několik řádů bohatší – si je mohou dovolit rovněž. Otázka spíš tkví v tom, jak organizovat společnost. Mauricijci si zvolili cestu směřující k vyšším úrovním sociální soudržnosti, blahobytu a hospodářského růstu – a k nižší míře nerovnosti.

Zadruhé, na rozdíl od mnoha jiných malých zemí Mauricius usoudil, že vojenské výdaje jsou plýtváním. USA nemusejí zacházet tak daleko: už pouhý zlomek peněz, jež Amerika utrácí za zbraně, které nefungují proti nepřátelům, již neexistují, by významně napomohl k vytvoření humánnější společnosti, včetně zajištění zdravotní péče a vzdělání pro ty, kdo si je nemohou dovolit.

Zatřetí, Mauricius si uvědomil, že bez přírodních zdrojů jsou jeho jediným aktivem tamní lidé.  Možná že právě schopnost ocenit hodnotu lidských zdrojů vedla Mauricijce k pochopení, že pro společenskou jednotu je zcela zásadní vzdělání pro všechny, obzvlášť při zohlednění potenciálních náboženských, etnických a politických neshod, jež se někteří pokoušeli zneužít s cílem přimět zemi, aby zůstala britskou kolonií. Totéž platilo pro pevnou oddanost demokratickým institucím a spolupráci mezi pracujícími, vládou a zaměstnavateli – tedy naprostý opak onoho typu rozbrojů a sporů, jež dnes v USA vyvolávají konzervativci.

Tím ovšem neříkám, že Mauricius nemá problémy. Podobně jako řada jiných úspěšných zemí rozvíjejících se trhů naráží Mauricius na úbytek kurzovní konkurenční schopnosti. A jak čím dál víc zemí provádí intervence, aby svůj směnný kurz oslabily v reakci na snahu Ameriky o konkurenční devalvaci skrze kvantitativní uvolňování, problém se zjitřuje. Téměř určitě bude muset zakročit i Mauricius.

Navíc se dnes Mauricius, podobně jako řada jiných zemí po celém světě, obává importu potravinové a energetické inflace. Reagovat na inflaci zvýšením úrokových sazeb by těžkosti s vysokými cenami dále zkomplikovalo vysokou nezaměstnaností a ještě méně konkurenceschopným směnným kurzem. Bude nutné uvažovat o přímých intervencích, restrikcích krátkodobých kapitálových přílivů, daních z kapitálových výnosů a stabilizaci prozíravých bankovních předpisů.

Mauricijský zázrak se datuje od nezávislosti. Země ale stále zápasí s některými odkazy koloniální éry: nerovností co do vlastnictví půdy a bohatství a také se zranitelností vysokou hrou v globální politice. USA okupují jeden z mauricijských pobřežních ostrovů, Diego Garcia, a využívají jej bez finančního vyrovnání jako námořní základnu, přičemž oficiálně si jej pronajímají od Velké Británie, která nejenže si v rozporu s OSN a mezinárodním právem ponechala Čagoské souostroví, ale ještě z něj vyhnala tamní obyvatele a odmítá jim umožnit návrat.

USA by mírové a demokratické zemi teď měly učinit po právu: uznat legitimní vlastnická práva Mauricia na Diego Garcia, nově dojednat pronájem a dřívější prohřešky odčinit úhradou férové sumy za půdu, již nezákonně okupují už desítky let.

Joseph E. Stiglitz je profesorem Columbijské univerzity v New Yorku a laureátem Nobelovy ceny za ekonomii. Jeho poslední kniha, Freefall (Volný pád) s podtitulem Volné trhy a ztroskotání světové ekonomiky, je vedle angličtiny k dostání ve francouzštině, němčině, japonštině a španělštině.

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Nejnovější příspěvky