Srpen 20, 2012
Téměř tři hodiny trvalo vyhlášení rozsudku soudu I. stupně nad třemi členkami skupiny Pussy Riot (video), a sledovat je byl silný zážitek. Nechci komentovat samotný proces, to jsem udělal jinde a nenapsal bych stejně nic jiného, než co na České posici uveřejnil Jan Schneider. Raději se zaměřím na několik detailů, které mne při poslechu napadly a které mám za symptomatické a zajímavé i z hlediska české soudní reality.
Ať chceme nebo ne, ruská soudkyně Marina Syrova, pro případ zvlášť vybraná, jako by z oka vypadla svým českým kolegyním, které jsou pro politické procesy náhodně počítačem
losovány, příkladmo mostecké Bohumile Huňáčkové, soudkyni Lucie Šlégrové v kause jejího projevu o národním socialismu, a pražské Daně Šindelářové, která soudí samolepkové zločince Patrika Vondráka a Míšu Dupovou (od včerejška Rodovou: blahopřejeme!).
Podobnost není náhodná, česká justice byla po 40 let modelována podle ruského vzoru, a dalších třiadvacet nedělají její představitelé nic jiného, než že se snaží veřejnost přesvědčit, že jinak to nejde a rozhodně není možné justici jakkoli reformovat (byť by to mělo být jen tím, že z ní odejdou ti soudci, kteří se nejvíc kompromitovali členstvím v KSČ nebo účastí na politických procesech).
Ovšemže byly přítomny mnohé prvky ruského svérázu, třeba fakt, že lidé v jednací síni museli stát nejen při vyhlášení výroku, jako je tomu u nás, ale po celé téměř tříhodinové odůvodnění: nemá to nejmenší logiku, ale tak je to prostě v Rusku zažité a ani tamní justice není zjevně ochotna se modernisovat a připodobnit demokratickým vzorům.
A samozřejmě: obludná klec pro obžalované, spolu s faktem, že ty byly po celou dobu líčení spoutané na rukou, přestože je obklopovalo snad deset justičních strážců. ESLP označil tyto klece za porušení čl. 3 Úmluvy, ale co je Rusku do nějaké Rady Evropy…!
Komický detail: jak kamera ruské televise opakovaně v detailu zabrala, v místě, kde se klec zamyká a kam patří visací zámek, vložil některý z příslušníků justiční stráže pouta; jsme přece v Rusku, tak kdo by se namáhal shánět zámek! Vůbec bych se nedivil, kdyby při líčení některá ze stěn klece odpadla nebo se celá klec rozsypala: jak říkám, jsme v Rusku, a to má své zvláštnosti. A další detail: tvář soudkyně nesměla být nikdy v záběru, což je další ozvěnou středověku: tehdy tvář soudce obviněný nikdy nespatřil; v České republice, pravda, tak daleko zatím nejsme, zde pouze vyžadujeme anonymitu soudních znalců (i ti v procesu s Pussy Riot figurovali, leč o nich až za okamžik).
Obsahem převážné části odůvodnění rozsudku byla fantasmagorická, neuvěřitelně podrobná a zdlouhavá rekapitulace provedených důkazů, při které neusnout bylo – minimálně pro mne – nadlidským výkonem. Soudkyně Syrova při čtení drmolila a zakoktávala se (podobně jako B. Huňáčková v Mostě) a její projev ani vzdáleně nepřipomínal to, na co jsme zvyklí kupř. od amerických nebo německých soudců. O čemkoli jen vzdáleně podobnému přirozené autoritě se u ní vůbec nedá mluvit (proto takové lpění na autoritě formální, vynucované masivní přítomností justičních strážců, ozbrojených miliconářů a dokonce několika příslušníků jednotek specnaz – zkrátka ruské panoptikum se vším všudy!).
A přesně jako u českých soudců, vlastní odůvodnění
krčíci se v písemné podobě kdesi dole na poslední nebo předposlední straně rozsudku, žalostně nedostatečné a neschopné vypořádat se s argumenty obhajoby. Symptomaticky, nesmyslné a typicky advokátské
argumenty, jako že Chrám Krista Spasitele není chrámem, pojednány zevrubně a zdlouhavě, ty podstatné vyřízeny jednou větou, jejímž obsahem je i z českých soudních síní známý soudcovský sylogismus: obhajoba byla vyvrácena, protože byla vyvrácena.
V případě Pussy Riot jde po právní stránce o to, že na rozdíl od českého výtržnictví, které je zásluhou úhlavního konservátora předlistopadového trestního práva Pavla Šámala dodnes komunisticky gumové a lze mu podřadit téměř cokoli, co je orgánům činným v trestním řízení po chuti, ruská skutková podstata podle § 213 trestního zákona je demokratičtější a jako taková vyžaduje, aby skutek narušující veřejný pořádek byl spáchán buď se zbraní, anebo k němu došlo s "motivem politické, ideologické, rasové, národnostní nebo náboženské nenávisti nebo nepřátelství anebo s motivem nenávisti nebo nepřátelství vůči některé společenské skupině".
To obžalovaným prokázat je přinejmenším velmi problematické, protože demonstrovaly odpor proti chování hierarchů pravoslavné církve, nikoli nenávist nebo nepřátelství k církvi a věřícím jako takovým. Soudkyně toto klíčové sdělení formulovala do jediné věty, kde se odkázala na výpovědi poškozených a závěry znaleckých posudků, z nichž ovšem nic o potřebné motivaci obžalovaných nevyplývá; jako bych slyšel typického českého soudce!
Stejně směšné bylo, jak se soud vypořádal s námitkou obhajoby, že motivace činu byla politická (což samozřejmě a naprosto nepochybně byla, a jak bylo vysvětleno výše, použití skutkové podstaty výtržnictví to značně problematisuje). Protože přímo v chrámu politická část punkové modlitby
nezazněla a objevila se pouze na YouTube v namixovaném výstupním produktu – jímž soudkyně odmítla důkaz provést, ježto je prý irelevantní (!) – nemohla být motivace performance politická: neboli, smíme-li to přenést do českých reálií, argument Petrásek II. stupně.
A došlo i na znalce. Námitky obhajoby proti jejich posudkům soudkyně šmahem zamítla s tím, že má-li znalec razítko, je soud povinen pokládat jeho závěry za nezpochybnitelnou a jedinou pravdu (Neslyšeli jsme to už někde? No ovšem, Bohumila Huňáčková přeložená do ruštiny!). Znaleckých posudků bylo vypracováno několik, jednak na samotný skutek, a to z oboru psychologie a lingvistiky (stejně jako český soud, ani ten ruský nedokáže vyhodnotit ani triviální důkazy sám), a pak i na obžalované.
U Tolokonnikovoj konstatoval znalec smíšenou poruchu osobnosti. To je evergreen známý i z českých soudních síní: touto poruchou podle postkomunistických psychologů a psychiatrů trpí každý, kdo se nechová za všech okolností a ve všech ohledech naprosto konformně a klade státní moci odpor – mám ji bez nejmenších pochyb také, ostatně jako značná část vážených čtenářů tohoto blogu. Odůvodnění psychiatrických a psychologických posudků bylo zřejmě tou vůbec nejtrapnější částí celého představení: obžalované se ve své kleci hlasitě smály, když slyšely, jak jsou jim soudním psychiatrem vytýkány takové vady osobnosti jako nadměrná samostatnost.
Šaškárna, kterou ruská justice v přímém přenosu předvedla, má tedy téměř dokonalou korelaci s tím, co se děje v této zemi a čeho si v příštích měsících, na procesech se samolepkovými vrahy
, s organisátory koncertů závadové hudby a nakonec s členkami RWU, užijeme do sytosti.
Soudkyni Syrovoj děkuji za mimořádný zážitek; jejím jménem jsem se rozhodl pojmenovat novou cenu tohoto blogu; bude nepravidelná a oceňovány jí budou nejsměšnější a nejtrapnější odůvodnění rozsudku, se kterými se setkám.
Převzato z blogu Paragraphos
Foto: zdroj
Pozn. edit.: V originále článku jsou jména soudkyně, obžalovaných a skutková podstata azbukou, což činí mému redačnímu systému menší problém, proto jsem je byl nucen přepsat latinkou nebo napsat jen jejich překlad…
