Na světlo světa se omylem (omylem?) dostal plán OSN pro Libyi po Kaddáfím, a to pěkně i se zahraničními „vojenskými pozorovateli" a volbami pod dohledem OSN. Desetistránkový dokument navíc konstatuje, že „mandát" NATO k „ochraně civilního obyvatelstva" s pádem Kaddáfího režimu automaticky neskončí, naopak, OSN počítá, že tento mandát bude časově otevřený, a tak bude moci Severoatlantická aliance k „ochraně civilistů" dál podnikat, co se jí zlíbí.
Plány OSN se přitom zásadně liší od představ NATO a libyjských povstalců, kteří si na 70 stranách (zveřejněných počátkem srpna) vysnili masové zatýkání disidentů, vznik nových státních médií, která přimějí národ podřídit se novému režimu, a k tomu 15 tisíc vojáků z ciziny, kteří se pod velením Spojených arabských emirátů stanou silou okupující Tripolis. Rozdíly mezi oběma vizemi se samozřejmě mohou – a nejspíš i stanou – třecí plochou mezi NATO a OSN, a dokud bude OSN dál dávat alianci v Libyi volnou ruku, bude si původně obranné, ale v posledních dvaceti letech jednoznačně agresivní vojenské uskupení dělat v Libyi, co bude chtít. Tedy dál páchat i válečné zločiny.
Než si OSN jako celek uvědomí, že její Rada bezpečnosti do Libye vypustila nekontrolovanou smečku západních generálů toužících vyhrát alespoň jednu válku proti mnohem slabšímu nepříteli (kterého jim politici nejprve ale museli „vymyslet"), je důležité, že pokračuje i rozklad povstaleckých řad. Západolibyjské vzbouřenecké město Misráta, o které se sváděly urputné boje po mnoho týdnů, je zmítáno protesty proti tomu, že povstalecká prozatímní vláda, kterou včera (jménem nás všech) uznal i Schwarzenberg, jmenovala šéfem bezpečnosti v Tripolisu Kaddáfího generála Albarráního Škála. Prozatímní vláda, která od rozpuštění před několika týdny až do včerejška neměla kromě šéfa žádné členy (a je tak zajímavé, kdo že to o Škálově jmenování vlastně rozhodl), svou volbu brání tím, že Škál prý s povstalci spolupracoval už od května a předával jim důležité informace. Rebelové z Misuráty ale namítají, že přitom byl jedním z velitelů tzv. Chámisovy divize, která právě v Misurátě svedla několik krvavých bitev. A když už jsme u Chámise, Kaddáfího brutálního synka, který tatínkovi sloužil jako hlavní kontakt v ozbrojených silách, tak prý znovu umřel. Naposledy podle povstalců umřel minulý týden, napoprvé už ale před čtyřmi týdny, a nyní zase, podle povstalců tentokrát v neděli, při prudkých bojích. Aby už se nemohl znovu vynořit, povstalci prý jeho tělo tentokrát rychle pohřbili… Co se stalo s těly mrtvého Chámise při jeho předchozích skonech, není jasné.
A když už jsme u Kaddáfího rodiny, prozatímní povstalecká vláda plánuje podat oficiální protest alžírské vládě a požadovat po ní vydání Kaddáfího manželky a tří dětí, mezi nimiž je prý i syn Muhammad, o němž povstalci nedávno tvrdili, že ho mají ve vězení. Sám Kaddáfí je dál bůh/alláhvíkde.
Mezitím se naplňují obavy některých pesimistů, podle nichž rozval Libye pod vedením NATO povede k mocenskému vakuu v celém regionu. Jeho výsledkem tak nyní jsou zprávy, podle nichž libyjští povstalci během uplynulého půl roku dodali do Gazy protiletadlové a protitankové rakety a granátomety. Izraelská strana připouští, že to není až tak kvalitativní, jako spíše množstevní vylepšení arzenálů v Gaze.
Zvláštní je, že USA o tom musely vědět, protože depeše zveřejněné WikiLeaks konstatují, že šéf libyjské prozatímní vlády (a někdejší Kaddáfího ministr spravedlnosti) Mustafa Džalíl informoval Washington, že libyjský „lid" je proti americké podpoře Izraeli a jeho postoji vůči Palestincům.
A na skok do Sýrie: zatímco západní diplomacie splnila svůj domácí úkol – izolovat syrský režim, najít v regionu politiky ochotné ho kritizovat, k tomu ještě na něj uvalit sankce a dosáhnout toho, že někteří opozičníci začnou nahlas žádat o západní pomoc – najednou naráží na problém, že neví, komu tuto „pomoc" adresovat. A jak dodává Joshua Landis na svém blogu o Sýrii, není ani jasné, ke komu by Syřané měli vzhlížet jako k alternativě současného režimu. Mezi předáky jednotlivých opozičních proudů se rozpoutala otevřená válka o to, kdo ovládne revoluci, a o vedoucí roli se přetahují islamisté v čele s Muslimským bratrstvem s nacionalisty, sekularisty, panarabisty… a do toho svou autonomii až nezávislost chtějí Kurdové (což ovšem všichni ostatní opozičníci v rámci svého „syřanství" odmítají), přičemž o slovo se hlásí lidé z diaspory…a do toho vzplály také ostré spory, zda opozici jako celek vyzbrojit, či nikoli. Zkrátka, pytel blech, s nimiž si zřejmě nikdo neví rady (pokud tedy vynechám metody, které dosud uplatňoval režim).
A zatímco se svět soustředí na Libyi a Sýrii, Izrael nenápadně vojenskou silou potlačuje palestinské pokojné protesty (jejich výčet je předlouhý, a tak tu pro zjednodušení nabízím souhrnný odkaz). Zajímavý text, v němž konstatuje, že Palestinci mají právo bojovat za svou svobodu, na svém blogu zveřejnil izraelský novinář Larry Derfner. Dostal za to padáka z redakce Jerusalem Post.
A jen dodatek ke zprávě, podle níž je ČR a další čtyři země budou v OSN hlasovat proti palestinské nezávislosti. Vsadím se, že proti nezávislosti budou hlasovat i tradiční „věrní" typu Marshallových ostrovů, Palau nebo Mikronésie (o jejich hlasování s USA a Izraelem více zde). Ale to jen tak na okraj.
A na závěr spolu s třetím ranním kafem: v Egyptě byl hned po příletu zatčen Muhammad Šaukí Islambulí, bratr jednoho z atentátníků, kteří v roce 1981 (kvůli podpisu mírové smlouvy s Izraelem) zabili prezidenta Anvara Sadata. Islambuli po atentátu uprchl do Íránu a v roce 1992 byl v Egyptě v nepřítomnosti odsouzen za pokusy svrhnout režim ze zahraničí.
V Teheránu byla po jeho bratrovi kdysi pojmenována ulice, nyní ale Írán bratra vypověděl, a to navíc jen jedním směrem – musel odjet jen a jen do Egypta. Je to íránské gesto k trvalé normalizaci vztahů s Egyptem? Pokud vývoj půjde tímto směrem, budou se geopolitické mapy Blízkého východu znovu překreslovat.
Převzato z Literárek
