Přestože oficiální propaganda dnes hlásá svobodu pohybu všech a nutnost emigrace tedy už u nás neexistuje, tento jev trvá a postihuje zejména bývalé ekonomické emigranty.
Jeho hlavním znakem je přetrvávající nenávist k bývalé vlasti a záměrně pokřivená interpretace vlastních národních dějin. Je důležitou částí rozvratné chaotizující propagandy, iniciované a podporované z vnějšku našeho státu a je přímo zabedněna v systému obrovského flagelantství vůči všemu českému. Hlavní těžiště přitom má ve špinění historie života našich předchozích generací, aniž by byl brán v potaz jednoduchý fakt, že dějiny všech národů jsou vždy jen dějinami sociálních rozporů a bojů občanských skupin jedné národní krve.
Dějinami bojů skupin, žijících dlouhodobě spolu na jednom území, často až do neúnosné míry ekonomicky nevyrovnaně a nespravedlivě. Dějinami bojů o spravedlnost, kterou vždy jedni nemají a chtějí ji pro všechny a druzí ji sice mají, ale chtějí ji jen pro sebe. Leč, co je zde historicky rozuměno tím slovem "spravedlnost"? Je to snad jen ten nerovnoměrně rozdělený majetek a blahobyt? Nikoliv, je to mocensko politický režim nevyváženosti soužití. Režim soužití malé menšiny sociálně a mocensky silnějších se zbývající velkou většinou těch sociálně slabších.
Jinak řečeno, celými dějinami všech národů se táhne boj o co největší moc jedněch nad druhými z toho jednoduchého důvodu, že podmínkou moci je nejen co největší rozsah vlastnictví, ale i co největší zákeřnost a bezohlednost k ostatním. Jestliže potom taková výsledná nespravedlnost už není historicky odstranitelná sociálním vyjednáváním, pak je jen logické, že časem vždy periodicky vypukne vzpoura utlačovaných proti utlačovatelům a teror vládců vyvolá kontra-teror ovládaných proti nim.
Velké národy tyto historické zkušenosti prostě berou za životem dané a nedělají z toho problém, protože všechny ty nespravedlnosti se odehrávají vždy jen uprostřed jejich vlastní komunit, žijících po staletí spolu a mluvících přibližně stejnou řečí. Proč ale velké národy z takového (a často hanebného) vývoje vlastních dějin téměř nikdy samy sobě nedělají sebemrskačskou "vědu" a malé národy naopak ano?
Protože velké národy mají sebevědomí pramenící z jejich vojenské síly a územní a početní velikosti. Sebevědomí lidí, kteří už ve starověku dobře věděli, že člověk z takové komunity musí podniknout mnoho dní pěší chůze, aby se ocitl mezi těmi, jejichž jazyku a kultuře už rozumět nebude.
Jak již bylo řečeno, jev flagelantství je vždy statisticky výraznější u lidí menších národů, jejichž počet obyvatel a velikost území (a tedy i sebevědomí) je z této podstaty logicky menší. My Češi sice máme proti tomu zbraň sebeironie, humoru a schopnosti být nad věcí, ale přesto je tu ještě jeden důvod pro pokles naší národní sebejistoty: Nejen, že ve vlastní historii naši předkové museli řešit stejné sociální problémy, jaké si řešili lidé národů velkých, ale zároveň často museli čelit i tlakům a výbojům silnějších mimonárodních sousedů, kteří rovněž o dobytí našeho území usilovali. Podobně jako všechny malé národy, tak i Češi a Moravané museli po celé předchozí generace bojovat o svou vlastní zem, museli stejně intenzivně bránit i svou vlastní řeč a svou kulturní a náboženskou identitu. A nutno přiznat, často to byl boj nesmlouvavý a krutý, boj s mnoha obětmi, boj na život a na smrt.
Nu a tak potom v dějinách všem národům společně a stejně plyne čas a ubíhají věky a pokud se malý národ ve své specifické povaze, kultuře a řeči na svém území přesto udrží, rodí se tu a tam v jeho řadách čas od času životní nespokojenci s vlastním osudem. Lidé nepevné morálky a charakteru, jedinci sice ambiciózní, leč bez osobního a sociálně národního ukotvení a schopnostního sebevědomí. Někteří z nich se proto dají na cestu salónního "disentu" či opravdového odporu vůči nespravedlivému establishmentu, jiní se pragmaticky rozhodnou jít "za lepším" do ciziny a hledají štěstí právě tam. Jenže, pokud se jim ani tam – uprostřed lidí mluvících jinou řečí – zcela podle jejich představ nedaří, začne se jim v prostředí ciziny rodit v hlavách kolotoč krize sebeidentity. Nedávají však vinu své divné povaze, ale dávají ji osudu, který je určil (podle nich) do špatného a bezvýznamného národa. Národa, který za nic nestál a proto jej prý museli opustit.
Vznikají tak novodobí čeští názoroví vykladači dějin svých národů, v nichž mnozí už dávno srdcem ani tělem tady nežijí. Fašisticky a protinárodně myslící vykladači historie, hulvátští křiklouni s praporem podivné směsi revanšistického sudeťáctví a antikomunismu nad hlavou, pokrytecky se vydávající za kritiky totalitarismu, nacismu a stalinského podezřívání všech okolo. Obhájci totality a násilí, právě jim samým tak bytostně a typicky povahově vlastního. Hlasatelé pseudohistorické flagelantské teorie o barbarství vlastního českomoravského kmene, z něhož se sami kdysi narodili. Vykladači "politologie" a "historie", frustrovaní pocity vlastního životního vykořenění a z normálně neuchopitelných důvodů svůj vlastní národ nenávidějící.
Pozoruhodné přitom je, jak tyto jedince zvláštního ražení, lidi bez vlastní životní vize, zásad a víry, umí v této sebemrskačské cizácko kolaborantské aktivitě povzbudit jakákoliv finančně štědrá ruka, podaná jim z řad nějakého jiného národa či nadnárodního politického spolku, kdysi Čechům a Moravanům zcela nepřátelského. Smutné je tak nové potvrzení starého přísloví o těch, kteří koho chleba jedí, toho píseň zpívají. I kdyby ji měli zpívat sami proti sobě, či proti svým vlastním příbuzným, kteří vlast svých otců nezradili a věrni zůstali.
Zbývá tedy už jen poslední otázka: Jak se jiné malé národy, často po světě rozptýlené, brání flagelantství těch, kteří svou vlast a národ morálně zradili? Postačí jim k tomu jen ten satiricky haškovský humor, anebo raději zvolí způsob ideologické a ekonomicko mocenské subverze a infiltrace při získávání cizích flagelantů pro své vlastní záměry? Ono je to totiž jednoduché a v praxi dobře použitelné:
Ten, kdo svůj národ zradil kdysi jednou, zradí kohokoliv následně už pokaždé. Jde jen o to, každého takového frustráta přiměřeně zaplatit a politicky využít. Nu a .. pokud takový mouřenín svým novým pánům už dobře sloužit nebude – jednoho krásného dne může tiše jít a beze stopy zmizet do světa nebytí. Ale budiž každému dáno i přáno, co jeho jest. Ostatně, nic víc si ani nezasloužil.
