Na začátku května t.r. publikoval na serveru Stratfor zajímavý pohled na NATO jeho zakladatel George Friedmana. Autor se narodil v roce 1949 v Maďarsku, v židovské rodině poznamenané 2. světovou válkou, jako sedmiletý zažil maďarské povstání a sovětské tanky na ulicích Budapešti. Přestože rodina měla všechny důvody podporovat komunisty u moci, víra v sílu amerických aliancí a zájmů v Evropě, vypěstovaná válkou, byla otřesena neochotou NATO postavit se sovětským okupantům. Nicméně, NATO pro ně zůstalo „Gideonovým mečem“, byť postrádajícím jasný cíl a odhodlání jednat. Friedman nakonec z MLR emigroval a zřejmě díky svému původu a natruc mládí získal na Západě pro emigranta první generace neuvěřitelné místo v supertajném aparátu NATO. V 70. letech se podílel na vývoji válečných plánů NATO, tvořil „war games“, modely útoku/obrany NATO proti Varšavské smlouvě. Vyvíjel strategie a vyhodnocoval přijaté strategie NATO na tzv. centrální frontě, zvané Němci „Stráž na Rýnu“ a Američany a dalšími spojenci „Fulda Gap“, podle okolí německého města, kudy měl přijít hlavní úder z Východu. Organizace pro níž pracoval, se jmenovala SHAPE, vrchní velitelství NATO v Haagu.
Friedman a jeho STRAFOR je nejen znám propojením a financováním ze zdrojů CIA a dalších tajných služeb. Nepatří mezi neoconské válečné jestřáby a s řadou jeho geopolitických názorů a přístupů lze souhlasit. Svět prostě není černobílý a nálepky jsou vždy silně zjednodušující. Jeho pohled na NATO nejen stojí za zaznamenání, ale poskytuje pohled na Studenou válku a minulou a dnešní roli NATO z druhé strany velké louže i bývalé železné opony. Ale z úplně jiné strany, než pravdoláskaři, co nás dostali do struktur aliance, aniž by se koho z nás ptali a aniž by zřejmě věděli, co vlastně činí.
Následující příspěvek jakousi koláží hlavních myšlenek pana Friedmana, propojenou a doplněnou autorem textu, aniž by došlo ke zkreslení významu Friedmanových závěrů. Snad mi to pan Friedman promine. Majitel Stratforu začíná vzpomínkou na mládí:
Při vytváření modelů válečných her jsem strávil nějaký čas v technickém středisku SHAPE (generálního štábu NATO) v Haagu. Jméno organizace samo hovoří o tom, že počátky NATO tkví hluboko v časech 2. světové války. Velení SHAPE bylo soustředěno v SACEUR (Supreme Allied Commander Europe), velitel byl exkluzivně vždy Američan. To jméno se stalo časem přežitým anachronismem, když Eisenhowerovy časy jednoty spojenců nahradilo prostředí připomínající rozhádaný výbor samosprávy kostela. Všichni se vždy sešli na úvod, snědli připravené občerstvení, a pak se vytratili, aby nemuseli přijímat nepříjemná rozhodnutí a odpovědnost za ně.
Pro mne osobně byly tyto pojmy, tato organizace vždy spojeny se dnem „D“ (Vylodění v Normandii) a byl jsem hrdý, že se mohu dotknout slavné historie a co víc, tak trochu ji i dělat. Zpětně se divím, jak jsem mohl být hrdý na to, že se podílím na přípravě něčeho, co mohlo vést ke globální a totální katastrofě, i likvidaci mých bývalých spoluobčanů v Maďarsku, ale byl jsem mladý a bojovný, cítil jsem se v ohnisku historie. Ta dnešní historie je, jak známo, zrádná a obluzující.
U nás v NATO, a věřím, že i v SSSR, se politické i vojenské vedení neustále pohybovalo v jakémsi nereálném světě uzavřeném do sebe, někde mezi „Válečnými hrami“ (plánování možného i nemožného) a tou mrchou Realitou. Nikdy mi nebylo jasné, co vlastně ti, kterým se říkalo „EBR“ (bojové šiky nereálna), tedy naši šéfové, s námi tvořenými válečnými hrami vlastně dělali. Tvořili jsme je, ověřovali, upravovali, ale výsledky? Ve skutečnosti o ně ti, co drželi kormidlo v ruce, evidentně nestáli. Nevěděli, co s nimi. Věděli, že v reálném světě jsou nepoužitelné.
Během svého působení v SHAPE jsem zjistil ledacos. Dokázal jsem se naučit umění války a hlavní linie rozhodujícího momentu Studené války (který se nedostavil), dospěl jsem k bodu vývoje, kdy se mi trivialita toho, co jsme dělali, stala neúnosnou, a to hlavně z toho důvodu, že zpravodajské informace, které jsme při naší práci využívali, byly úplně na nic. Bylo jich málo a měly mizernou kvalitu, nic zásadního nevypovídaly. Navíc, velitelský sbor NATO jevil totální nezájem o to, co děláme. Válečnické nadšení mládí ustoupilo rozčarování a přišlo zhrození z toho, že si užívám přípravu války nesoucí zkázu milionům nevinných, že pro uspokojení svojí ambice a ješitnosti tvůrce bych uvítal příležitost ověřit si svoje teorie v praxi. Že se na válku těším. Když se z těch bodů na mapě, reprezentujících lidské bytosti a jejich ztráty na životech, stane koníček, je čas odejít. Jestli mi moje kariéra v SHAPE 70. let něco dala, byla to příležitost neustálého kontaktu s příslušníky ozbrojených sil všech států NATO. S těmi, co měli v mých plánech krvácet. Národnostně to byl pytel blech, spousta animozit, někdo neměl rád Němce, jiný Američany, Francouze nevystál nikdo. Žádná idylická bojová síla – ale povědomí společné MISE. Sdíleného údělu, svázanosti a spoluodpovědnosti ozbrojených sil euro-atlantického prostoru tváří v tvář ostře vymezenému a jedinému fatálnímu nepříteli – SSSR. Tato mise, sdílený osud, vzpomínka na ty, co měli bojovat ve „Fulda Gap“, aniž přesně věděli kdo, jak, s čím a jak dlouho, mne přiměla k tomuto nostalgickému zamyšlení nad organizací, která se přežila, nemá budoucnost, ale dělá, že o tom neví.
Jak to s tou Studenou válkou vlastně bylo? Co reálného bylo za vší tou propagandou na obou stranách opony, jejíž primárními cíli byl souhlas občanů s významným podílem ozbrojených složek na vedení státu, na rozpočtu a na Západě zisky vojensko-průmyslového komplexu?
Jak na sebe navzájem pohlíželi hlavní hráči dramatu – USA a SSSR?
Američané věřili, že dobytí západní Evropy sovětskými vojsky by zajistilo integraci sovětských zdrojů surovin s vyspělými technologiemi v Evropě. Pro americkou hegemonii smrtelná pilulka. Ze stejného důvodu bojovali Američané a Západoevropané (Atlantická Evropa) ve dvou předchozích světových válkách. Ale bylo to komplikovanější – např. pro moje holandské kolegy byla myšlenka na další válku přijatelná. Po zkušenostech z 2. světové války jejich generalita dávala přednost totální devastaci svojí země před jakoukoli okupací. Pro ostatní Evropany však válka představovala další (kolikáté už) zničení infrastruktury i životů generací lidí a jako taková byla nepřijatelná. Snaha zabránit oné devastaci sehnala členské státy NATO do jednoho stáda, jež mělo stejný cíl, dokonce identický cíl s nejmocnějším členem USA. Propagandisticky upevňovaný cíl, důvod pro permanentní setrvání US ozbrojených sil v Evropě a osazení Evropy jadernými zbraněmi. Tato skutečnost byla pro Američany neocenitelná, Evropa se stala dobrovolně skladem jaderných zbraní a předpolím pro nasazení taktických jaderných zbraní. Přesunutá obrana. O tom si mohli stratégové SSSR do kubánské krize i po ní jen zdát.
Studená válka mohla přežít jen díky třem faktorům – neblahým historickým zkušenostem obou protivníků, odrážejících se v jejich postojích a reakcích, mediálně šířenému iracionálnímu strachu z fatálního útoku protivníka v kterémkoli okamžiku a „ponorkovému myšlení“ vojenských stratégů a čelních politiků uzavřených do vlastního světa ideologií a představ o realitě kolem nich. Nazvěme to paranoií velení. A mezi paranoiky je realista blázen.
Američany stále pronásleduje šok Pearl Harboru. To je příčinou toho, že útok z 11. září 2001 se stal pro Američany takovým traumatem a vedl k extrémní reakci vnitropoliticky i na mezinárodním poli. Připomněl jim, že nečekaný útok je vždy blízko. Jakýmsi nepsaný zákonem, o který se vše opíralo v SHAPE, byla doktrína třicetidenní včasné výstrahy. Nevím jak na to kdo přišel, že bychom zjistili s třicetidenním předstihem, že se Sověti chystají k útoku, mám spíš podezření, že zde bylo přání otcem myšlenky. NATO totiž potřebovalo právě 30 dní, aby dosáhlo bojeschopnosti. Velký strach je špatným rádcem, Evropané se na rozdíl od Američanů nebáli nenadálého útoku, dost iracionálně se spíše obávali očekávaného, avizovaného útoku, na který nebyli připraveni, na který neměli síly k odvrácení útoku. V tom se na jejich psychologii podepsaly zkušenosti 2. světové války. Ale všichni na Západě podlehli společné paranoi – paranoi neodvratného napadení ze strany SSSR. Pro Američany způsobilo 2. světovou válku to, že nevstoupili do protihitlerovské aliance od samého počátku a že jejich neaktivita na přelomu 30. a 40. let válku v Evropě umožnila. Po 2. světové se rozhodli, že takovou chybu již neudělají. Američané vojenské pakty milují. NATO ale bylo a je pouze jedním paktem mezi řadou dalších, kterými se vybavili.
Měli bychom se též více věnovat tomu, čeho se obávali naši protivníci – SSSR a jeho Varšavská smlouva. Když přišla 2. světová válka, Sověti byli v izolaci, neměli žádné spojence. Jediný „jakoby spojenec“ – tedy Hitlerovo Německo – bylo tou zemí, která SSSR zradila, bez ohledu na společné zájmy a meziválečnou spolupráci. Sověti byli přepadeni nepřipravení na válku a bojovali sami bez cizí pomoci proti přesile velmi dlouho. Pak Američané a Britové přehodnotili priority z ideologických na válečné a začali Sovětům materiálně pomáhat. Sověti až do 2. světové války velmi usilovali o řadu spojenectví, dokonce i se státy Západu, když neuspěli, dospěli k rozhodnutí se na žádné spojence, na nikoho cizího již nikdy nespoléhat. Stvořili Varšavskou smlouvu ne proto, aby se na ni spoléhali, ale jako symetrickou reakci na oficiální nepřátelskou doktrínu NATO. V žádném okamžiku existence Varšavské smlouvy Sověti vážně neuvažovali s nějakým signifikantním zapojením armád svých spojenců do průběhu eventuálního konfliktu v Evropě. Spoléhali jen na vlastní síly. Zatímco Američané ve vojenských paktech viděli něco, co může vyřešit všechny problémy, Sověti se chovali (abstrahujeme-li od propagandy a dokazování věčného přátelství) jakoby jeho vlastní spojenci byli pro SSSR nebezpeční. Ostatně intervence Sovětů v jejich satelitech tuto paranoidní mentalitu sovětské generality potvrzují.
Když se na to podívám zpětně, válka byla mnohem méně pravděpodobnější, než jsme to cítili pod vlivem propagandy. Západ nehodlal dobývat Východ, užíval si poválečnou prosperitu a nikomu se po prožitých útrapách a lidských i materiálních ztrátách 2. světové války nechtělo bojovat. Teoreticky, Sověti měli vojensky na to, podstatně slabší jednotky NATO rozprášit. Tedy na papíře, v rámci nějaké studie. Ale papíry války nevyhrávají. Sověti nechtěli jadernou válku, použití jaderných zbraní v Evropě. Věděli moc dobře, že pokud překročí západní hranice Varšavské smlouvy, jaderná přestřelka je nevyhnutná, protože na straně NATO to byl jediný skutečný deterent, ke kterému by Západ musel přistoupit, kdyby se mu zhroutila letecká a pozemní obrana. Navíc, Sověti si moc dobře uvědomovali, že jejich útočné síly by, v nejlepším možném scénáři, dorazili tak daleko, kam by je dostaly mobilní zásoby pohonných hmot. Celou studenou válku řešili nejrůznější způsoby zásobování útočných tankových a motorizovaných klínů – a neúspěšně. Vymýšleli kdeco, i plastové produktovody, ale jejich zásobování PHM bylo možno leteckými či raketovými útoky snadno rozvrátit. Znali limity svých vojenských i ekonomických možností.
Ve zpětném zrcátku – je to až ostuda, jak málo jsme rozuměli nepříteli, jak málo jsme se zabývali tím, co by ho mělo motivovat k útoku, čeho se naopak obává, a k čemu by ta neodvratná a každým dnem očekávaná válka měla sloužit. A komu, když ji nikdo nechtěl, a bez vojáků ochotných jít na smrt nelze válku provozovat. Obě strany se na válku připravovaly, zbrojily, cvičily vojáky, obě strany očekávaly něco, co nepřítel neměl ani v úmyslu. Ale plány se rodily jak na běžícím pásu, řešily se věci, ke kterým mohlo i nikdy nemohlo dojít. Vojenský šiml řehtal. Dalo by se říci, že Studenou válku vyhrály obě strany – tím, že se horká válka nekonala.
Na celé Studené válce je zajímavé, že političtí vůdci měli, na rozdíl od vojenských expertů, zvláštně jasno. Ať již to byl tandem Eisenhower-Chruščov, Nixon-Brežněv nebo Reagan-Gorbačov – ať vojáci vyšilovali jak chtěli, lídři se vždy chovali rozumně, vždy dodržovali pravidla, dohody a v případě krize se chápali červených telefonů, a ne červených tlačítek START. Jaderné zbraně přinesly do nejvyšších ešelonů moci na obou stranách propagandistické železné stěny větší odpovědnost. Představme si politiky z předválečných let první a druhé světové války s jadernými kufříky v rukou, a dějiny Evropy i světa mohly vypadat podstatně jinak.
Obraťme se k současnosti NATO. Jestli bylo NATO něčemu prospěšné v minulosti, bylo to k vytváření jednoty, společného cíle a přátelských vztahů mezi členy na obou stranách oceánu, od vazeb politických elit až po osobní kontakty a kamarádství prostých vojáků jednotlivých armád. I já, jako Žid poznamenaný holokaustem, jsem byl nakonec nucen začít odlišovat Německo jako stát a válečného agresora, od Helmutha hrajícího na ukulele. Francouzi NATO dočasně opustili, aby si mohli válčit v Alžírsku, ale každý věděl, že když půjde do tuhého, klasicky, s kopou keců, šprajců, hádání se o velení apod., ale Frantík nastoupí do zákopu vedle. V tomto smyslu bylo NATO pro obranu Evropy důležitější a přínosnější než OSN a Fulbrightova nadace. Kamarádství ve zbrani, to byl důsledek 2. světové války na Západě.
Čím více mizel z myslí lidí obraz 2. světové války, čím více se „oteplovalo“, tím více se tříštilo NATO zevnitř. Bylo vyprazdňující se skořápkou, která po odúmrti smyslu i potřeby iluze bojeschopnosti neměla větší smysl než dekorace. Po roce 1991 se chvíli zdálo, jakoby NATO mohlo vegetovat i bez zjevného nepřítele. Samovolně se ale začalo rozpadat. Smysl zmizel, nadšení pro společnou věc vyprchalo. Fragmentace se zrychlila s okamžikem vypuknutí druhé invaze do Iráku. To už Američané ztratili trpělivost, a přes jejich lásku k aliancím, šli do toho sami, aniž by se koho ptali. Je třeba si připomenout, že i když se spousta členů nějakým, většinou spíše symbolickým způsobem k Američanům připojila – Francie a Německo – pilíře evropské politické architektury se 2. invaze do Iráku odmítly účastnit.
Jestli nic, tak tento fakt „zabil“ NATO v očích Američanů. Nejvíce se zhoršily vztahy USA s Francií, která má zvláštní dar znechutit USA obzvláště odpuzujícím, přehlíživě žoviálním způsobem. Je mým přesvědčením, že ale více než vztahy transatlantické utrpěly vztahy mezi státy Evropy. Vytvořila se fronta silných států, které bez ohledu na to, zda Američané válčí dobrou či špatnou válku, chtějí vlastní obrannou politiku, ne atlantickou, ale evropskou bezpečnostní politiku a Evropany zformovanou a velenou evropskou armádu zcela odtrženou od USA a jejich zájmů.
Tento trend k dezintegraci NATO dostal další impuls finanční krizí v roce 2008. Opět, tato krize měla horší dopad na mezievropské vztahy než na transatlantické. Bez amerického „lepidla“ se Evropa stala místem mnohdy až nenávistných vzájemných výpadů a invektiv, kdy každý stát hájil jen svoje omezené zájmy a za problémy ve vztazích vinil vždy jiného člena NATO. Uprostřed těchto sporů, v jejich epicentru, je opět Německo. Za vše opět může Německo, u sebe nikdo chyb nehledá. Myšlenka, že NATO může být něčím jiným bez bandou žoldáků neschopných vyhrát skutečnou válku, je nyní scestná. Výsledky „misí“ NATO ve Střední Asii by měly probrat každého snílka zahleděného do iluzí časů Studené války.
NATO bylo utvořeno jako trans-atlantická aliance. Nemůže fungovat bez společného a sdíleného cíle, sledující zájmy jen jednoho člena, které jsou v konfliktu s (převážně ekonomickými) zájmy jiných členů aliance, nemůže žít bez nepřítele, jež je hrozbou všem, nemůže fungovat, když členové nedodržují svoje sliby a závazky. Rozpory a nesoulad mezi USA a Evropou, i mezi některými evropskými členy NATO navzájem dosáhly stavu, kdy se společné orgány nejsou schopny dohodnout na ničem. Řekněme si to na rovinu na příkladu nedávných voluntaristických intervencí v Libyi a Mali. Připomínalo to vojenskou party. Rozeslaly se pozvánky na střílečku a skoro nikdo si nepřišel zastřílet. Tak se ti připravení k dobrodružství bez domyšlení, co bude po lovu, vydali do Afriky sami, a po nepříliš politicky slavném návratu chtěli od druhých, aby se na nákladech výletu podíleli. Lze se domnívat, že ty výlety byly kontraproduktivní a když nic, tak nic dlouhodobě nevyřešily. Ale evropská část NATO projevila iniciativu, trochu chaotickou, ale i to se dnes cení. Výbory a podvýbory NATO se stále scházejí, ministři obran smolí projevy – všechny formální funkce a atributy organizace jedou dál, jakoby se nechumelilo. Velitelem je stále Američan, výbor pro vědu a technologie produkuje zprávy, ale celkově tomu schází základ – praktický smysl a jednota myšlení i činu.
Vzpomínám na Sověty období Studené války, potom na fenomén al-Kájdy, a stýská se mi po Sovětech jako nepříteli. Nikdy nepochopím algoritmus myšlení a jednání nájemného teroristy tak, jako jsem rozuměl Sovětům.
Kdybych byl někdy pozván, abych vystoupil na nějaké konferenci o NATO, musel bych naši evropským partnerům říci dvě základní myšlenky. První by bylo o tom, že Američané k Evropě již necítí vztah ani závazky z toho prostého důvodu, že Evropa již není společná myšlenka, ale kontinent plný států s úplně odlišnými a rozporuplnými zájmy. Existují pouze bilaterální vztahy, Francie-Rusko, Německo-Rusko atp., doba pro multilaterální aliance skončila. Druhým tématem, které bych předestřel, by bylo, že Evropa nemůže být mocností, i kdyby tisíckrát chtěla. Bez společné zahraniční a obranné politiky to prostě nejde. Bez toho nelze stvořit a udržet při životě ani konfederaci, natož federaci. Můžete mít odlišné daně, odlišné cokoli, ale když jde jeden do války a ostatní ne, jde o národní společenství, které se případ od případu sdružují do jakýchsi klubů těch, co mají stejné zájmy.
S nostalgií vzpomínám na časy, kdy bylo NATO i Evropa jednotní a akceschopní, se společným zájmem a ochotou spolupracovat, držet pohromadě. Čas, podmínky pro existenci NATO zmizely. Zmizel nepřítel. Odešlo atlantické kamarádství ve zbrani a pochybuji, že se někdy vrátí.
