O totalitě a demokracii

Někteří považují za totalitu období nacismu, jiní období tzv. reálného socialismu. Najdou se i tací, kteří za období totality považují staletí, kdy víceméně neomezeně vládlo v Evropě křesťanství.


Nabízí se otázka. Co vlastně je totalita? Co jsou její definiční znaky?


Wikipedie pracuje s pojmem totalitarismus, o kterém praví: 

"Totalitarismus je politický systém, jehož vládnoucí skupiny neuznávají žádné meze své pravomoci a snaží se regulovat všechny aspekty veřejného a soukromého života. Základními znaky totalitarismu jsou autokratická vláda a prosazování politické ideologie v oblasti veřejného i osobního života. 

Totalitarismus je nedemokratickou formou vlády, typicky nastolovanou masivní ideologickou propagandou a neskrývaným terorem a brutalitou. Od autokracie se odlišuje tím, že usiluje o „totální“, naprostou moc, a to zpolitizováním veškeré společenské i individuální existence. Totalita je obecně charakterizována propojením autoritativní vlády a politické ideologie.

Totalitní stát zcela ovládá a řídí ekonomiku, potlačuje svobodu slova a kritiku režimu. Totalitní režim zasahuje do všech stránek veřejného i soukromého života, přesněji smazává rozdíl mezi soukromým a veřejným životem a neuznává svobodného jedince ani žádnou hranici své moci.

Mezi ideologie inklinující k totalitárnímu režimu lze zařadit fašismus, komunistickou diktaturu proletariátu a nacismus.

Totalitní systém se obvykle charakterizuje těmito rysy:

státem vynucovaná ideologie, 

jediná strana ovládající státní aparát, 

policejní kontrola a sledování občanů včetně používání mimosoudní represe a zastrašování, 

centrální řízení ekonomiky, 

monopol na prostředky masové komunikace."


K tomu bych doplnil: 


Totalitní systém sám sebe považuje za politický a ekonomický ideál a vrchol společenského vývoje. Kritiku nepřipouští. Oponenty všemožně zastrašuje, nezastaví se před ostrakizováním, dehonestováním, represemi, násilnou persekucí. Při usurpování moci se neštítí ničeho: používá podvody, falza, pomluvy, mystifikace, záměrné lži, čachry s volebními výsledky, anebo násilí. Po ovládnutí moci se snaží zákony navodit takové ekonomické a politické poměry, které natrvalo uchovají dosaženou moc a které nelze nenásilně změnit.


Moderní totalitní režimy o sobě tradičně prohlašují, že jsou vrcholem demokracie. Přitom běžně kamuflují volby, zastrašují a vydírají své oponenty, po dosažení moci válcují politickou opozici, z principu odmítají její návrhy, veřejnost, které vděčí za svou moc, považují za lůzu a potlačují její požadavky, potřeby, ruší vůči ní své závazné sliby a pod..


Totalitní systémy se snaží dovést k dokonalosti systém špiclování obyvatel, důkladně a detailně zloumají, monitorují a  evidují zejména soukromí, politické názory svých oponentů a opozice, a snaží se všemožně vytěžit informační vydírací potenciál. V případě ohrožení svých zájmů jakýmkoliv způsobem eliminují nositele nepohodlných názorů. Nezastaví se ani před inscenovanými (politickými) soudními procesy či politickým pučem. Totalitní režimy se snaží podřídit své politické vůli mocenské a ekonomické složky státu. K tomuto účelu směřují personální politiku, obsazují do klíčových soudních, policejních, politických, státních, ekonomických struktur lidi ze svého středu s totožným politickým smýšlením. Totalitní režimy provádějí zdrcující kritiku svých oponentů, přičemž zhusta pošlapávají své vlastní deklarované principy. Používají selektivně a účelově pojmy jako pravda, láska, mír, humanita, demokracie, svoboda, přičemž vlastní těžké prohřešky vůči jejich obsahu záměrně zastírají. Totalita o sobě tvrdí, že jde o vládu zákona, nezřídka užívají termínu právní stát. Tento termín má vyjádřit faktickou rovnost občanů před zákonem. Přitom ve skutečnosti existuje faktická nerovnost občanů daná rozdílností majetkových poměrů, politického anebo náboženského přesvědčení, rasy a pod..


V principu nikdy neexistovala ani neexistuje ideální demokracie. Každá tzv. demokracie již od svého zrodu v sobě obsahuje totalitní geny. Otázkou pouze je, kdy tyto geny plně rozvine. Tzv. demokracie zpravidla procházejí vývojovými stadii, kdy v prvopočátečním období nový systém etabluje svá pravidla – přitom víc anebo méně násilně potlačuje svou opozici a oponenty. V dalším období pak podle okolností střídá období větší volnosti anebo přímé diktatury své politické vůle. V případě ohrožení využívá všech výše uvedených metod až po otevřené mocenské násilí.

Komentujte

Chcete-li přidat komentář, přihlaste se viz Přihlášení.
  Odebírat  
Upozornit na