Obecná teorie stávky a jiné poznámky

Ohlášená a pak zase odvolaná (zmařená) stávka v dopravě mi připravila novou nečekanou zkušenost. Zatím jsem totiž nikdy neměl tak intenzivní pocit, že jsem sám proti hýkajícímu davu, jako když jsem se postavil na stranu odborů a ústavou garantovaného práva na stávku. Většina se totiž vezla na vlně hysterické militantní averze vůči odborům, urážek a výhrůžek takového rázu, že nebýt jejich terčem odboráři, bylo by to za zvýšenou sazbu.

Asi nejtristnější bylo poznání, že představy většiny o stávce končí na hranici vlastní pohodlné cesty do práce a odborům spílají nejvíce za to, co činí stávku stávkou; pochopení by zřejmě měli jen pro stávku totálně impotentní a bezvýznamnou.

Tak tedy, stávka je ze své podstaty nátlakový prostředek, v zásadě jediný reálný, který příslušníci neprivilegovaných tříd mají, a jejím základním pravidlem je, že musí být citelná. Vláda, firmy i lidé ji musí zaregistrovat, ať již ve formě jistého vykolejení z běžného běhu společenského provozu, nebo v účetnictví.

Uvědoměle rozhořčení občané si vzácně notují s vládou v tom, že stávka smí být namířena pouze proti konkrétnímu podniku a stávkovat proti vládě že se nemá a nesluší. Uvědoměle rozhořčení občané a vláda nějak zapomínají na to, že zrod režimu, který chtějí před odboráři bránit ráznou regulací práva na stávku (které by se podle nich ideálně mělo rovnat jeho faktické kastraci), je odvozen mimo jiné od generální stávky proti tehdejší vládě. Nehledě k tomu, že stávka proti vládě je záležitost tradiční, proti vládě se stávkovalo za Rakousko-Uherska, za První republiky i v 50. letech.

Pokud zájmy odbory hájené neohrožuje konkrétní podnik, ale opatření vlády na celonárodní úrovni, je logické (a slušné a zodpovědné!), že odbory organizují stávku proti vládě, a ne proti podniku, se kterým nejsou ve sporu.

Právo na stávku může být samozřejmě ve veřejném zájmu regulováno zákonem, tak jako jsou za jistých okolností regulována i jiná práva, umlčení kritiků vlády ovšem v žádném případě veřejným zájmem není.

Kapitola sama o sobě je předběžné opatření soudu, kterým byla stávka zakázána, a kterému se odbory překvapivě ochotně podřídily, navzdory tomu, že předběžného opatření bylo vydáno podle zákona o kolektivním vyjednávání, ačkoliv v tomto případě ke kolektivnímu vyjednávání nedochází, a lze jej tedy považovat za nezákonné.

Podle toho, co vidím ve svém okolí, polarizuje plánová stávka společnost jako už dlouho nic. A jak se ale zdá, mají navrch odpůrci stávky a odborů (přinejmenším jsou více slyšet). Vláda, místo aby se snažila konflikt uhasit, ještě přilévá olej do ohně a snaží se napětí eskalovat, co to jde. Zřejmě cítí – a přiznejme si, že asi právem – vzácnou možnost zasadit odborům zdrcující úder a osekat práva zaměstnanců, protože veřejnost vystrašená tím, že se nedostane do zaměstnání, budu ochotně souhlasit s omezením práva na stávku i vlivem odborů jako takovým.

Vláda se tu zjevně snaží o omšelý manažerský trik: vytvořit problém a ten potom slavně vyřešit. V tomto případě tlačí odbory do stále radikálnějších kroků, protože nechtějí-li být pro srandu králíkům, nemají odbory po soudním zákazu a po tom, jakým způsobem jim ho vláda doručila, jinou možnost, než přitvrdit. No vláda pak jen přijde s „řešením“ – krokem k totalizaci systému a omezení základních lidských práv a svobod ve jménu „klidu na práci“.

Samozřejmě, že časem se to proti lidem, kteří nyní tak nadšeně s protiodborářskými opatřeními souhlasí, obrátí, protože slabé odbory zhorší postavení všech zaměstnanců, i  těch odborově neorganizovaných.  Jenže lidé teď vidí odbory a stávku a chtějí mít své pohodlí a na vládu, která je jejich skutečným nepřítelem, zapomínají. Nic není pro vládu lepší, než když stojí odboráři proti zbytku společnosti, protože když se dva perou, třetí se směje.

Slabá Nečasova vláda si vůbec libuje v siláckých gestech, jako ostatně každý, kdo cítí strach a nejistotu. A tu vláda musí cítit měrou vrchovatou, protože klesající podporu veřejnosti nemůže nevnímat a za zády ji stojí investoři, kteří chtějí zisk ze svých investic, což v tomto případě znamená privatizaci lukrativních veřejných systémů se státem garantovaným příjmem, zejména zdravotnictví a důchodového systému. Vláda je svým způsobem zahnána do kouta a utéct nemá kam, zbývá jí tudíž jen útok. Na odbory, na nezaměstnané, na důchodce.

Konečně, to všechno má pravicová vláda tak říkajíc v popisu práce, překvapující je spíše podpora, jaké se na veřejnosti těší drakonická opatření proti odborům a stávkujícím. Těžko říct, kde se v obyčejných lidech ta krvelačnost bere, možná to má co do činění s frustrací a stresem, pramenícím ze života v nepřátelské, hysterické, atomizované a korupcí promořené české společnosti, ve které zcela chybí jakákoliv perspektiva pro kohokoliv, kdo nepatří mezi vládnoucí elitu, nebo nechce žít životem parazita a predátora.

A paradoxně jsou to právě odbory, které se ten bludný kruh deziluze pokusily rozetnout a nyní za to čelí všeobecné nenávisti. Že by byli občané ve vztahu k vládě stiženi nějakou formou Stockholmského syndromu?

Nálada v české společnosti už je tak hustá, že by se dala krájet, a já nechci vidět ty konce, až někomu rupnou nervy a ono to praskne. A ono to dřív nebo později praskne, protože takhle už to dál nejde, to nemůže vydržet nikdo, ani lidé, ani ekonomika, ani státní rozpočet.

Ale pořád by nebylo tak zle, kdyby… kdybychom se nenaučili jít si navzájem po krku, urvat co se dá, a kdyby nebyla všude cítit ta všeobecná nenávist, která volá po krvi a která se už neštítí ani volání po krvi, teroru a zbavování lidských a občanských práv, těch druhých, ztroskotanců, zaprodanců, odpadlíků a zrádců.

A případ se stávkou ukazuje, jak málo stačí, aby se člověk některé z těch škatulek dostal.

 

Převzato z blogu Tribun.

Přejít do diskuze k článku