Září 11, 2010
Na dnešek připadá výročí teroristických útoků na WTC v New Yorku. O tom, že se jednalo o akt terorismu, není pochyb, liší se pouze mínění o tom, kdo jsou skuteční teroristé (což nutně nemusí být ti, kteří za ně byli prohlášeni). Masmediální prezentace tohoto tragického výročí se nese v duchu velkého vyprávění o ohrožení svobody a demokracie zákeřným a krutým nepřítelem, který nás nenávidí pro naše svobody a naši kulturní a civilizační vyspělost, a kterému je nutno se odvážně postavit i za tu cenu, že odhodíme pomyslné rukavičky a sáhneme po zbrani, kterou použijeme sice bez radosti, ale zato důsledně, neboť je to na obranu našich výdobytků nutné. Tisícce lidí, kteří tehdy v troskách zdemolovaných mrakodrapů zahynuly, jsou z tohoto pohledu vlastně prvomučedníci Války s terorismem.
Mluví-li se v souvislosti s 11.zářím o obětech, jsou myšleni především – a vlastně jedině – oni. Ano, jsou to oběti, a dokonce hned dvojité: nejenom, že zahynuli přímo při útocích, ale následně byli ještě propagandisticky zneužiti k ospravedlnění americké agrese do Afghánistánu a Iráku. A zneužíváni jsou stále, například i k méně nápadné agresi proti občanským právům a svobodám.
Obětí 11.září je však mnohem víc, zejména takové, o kterých se příliš nemluví. Především jsou to Iráčané a Afghánci, tisíce a statisíce mrtvých, zmrzačených, zmučených a zbídačených lidí, a to včetně dětí (!), jejichž zemi zpustošila „obranná" operace armády USA, lidí, kteří se neprovinili ničím jiným než tím, že žili v místě, kde se USA rozhodly dělat svoji politiku a prosazovat svoje zájmy. O nich se mlčí, a přitom jsou to právě oni, kteří trpí nejvíce, nejdéle, a jsou zcela bezmocí proti rozmaru USA, pro něž jsou pouhou věcí, odlidštěným „kolaterálem". Kolik jich ještě bude muset zemřít v pekle „osvobození", aby byli pomstěny tři tisíce Newyorčanů zabitých v září před devíti lety? Ten nepoměr je až nemravný.
Nesmíme ale zapomenout ani na americké (ale i další) vojáky, nacházející se v ambivalentním postavení pachatelů i obětí. Jejich vina vůči afghánským a iráckým civilistům je neoddiskutovatelná, přesto jsou i oni sami oběťmi. I když pomineme jasné zločince, jako jsou například bachaři z Abú Graibu, stále zůstanou tisíce padlých a především desetitisíce zraněných – a nebavíme se zde o zlomených nohách, ale o utrhaných končetinách, popáleninách, znetvořeninách a doživotních duševních traumatech. Nejsou snad tito lidé, pozření, sežvýkaní a na smetiště vyhození válečnou mašinérií, obětí ambicí vládnoucích amerických elit?
A jsou zde i další oběti, jejichž utrpení je sice ve srovnání s výše zmiňovanými nesrovnatelně menší, ale přesto jsou oběťmi – americký lid, který je pod záminkou bezpečnosti a ochrany před terorismem krácen na svých lidských a občanských právech, a který je 11.zářím zas a znova traumatizován a tím manipulován k aktivnímu přitakání domácí i zahraniční politice americké vlády.
Ale nejenom americký lid, i evropská veřejnost je odkazem na 11. září vydírána a nucena k souhlasu s rostoucími pravomocemi bezpečnostního aparátu, účastí evropských armád v amerických válkách a k podpoře expanzivní politiky a doktríny preventivních úderů.
11. září 2001 se změnil svět. Ne proto, že by musel, ale proto, že se spektakulární útok na symbol západní civilizace komusi hodil jako „pevný bod ve vesmíru", o nějž se opřel a pohnul světem tam, kde jej chtěl mít, aby z něj mohl efektivněji kořistit.
Těch 3000 mrtvých Newyorčanů – s veškerou úctu k jejich rodinám a pozůstalým – už tehdy nic neznamenalo a znamená stále méně, protože představují jen kapku v moři obětí, zoufalství, bolesti a zmaru, které přinesly procesy a síly, které se (pod záminkou) 11. září daly do pohybu.
Převzato z blogu Tribun
