Krizi vždy radostně vítají hlavně dva druhy typů. Jeden typ proto, že na ní vydělá další zisky a moc, a ten druhý typ proto, že krize zkracuje agonii a urychluje zákonitý konec. Ten první typ musí ovšem se zarmoucenou tváří úzkostlivě předstírat nesobecký zájem o blaho celé společnosti, o ekonomický růst, na kterém parazituje. A nikomu z jeho hloupých obdivovatelů přitom nepřijde divné, že stále tloustne, nabývá na síle, a že kulička jeho majetkového hnoje se pořád zvětšuje.
Současná lidská společnost nebo jakékoliv její menší zájmové uskupení (rodina, sdružení aj.) vytváří pouze nesourodý hostitelský chumel ustrašených, zlých, tupých, sobeckých, namyšlených a ješitných hlupáků, který je zevnitř i zvenku organizovaný režimem několika všehoschopných, záludných a lstivých parazitů. Děravý pytel lze naplnit blechami jedině pomocí živé krevnaté návnady.
Úpadek lidské bytosti se výrazně projevuje nejen u ní samotné (u jedince), ale i při vzájemných sdružovacích snahách. Před tímto úpadkem (v historicky falšovaných prehistorických dobách) převládal v těle jedince, rodiny, rodu, národa, skupiny či společnosti soulad. Pokud se lidé sdružili, jejich kladné síly se umocňovaly a záporné se eliminovaly. Dnes je tomu přesně naopak. Pokud jedná jedinec, projevuje se v jeho chování záporný nesoulad. Jestliže se tací jedinci chtějí uvědoměle sdružit, znásobí se tím pouze jejich záporné síly, a ty kladné se vysráží.
Zločinci nemají se sdružování žádné problémy, pouze dobrodinci. Pod pekelným prahem evoluce je možné se účinně sdružovat jenom na základě záporné síly a mocné gravitace zla. Dokonce už i vědci dávno zjistili, že vesmír se nerozpíná ke světlu, ale že se naopak od něj smršťuje do tmy. Naprosto převážnou většinu Kosmu totiž tvoří černá hmota, která není mdlým lidským smyslům nijak patrná. A navíc, Vesmír není konvexní, ale konkávní.
Jedinec (vědomí) je pasivním produktem své povahy (dědičnosti) a výchovy (režimu). Ačkoliv v mládí společnost (režim) i starší generaci (dědičnost) vzdorně odmítá, chová se přesně podle setrvačného diktátu těchto dvou působících činitelů. V dospělosti se jim podřizuje ještě více než kritizovaná generace předtím, aby plnil nezvratné plány degenerace a genocidy.
Hlupáci nepochopili, že společné provádění úkonů, například výchovné procvičování jednoho pohybu nebo pozice (cviku) ve skupině (ve cvičebně) nebo individuálně (v soukromí), vytváří synergický účinek, který prospívá jim i ostatním takto pracujícím nebo cvičícím v jejich pozitivním vývoji. Jenomže tyto rumištní trosky člověka, než aby pomohly druhým, raději ublíží sami sobě. Tak mocně a neúprosně v nich působí jejich záhrobní strážce zmaru, onen budhistický „máro“.
Pokud bytostně zpustošení jedinci jednají proti nejlepším zájmům svým i druhých, pociťují úlevu (vliv cukru). Jestliže se chtějí chovat jinak, okamžitě pociťují podprahovou trýzeň (vliv biče). Nakonec žijí pouze tak, že se vyhýbají nelibým prožitkům a sledují libé. Připadají si při tom normální, jedineční, výjimeční, chytří a úžasní. Přitom se chovají přesně v intencích bytostné entropie, a také svého parazita a predátora. Jsou v tom celý život podporováni armádou naivních, arogantních i potměšilých vychovatelů, pochybných přátel, propagátorů, publicistů, umělců, politiků, ekonomů, odborníků, vědců, lékařů, psychologů a jiných pošuků, skřetů a čertů.
Pokud se někde akumuluje kladný potenciál, ihned se vyrojí různí příživníci a skladištní škůdci, kteří chtějí na ní cizopasit. Dokud se nepřisají na jeho tělo, předstírají zájem a oddanost. Jakmile se jim to podaří, okamžitě vystříkávají do masy kladného potenciálu svůj jed, aby pak jeho natrávený obsah mlsně vysáli. Pokud zbyde z vysátého hostitele jenom nestravitelná schránka, bezduše a bezcílně odcházejí hledat životodárnou sílu jinam. Mrtví sají živé pod prahem jejich omámeného vědomí.
Různé biologické druhy (zvířata, drůbež, červi a hmyz a jiné) neskonalou a dojemnou péčí člověka neustále rychle z povrchu zemského vymírají. Cáry těchto mrtvých a nevyvinutých duševních typů, nemají jinou možnost, než se vtělovat do těl lidských, jejichž počet však neustále narůstá, dokud nekulminuje všeobecnými jatkami.
Zatímco s úpornou hloupostí útočí na nepřítele na straně fronty tohoto světa, tak zkáza lidského rodu přišla z onoho světa. Dostavila se nepozorovaně ze záhrobní strany fronty, kde ji vůbec hloupý primát nečekal. A tato porážka je vskutku ironická, zákonitá, spravedlivá, zasloužená a způsobená sama sebou, samotným uboze domýšlivým lidstvem. Lepší být opravdu nemohla.
Situace je dokonce tak komická a tragická, že žádný milosrdný zásah z vyšší moci, který by tu trapnou epizodu evoluce definitivně ukončil, pořád a pořád nepřichází. Atomové bomby, privatizace, inflace, krize, mayské kalendáře, mimozemšťané, světlo z jiných galaxií, dokonce ani kruhy v obilí a pod očima nijak nepomáhají.
Volání zemřelého o soucitnou pomoc, úpění jeho zmateného ducha bloudícího v bardu záhrobí, je totiž stále velmi a velmi slabé. Ztrácí se v marasmu jeho fantasmagorií. Intenzita utrpení je totiž dosud značně malá na to, aby jej probrala z agónie, a on seznal realitu takovou, jakou vskutku je…
