Osm promile aneb financování církví v Itálii

Názvem “8 per mille“ je definován mechanismus zavedený v roce 1985, kterým italský stát rozděluje na základě volby daňových poplatníků 8 promile daňového výnosu získaného z daně z příjmu fyzických osob (it. IRPEF) mezi stát a různá náboženská vyznání. Je jím financována také Římsko-katolická církev. Zákon stanoví oblasti, do nichž mohou subjekty přijaté finanční prostředky investovat.

Historie

Vztah mezi italským státem a různými náboženskými vyznáními na jeho území sahá k Albertinskému statutu z roku 1848 (nejprve v platnosti pouze v Království Sardinie a následně v Italském království). Článek 1 Albertinského statutu toleroval každý náboženský kult konformní k zákonům a uznával katolicismus jako státní náboženství.

Lateránskými smlouvami z roku 1929 se stát zavázal k přímému financování platů katolického kléru prostřednictvím mechanismu zvaného Congrua. Tento mechanismus se zakládal na uznání ekonomické újmy utrpěné katolíky v důsledku četných konfiskací církevního majetku během 19. století, zvláště pak následkem Siccardových zákonů (leggi Siccardi) z roku 1850, Rattazziho zákonů z let 1854 a 1855, dále těch zákonů, které zavedly zrušení církevního jmění v letech 1866-1867 a nakonec anexí papežského státu k italskému království v roce 1870.

V roce 1948 republikánská ústava zakotvila v článku 3 rovnost všech občanů před zákonem bez ohledu na náboženské vyznání a fakticky tím v Itálii zrušila katolictví jako státní náboženství. Oficiálně však ke zrušení došlo až v roce 1984 při revizi Lateránských smluv (bod 1 v dodatku). Výnos Ústavního soudu 203/1989 pak potvrdil, že laicismus (nábožensky neutrální charakter státu) je v Itálii nejvyšší státní princip.

V novém konkordátu podepsaném v roce 1984 tehdejším italským předsedou vlády Bettinem Craxim a státním sekretářem Vatikánu Agostinem Casarolim bylo stanoveno, že se finanční podpora státu církvi uskuteční v rámci převodu určitého zlomku celkového výnosu z daně z příjmu fyzických osob IRPEF (právě oněch 8 promile). Prostředky by pak dostala římsko- katolická církev a církve jiných vyznání (na náboženské nebo charitativní účely) nebo stát samotný (na sociální nebo asistenční účely), a to na základě volby vyjádřené daňovými poplatníky v daňovém přiznání. Tuto věc upravuje zákon č. 222 z 20.května 1985 a následné dekrety a vyhlášky. Přestože se mnozí představitelé katolického kléru obávali snížení církevních příjmů, po zavedení nových norem objem financí, které církev od státu inkasovala, několikanásobně vzrostl .

Postupně italský stát podepsal analogické dohody také s dalšími náboženskými společnostmi: v roce 1986 se Shromážděním Božím, s Adventisty, v roce 1993 s Unií metodistů a valdenských, s Luterány (dohoda ratifikována v roce 1995), v roce 1996 s Židovskou obcí. Další dohody s jinými náboženskými společnostmi čekají na ratifikaci parlamentem. Žádná z nich se netýká islámských organizací v Itálii.

Účely, na něž mohou jednotlivé církve použít finanční prostředky jim přidělené, jsou stanoveny v dohodě, na jejímž základě byly připuštěny k tomuto způsobu financování.

Římsko-katolická církev

Částka vybraná Římsko-katolickou církví musí být použita na “náboženské potřeby obyvatelstva, vydržování kléru, charitativní účely ve prospěch národního společenství nebo zemí třetího světa.“, tak jak ukládá čl. 48 zákona 222/1985. Italská biskupská konference (CEI) zveřejňuje každoročně souhrnnou zprávu o výdajích. Je v ní uvedeno rozdělení vydaných finančních prostředků na hlavní položky. Neobsahuje detailní rozpis financovaných projektů ani jejich náklady, pouze zevrubné rozdělení. 63. shromáždění Italské biskupské konference schválilo v květnu 2011 rozdělení finančních prostředků z “8 per mille“ pro rok 2011 ve výši 1119 milionů euro. Údaje jsou uvedeny v milionech eur:

• diecézím (na potřeby kultu a na pastoraci) 156 (13,9%)

• náboženské stavby 190 (17,0%)

• fond pro katechezi a křesťanskou výchovu 50 (4,5%)

• církevní soudy 12 (1,1%)

• potřeby národního významu 60 (5,3%);

• diecézím (na charity) 105 (9,4%)

• třetímu světu 85 (7,6%)

• potřeby národního významu 45 (4,0%)

Kontroverze

Je třeba zdůraznit, že volba vyjádřená v daňovém přiznání neznamená, že by občan přímo posílal 8 promile své daně zvolené organizaci. Vypočítává se totiž průměrná kvóta pro všechny občany. Stát z celkové částky vybrané z daně z příjmu oddělí 8 promile. Ty pak percentuálně rozdělí podle vyjadřených preferenčních voleb. Díky tomu mají sice podpisy všech poplatníků nezávisle na jejich výdělku stejnou váhu, na druhou stranu při stanovování procentních podílů není brán zřetel na množství lidí, kteří volbu nevyjádřili. Také jejich daň je totiž rozdělena mezi subjekty profitující z “8 per mille“ a to poměrem plynoucím z voleb vyjádřených. Některé náboženské společnosti přijímají finance pouze z vyjádřené volby, římsko-katolická církev tak nečiní, nutno poznamenat, že není jediná. Mechanismus je tedy spíš jakýmsi gigantickým průzkumem veřejného mínění. Osvobození od podávání daňového přiznání pro některé kategorie poplatníků – jako jsou např. důchodci bez vedlejších příjmů – a možnost pro všechny volbu určení “8 per mille“ nevyjádřit, mají za následek fakt, že volbu vyjadřuje jen menší část daňových poplatníků. Podle nedávno zveřejněných údajů jen 43,5 % poplatníků IRPEF uskutečnilo volbu určení “8 per mille“ pro rok 2010.

Dalším kritizovaným bodem je obrovitý nárůst výnosu “8 per mille“ mezi lety 1990 a 2012. Zatímco v roce 1990 Italská biskupská konference inkasovala 210 milionů eur, roku 2003 už to bylo přes 1 miliardu eur. Výnos byl pětinásobný. Náklady na platy kněží (jeden z hlavních účelů, na který by dle zákona měly být prostředky použity) se za dané období pouze zdvojnásobily, takže vyjádřeno procenty výdaje na klérus se z počátečních 69% snížily na 32%. Ozývají se hlasy volající po snížení 8 per mille na 4 per mille. Financování církve podle nich není přiměřené, vždyť jen za poslední rok si Italská biskupská konference mohla dovolit dát stranou rezervní prostředky ve výši 55 milionů eur. Kritici se odvolávají na zákon 222/1985 (čl.49), který stanoví, že procentní podíl daně z příjmů fyzických osob není závislý na “8 per mille“ a může být modifikován každé tři roky paritní komisí jmenovanou vládou a Italskou biskupskou konferencí.

Předmětem kritiky se v posledních letech stala také reklamní kampaň římsko-katolické církve v médiích. Italská biskupská konference uzavřela desetiletý kontrakt s reklamní agenturou Saatchi-Saatchi, jejímiž klienty jsou např. energetická společnost Enel nebo automobilka Toyota. Roku 2008 římsko-katolická církev vynaložila 22 mil. eur na reklamu, tj. 2,33% finančních prostředků z daného roku. Problém by to nebyl – kromě státu mohou dělat kampaň všechny subjekty profitující z 8 per mille – pokud by reklama nebudila klamavý dojem, že většina prostředků z 8 per mille je použita na charitativní účely. Sám kardinál Attilio Nicora, tehdejší předseda Správy majetku Apoštolského stolce (Amministrazione del Patrimonio della Sede Apostolica) v rozhovoru pro italskou veřejnoprávní televizi RAI v r. 2010 uvedl, že by si přál navýšení procentního podílu v církevním rozpočtu u financí pro charitu tak, aby rozdělení prostředků více odpovídalo reklamní kampani církve. V srpnu 2012 podala Asociace pro práva spotřebitelů stížnost na klamavou kampaň římsko-katolické církve pro rok 2012, protože mylně vzbuzuje dojem, že většina prostředků je využita na charitu. Reklamní spoty k vidění zde. Ve skutečnosti jde na charitu asi jen 20 procent financí.

Za 21 let 1990-2010 lze představit bilanci vývoje celkového výnosu rozděleného skrze mechanismus “8 per mille“ různým náboženským společnostem a státu:

Uvedené údaje mohou obsahovat zaokrouhlení. (zdroj it.wikipedie) 2015 

Pro zajímavé srovnání ještě údaje o Valdenské církvi a využití prostředků z “8 per mille“. V určitém ohledu jde o srovnávání nesrovnatelného, zejména k přihlédnutí k velikosti obou organizací – valdenští mají kolem 25 000 členů, přesto je v mnohém inspirativní. 

Valdenská církev

Prostředky získané Unií metodistických a valdenských církví nemohou být použity na náboženské aktivity (platy pastorů, náboženské stavby nebo evangelizaci). Mohou být použity výlučně na sociální, asistenční, kulturní projekty a díla, jež pořádá samotná valdenská církev nebo na požádání některá jiná křesťanská církev, ekumenická organizace, laický subjekt nebo nevládní organizace.

Každoročně je zveřejňována souhrnná zpráva, která uvádí všechny financované projekty a vynaložené prostředky. Roku 2010 bylo vybráno 10,36 milionů eur. (prostředky vztahující se k r.2006) Rozdělení bylo následující: 

• staří lidé a zdravotnictví 1,71 (16,5%)

• zaměstnanost a sociální asistence 1,53 (14,7%)

• kultura, mír a lidská práva1,43 (13,8%)

• děti a mladiství 1,04 (10%)

• uprchlíci, migranti a nomádi 0,58 (5,6%)

• postižení zemětřesením v Abruzzu 0,25 (2,4%)

• fond pro krizové situace 0,12 (1,2%)

• staří lidé a zdravotnictví 0,79 (7,6%)

• děti a mladiství 0,74 (7,2%)

• zemědělský rozvoj a výrobní činnosti 0,53 (5,1%)

• sociální pomoc 0,32 (3,1%)

• kultura, mír a lidská práva 0,25 (2,4%)

• životní prostředí 0,12 (1,2%)

• projekty Heks-Eper 0,29 (2,8%)

Není bez zajímavosti, že občané, kteří si valdenskou církev vybírají pro určení “8 per mille“, z velké části nejsou jejími členy. To je dobrá vizitka a o to žalostnější pohled do Německa, kde nevole k placení církevní daně vedla až k represi ze strany institucionální církve, takže za její neplacení hrozí faktická exkomunikace a odmítnutí třeba i církevního pohřbu. Tak daleko ale zatím italská římsko-katolická církev i díky “8 per mille“ nedošla.

Závěrem je třeba poznamenat, že na mnohé aktivity církve v Itálii přispívá stát přímo – na katolické školy, výuku náboženství, oratoře, vojenské a vězeňské kaplany a v neposlední řadě církev profituje z množství daňových zvýhodnění.