Paradoxní parlament Evropy

Giles Merritt

Co poslanci Evropského parlamentu (EP) vlastně dělají? Většina ze zhruba 375 milionů lidí s právem hlasovat v evropských volbách 4. až 7. června o tom má pravděpodobně jen mlhavou představu a někteří vůbec žádnou, což vysvětluje, proč volební účast napříč Evropskou unií bude zřejmě katastrofálně nízká. Když se před třiceti lety uskutečnily první volby do EP, hlasovaly téměř dvě třetiny voličů, ale postupem let účast setrvale klesala. Letos může být 30%.


Evropští politici jsou vesměs hrdí jak na EU, tak na způsob, jímž se dosud rozrůstala a prohlubovala. Avšak právě narůstající složitost EU je rovněž jádrem ochabujícího nadšení voličů, takže jejich lhostejnost je důvodem k vážnému znepokojení.


Samotné evropské volby jsou kuriózní a neuspokojivé; neexistují žádné zřejmé celounijní problémy, u nichž by lidé mohli hlasovat pro anebo proti, a vzhledem k tomu, že průměrná voličská základna poslance EP čítá přes půl milionu lidí, nejsou volby ani testem osobní popularity. Ve většině míst Evropy budou volby příležitostí k protestním hlasům v národních otázkách.


Na výsledku těchto voleb však paradoxně velmi záleží. Počet křesel, jež získají socialisté a středopravé strany, pravděpodobně ovlivní složení příští Evropské komise – a tedy politickou agendu EU do roku 2014.


Nízká míra mediálního zájmu by vám to však nenapověděla. Většina žurnalistů, stejně jako voličů v jednotlivých zemích, nepříliš dobře rozumí významnému posunu v evropském politickém rozhodování posledních 20 let. Lpí na zastaralé představě, že všechna podstatná rozhodnutí činí jejich národní parlamenty, jenže zhruba čtyři pětiny politik, které formují evropskou budoucnost, se tvoří v Bruselu a národní parlamenty na ně pak kývnou. Pohled do kalendáře parlamentu kteréhokoli z členských států EU dokládá, že zákonodárná činnost se tu z velké části omezuje na domácí záležitosti. Fundovaní poslanci EP však na druhou stranu využívají jak svých kvalifikací, tak setrvale rostoucích pravomocí a uplatňují značný vliv na legislativu EU.


To však neznamená, že Evropský parlament je „skutečný“ parlament. Nemůže zvyšovat daně, vyhlašovat válku ani svrhnout vládu (přestože teoreticky může odvolat všechny členy Evropské komise naráz – jde o takzvanou „nukleární variantu“, která se vší pravděpodobností nebude nikdy využita). Výstižnější je ovšem zřejmě to, že Evropský parlament nefunguje na tomtéž základě levo-pravé politiky jako národní parlamenty; zabývá se spíš praktickými věcmi než ideologiemi.


Ze všech těchto důvodů význam Evropského parlamentu dalece přesahuje jak odborné znalosti svých poslanců ve spletitých problematikách, tak svou užitečnost jako pouhý demokratický fíkový list rozhodovacího procesu v EU, jemuž dominují mezivládní kšefty. Parlament si dokázal urvat větší pravomoci, protože jde o jediný mechanismus, který Evropa má ke zpochybňování a napadání unijních politických návrhů a k žehlení tu a tam neobratného a panovačného diktátu bruselské byrokracie.


Evropský parlament je však bohužel značně nešikovný, co se týče sebeprezentace před veřejným míněním. Nedávný Gallupův průzkum ukázal, že 36 % lidí dotazovaných ve všech 27 zemích EU už parlamentu nevěří, a jedinou útěchou je, že ještě větší počet lidí, totiž 37 %, nedůvěřuje Evropské komisi. Z těch, kdo odpověděli, že k letošním evropským volbám nepůjdou, 64 % uvedlo jako důvod „nedostatek informací“ a 62 % si postesklo, že jejich hlas „by nic nezměnil“.


Tento pocit neinformovanosti společně s bezmocí není výhradně chybou Evropského parlamentu. Vzhledem ke kombinaci vysoké politiky a nudných technických podrobností je tvorba politik EU mnohem méně zajímavou podívanou než politika národní a samozřejmě je tu ještě dodatečný problém, že velký počet aktérů tvoří neznámí cizinci. I když však parlament vyvine snahu spojit se s voliči, těžkopádná byrokratická kultura tamních stálých úředníků má sklon úsilí pohřbít. Loni parlament spustil žalostně amatérské vysílání internetové televize, jejíž obrovský rozpočet se nevynaložil na dobré programové zajištění, nýbrž na to, aby se všechno produkovalo ve všech úředních jazycích EU.


Co je tedy třeba dělat? Mnozí ze 736 europoslanců jsou neopěvovaní hrdinové, jimž hrozí, že budou čím dál tím silněji považovaní spíš za problém, než za řešení neduhů EU. Možná že by EU měla upustit od drobných úprav a směle vytvořit dvoukomorový systém v americkém stylu tím, že by parlament proměnila v dolní sněmovnu a zvolila si senát, jenž by nahradil Radu ministrů a v němž by za každý stát zasedli dva senátoři. Pro EU, jíž tvorba dnešních neuspokojivých hybridních rozhodovacích struktur trvala 50 let, je to ale zřejmě příliš revoluční.

Giles Merritt je generálním tajemníkem bruselského think tanku Friends of Europe a editorem politického časopisu Europe’s World.


Přetisk materiálu z těchto webových stránek bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.
0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments