Květen 17, 2011
Dobré ráno,
mám fakt radost, jak z týdne na týden přibývá pravidelných čtenářů mých blogů o Blízkém východu, nicméně mám zároveň pocit, že to už po třech měsících – první vyšel krátce po mém návratu z revoluce v Káhiře – chce trochu změnu. Proto chci ubrat na klipovitosti informací a místo toho se věnovat některým tématům víc do hloubky (tedy alespoň na dva odstavce…:-). K tomu chci využívat blízkovýchodní média a blogy, protože jejich pohled je pro pochopení situace přece jen důležitější, než komentáře západních médií.
Takže ještě jednou, dobré úterní ráno.
Všimli jste si, jak se náš Západ divil, když přišla finanční a s ní i ekonomická krize? Prý to nikdo nečekal, či co. Pak ho (plus Izrael) prý úplně stejně zaskočily revoluce na Blízkém východě. Vedle toho je pro něj možná překvapivá i „nevítěznost" jeho aktuálního, už deset let trvajícího válčení proti nejrůznějším muslimům. Zkrátka, odmyslíme-li si různá vzletná prohlášení (PR agentury je píší opravdu dobře, byť už se trochu opakují. Jak ale mají vymýšlet stále něco nového, když zadání je už dávno vytunelované, ale přesto stále stejné?), ve zlomových okamžicích globálního vývoje Západ vypadá jako Neználek. Čím to? Slyšela jsem názor, podle něhož je to důsledek urputné snahy nadřadit vizi stability za každou cenu (která zajišťuje klid na navyšování zisků finančních i geopolitických) nad přirozený běh věcí, které jsou prostě jednou dole, jednou nahoře. Prý tak revoluce v Tunisku a Egyptě byly jen logickým důsledkem snahy utužit kýženou „stabilitu" do maxima, se všemi negativními dopady na sociální stav většiny obyvatelstva. A ono obyvatelstvo pak prostě explodovalo, asi jako donekonečna nafukovaná realitní bublina. Nevím, ale navrhuju, abychom „nebyli jako oni" – pro jistotu se už nebudeme ničemu divit a nenecháme se ničím zaskočit.
A s tím nedivením začneme třeba u Zvláštního tribunálu pro Libanon (STL), který se už hezkých pár let zabývá pátráním po politicky vhodných pachatelích atentátu na libanonského premiéra Rafíka Harírího z roku 1995. Ještě loni se očekávalo, že z atentátu budou obviněni „neposlušní členové Hizballáhu" – obvinění Hizballáhu jako takového by mohlo vyvolat v Libanonu hlubokou krizi, a tak premiér (a syn) Saad Harírí slíbil, že tak STL neučiní. Nakonec ale jeho vláda letos v lednu beztak padla poté, co z ní odešlo 11 ministrů na protest proti tomu, že Harírí celý STL rovnou nezamítl a dál ho nechal pokukovat po Hizballáhu. Aktuálním vývojem kolem STL se zaobírá libanonský blog Qifa Nabki. Prokurátor tribunálu Daniel Bellemare totiž před pár dny doplnil obžalovací spis, přičemž se o obsahu tohoto doplňku ví jen to, že jsou v něm „zásadně nová zjištění", která prý přinesou „dlouho očekávaný průlom". Libanonské deníky Naharnet a As Safír pak s odvoláním na nejmenované evropské činitele v Haagu napsaly, že Bellemare prý má nové důkazy o tom, že v atentátu měla prsty Sýrie, a důkazy prý pocházejí od Syřana, který uprchl do Haagu. STL prý pak o dopadení syrských pachatelů už začal jednat s francouzskou tajnou službou.
Nutně přicházejí pochybovačné otázky: Svědectví v podobném případě je krajně problematické, protože mezi zadavateli a vykonavateli atentátu — pokud by ho nařídil stát — je mnoho mezistupňů (samozřejmě za předpokladu, že svědkem není nikdo opravdu vysoce postavený, aby mohl přímo ukázat na někoho v syrské vládě). Navíc, pokud je to přeběhlík, do jaké míry může být reálné jeho svědectví motivované snahou zalíbit se novým chlebodárcům? (Tím spíš, že s falešnými svědectvími už má STL své zkušenosti). Ale hlavně, jak to, že evropské zdroje pouštějí důvěryhodné informace libanonským médiím a ne třeba velkým evropským či americkým médiím, které publikovaly už dřívější „úniky" v této kauze? Pro takový postup neexistuje precedent… Většina Libanonců už dávno považuje Západem ustavený STL za zpolitizovaný a únik informací ukazujících na Sýrii v době, kdy je tamní režim v potížích, je pro ně až příliš nápadná shoda okolností, míní Qifa Nabki. (Je zajímavé, že skoro polovina Libanonců nechce za atentát soudit vůbec nikoho a třetina za ním vidí práci Mossadu.)
A nepodivujme se ani nad informacemi ze specializovaného blogu o Sýrii, který vede Joshua Landis z Oklahomské univerzity. S odvoláním na očité svědky je divné, že v Homsu, kde se podle západních médií mělo střílet do lidí, panuje klid a život běží normálně, zatímco z tisíců studentů, kteří prý měli demonstrovat v Aleppu, v realitě zbyla tak maximálně stovka. Stovky Palestinců pak na druhou stranu měly v neděli, tedy v den výročí Nakby, údajně proniknout ze Sýrie do Izraele, ale tohle video vykresluje něco jiného. Tisíce Palestinců s kopce vůbec poprvé v životě naopak uviděly přes hraniční zátarasy svou původní vlast, z níž byli vyhnáni v rámci toho, čemu se Ilan Pape nebojí říkat etnická čistka.
A do toho ještě Martin Fletcher z New York Times, kterému se do Sýrie podařilo proniknout coby turistovi, popisuje, jak moc byl „překvapen podporou, kterou prezident Asad stále má". „Lidé tam nesnášejí lidi z Asadova okolí, které viní z korupce a brutality." Většina Syřanů, které potkal, ale dále věří, že prezident je cosi jako reformátor a „líbí se jim, jak se dokáže postavit Spojeným státům a Izraeli".
„Mnozí Syřané, nejspíš drtivá většina, ale přesné průzkumy nejsou k dispozici, věří, že Asad musí dostat čas, aby své reformátorské sliby naplnil," píše deník The National, který vychází ve Spojených arabských emirátech. Asadovi odpůrci ale namítají, že buď není ochoten reformy naplnit, nebo dokonce není s to sám o sobě režim, který se budoval desítky let, změnit. Deník cituje syrské státní činitele, kteří se v názoru na možnost změny pod Asadem rozcházejí, zároveň ale přitom píše o „protestní únavě", která na mnohé Syřany mezitím dopadla. Přitom ale cituje jednoho z demonstrantů, který byl dva týdny vězněn a denně bit, a po svém propuštění řekl, že ho přiměli podepsat slib, že „už nepůjdu na další demonstraci, ale já to samozřejmě udělám. Už se tolik nebojím. Protesty neskončily, vojenské řešení je nemůže zastavit."
Jinými slovy, situace v Sýrii není černobílá a divme se jen tomu, co že nám to servírují mainstreamová média.
A stručný přehled ostatního:
— Liga arabských států si do svého čela zvolila egyptského ministra zahraničí Nabíla Al Arabího. Správně bych asi měla napsat: Nabíl Al Arabí byl vykopnut výš, aby nepřekážel, protože svými názory na obnovení vztahů Egypta s Íránem („Nejsou to naši nepřátelé"), otevření přechodu do pásma Gazy („Blokáda Gazy je ilegální") vadil Saúdům i Izraeli – a tím pádem i USA, které se zdají být na Blízkém východě v současnosti jen ve vleku. (O čemž svědčí rychlé prohlášení Bílého domu, že Izrael měl plné právo střílet přes hranice a zabíjet lidi, kteří by ty hranice teoreticky mohli překročit.) Nabíl Al Arabí, zametený do čela v současnosti spíš jen směšné a naprosto bezvýznamné organizace, kterou ovládá Saúdská Arábie, bude v Egyptě nahrazen někým povolnějším, kdo zahraniční politiku země srazí zpět do mubarakovských slouhovských časů. Pro úplnost, Al Arabí byl do čela ligy nominován Katarem, tedy aktuálně loutkovým režimem Saúdů.
— Člen egyptské vojenské junty zodpovědný za finance varoval, že ekonomika je na pokraji kolapsu a každý den kvůli absenci turistů ztrácí 40 milionů dolarů (sakra, pojeďme tam, v Dahabu je pohoda!)
— Izraelské námořnictvo zaútočilo na loď MV Finch (pod moldavskou vlajkou), která do Gazy vezla pomoc z Malajsie (pumpy na čerpání odpadů) a na jejíž palubě byl i bývalý malajsijský premiér Mahathir Mohamad. Podle všeho nikdo nebyl zraněn, nicméně zmatek panuje i v řadách izraelské armády – podle jejího mluvčího se na loď střílelo, podle námořnictva ne, podle novinářů na palubě jo… Loď se vrátila do Egypta.
— Soud bílého muže (ICC) v Haagu vydal mezinárodní zatykač na Kaddáfího za „zločiny proti lidskosti". Je zajímavé, že mezi kritiky tohoto kroku hlasitě znějí povstalci z Národní prozatímní rady v Benghází – odmítají jakoukoli možnost vydání Kaddáfího do zahraničí a chtějí si ho hezky „soudit" doma.
— Britská strana potvrdila, že američtí generálové své britské kolegy „stroze varovali", aby se nepoddávali přání svého premiéra Camerona ohledně stahování jednotek z Afghánistánu. Cameron minulý týden nařídil zahájit přípravu plánů na odsun, který by začal v červenci.
— V Bahrajnu jsou studenti nuceni podepsat věrnost monarchii, jinak už nebudou studenty. Týká se to ovšem už jen těch, kteří zbyli — mnozí studenti už byli za účast na prodemokratických protestech ze studia vyhozeni.
Převzato z Literárek
