Pravice a levice aneb Matení pojmů

Za rok nás opět čekají další parlamentní volby. Měly by asi také potvrdit vyspělost naší demokracie – čtvrtstoletí od změny režimu. Obávám se, že opět nebudou mít co potvrzovat. K té vyspělosti nám totiž chybí mnohé. Právě blížící se termín voleb je hlavním motivem ostrého vymezování se naší imaginární pravice vůči imaginární levici a naopak. Je to jako obvykle marketingový fígl, jak uměle zpolarizovat společnost a nahnat voliče k urnám. Tato předvolební navigace má jeden cíl – přežití stávající mocenské sestavy, které omylem říkáme politická reprezentace či dokonce elita. Zdrojů na svou předvolební produkci mají dost, a to nejen ze štědrých státních příspěvků, ale i od různých donátorů, kteří potřebují pro své zájmy zachovat status quo, byť to může opticky na první pohled budit zdání, že jde čas od času o změnu jako hrom.


Takzvaná česká pravice se zrodila v průběhu dělení Občanského fóra v letech 1990- 1991. Vedle hodnotové marginální Křesťanské demokratické strany (Václav Benda), která pak kandidovala v koalici s ODS, a intelektuální Občanské demokratické aliance (Bratinka, Kroupa…), to byla především nová formace Občanské demokratické strany, v čele se sebevědomým Klausem, který do vedení OF vstoupil jako kádr Prognostického ústavu. Revoluční étos OF se vyčerpával a netrpělivá veřejnost chtěla razantní postup další transformace. Této poptávce šel Klaus naproti. Získal podporu v regionech a porazil své pražské kolegy z OF. Osvojil si pravicovou rétoriku.


Tvrdě odmítl dialog s „osmašedesátníky“ a pasoval se do pozice nového lídra dožívající „revoluce“, který zabrání restartu komunistů. Využil toho, že se ve vedení OF jaksi nedostávalo erudovaných ekonomů a postupně si budoval zárodky své dominance. Diskuse byla vytěsněna míjejícími se monology.


S Václavem Havlem udělal Klaus dohodu o tom, že nebude blokovat restituce, a za to Havel podpoří jeho návrhy privatizačních předloh. Za Klausem se začali houfovat ti správní vlčáci, kteří nejen tušili, nýbrž i dobře věděli, že se bude porcovat majetek v řádech stovek miliard. A ta „elita“ z nich věděla i jak na to.


V té době jsem se rozhodl z toho rozjetého expresu vystoupit. Nechtěl jsem do této společnosti patřit. Má důvěřivost byla naplněna. Ta nová parta sama sebe začala nazývat jedinou správnou ortodoxní pravicí. Od ODS se vzdálili i ti, kteří u zrodu dodávali rodící se straně širší programový záběr. Málo se například ví, že v programovém poradním sboru zasedali na přelomu let 1991-1992 lidé jako Václav Bělohradský, Rudolf Kučera či Alena Hromádková.


Kromě mnoha různých verbálních odkazů na Adama Smithe, Friedricha Augusta Hayeka, ale taky Miltona Freedmana, a nakonec i Margaret Thatcherovou, však toho v reálné politice mnoho pravicového nebylo. Opak byl spíše pravdou. Začal se jakoby budovat kapitalismus bez kapitálu a kapitalistů. Nabízela se pravice bez pravicových hodnot, bez pravičáků a bez příslušnosti k obvyklým voličským komunitám. Stačilo říci – „Nemám rád komunisty a „osmašedesátníky“, tudíž jsem pravičák“. Nezřídka to pronášeli ještě včerejší členové KSČ, či jiní velmi loajální zástupci přidružených organizací. Byli mezi nimi i placení vrcholoví funkcionáři SSM. A  nechyběli i tací, kteří si zadali s StB. Někteří z nich pak dokonce psali i transformační zákony, třeba ten o kupónové privatizaci. A to pomíjím množství skartovaných spisů či neviditelnou agenturní síť KGB. Všichni dohromady chtěli nejen osprchovat své svědomí, ale především přímo nebo zprostředkovaně vstoupit do nové sezóny v novém tričku, samozřejmě v tom vítězném.


U dominantního nástupu mocenské tzv. pravice po roce 1992 tedy stál mravní relativismus a účelovost napojena na budoucí mega byznys. Ale tento nástup determinoval i rodící se nekomunistickou levici. Klaus zneužil své pozice k tomu, aby každému oponentovi své „pravdy“ přiřadil nálepku levičáka či dokonce marxisty a neostalinisty. Vzpomínáte na heslo „Doleva nebo s Klausem?" Tehdy i mnohá horlivě adorující média tuto hru hrála s ním. Přijala i předchozí absurdní heslo o tom, že oni dokázali, že to dokážou. Tomuto schématu se vymykala pokračovatelka KSČ, pod staronovým názvem KSČM, která si uchovala svůj skanzen. Tato anomálie v bývalém východoevropském bloku měla za následek křehké povolební koalice, k čemuž přispíval a stále přispívá i nevhodný volební systém.


V té době svou příležitost vycítil Miloš Zeman. A začal hrát roli levicového Klause.


Centristické strany se pohybovaly na prahu volitelnosti či občas hrály roli jazýčku na vahách, jako v případě elastických lidovců. Zeman vyluxoval všechny levicové alternativy a začal se ostře vymezovat vůči Klausovi. Hesla o spálené zemi a zločinech století zabrala. Hřiště se rozpůlilo na dvě poloviny. Nezapomenutelný byl Zemanův projev na půdě parlamentu o způsobu převzetí České pojišťovny dravou investiční skupinou PPF a roli Ivana Kočárníka v tomto konkrétním příběhu. Mnohé naznačil i nedávný rozhovor bývalého místopředsedy ODS Jana Stráského, který poskytl Hospodářským novinám.


A tehdejší výsledek? Opoziční smlouva, která přikryla devadesátá léta nepropustnou pěkně těžkou dekou. Zeman chtěl vládnout, Klaus potřeboval zaklapnout víko – a tak se pragmaticky dohodli. Éru bankovního socialismu ukončil levičák Zeman sanací bank a následným prodejem. To nedobré se přelilo do Konsolidační agentury (bermudského trojúhelníku české ekonomiky). Začalo se tomu říkat úspěch. Ostatně spojenectví Zeman – Klaus funguje do současnosti. Ta hraná ostrá polarizace se vytratila. Byla nahrazena dohodou o podílu na moci a hlavně o kontrole beztrestnosti. V zákrytu tohoto schématu si odehráli své party lidé jako Gross či Langer a jejich různí následovníci.


Klausova a Zemanova odchodu z exekutivy využil hlavně Kalousek a ukousl si pořádnou porci koláče, pomohla mu k tomu především dohoda s Topolánkem. Suma sumárum – řeči o levicovém či pravicovém puči jsou skoro až úsměvné. Svědčí o tom, že se v české politice pohybuje stále velmi vlivná skupina veteránů, kteří nejsou odborně zdatní, osobnostně zralí a ani elementárně mravní. Právě proto potřebují hrát hru na hodnou a zlou levici či pravici, to podle potřeby. A vnucují nám své interpretace společně prožité nedávné minulosti. Konec konců platí, že vítězové píší dějiny. Mají k dispozici celou mašinerii státního aparátu, média, zdroje a vlivné kamarády. Většinová společnost to pouze pasivně konzumuje, případně již rezignovala. A podle osvědčených triků sedá na lep a volí to okřídlené menší zlo. Trudný produkt naší fasádní demokracie.


Souhlasím s tím, že bychom měli znát svou vlastní minulost. Začít bychom měli obdobím 1989 – 2013. Čas už přezrál. Pro případnou zásadní systémovou změnu je to podmínka nezbytná. A to i kvůli tomu, že jsme se standardům vyspělých demokracií ani nepřiblížili. Ba naopak, utápíme se v našem posttotalitním experimentu východoevropského chaosu. A nedá se to překrýt ani agresivními útoky na různé vnější nepřátele, byť domnělé, bez ohledu na všemožné trable a potíže okolního světa.

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments