Pražské jaro: Vina a chyby SSSR

Srpen 21, 2013


Češi a Západ mají tendenci démonizovat Sovětský svaz ve spojitosti s událostmi srpna 1968. Jenže myšlenka potlačit Pražské jaro nepochází od něj. SSSR jen hájil své zájmy, což se neobešlo bez pochybení z jeho strany.

 

Koncem šedesátých let docházelo v české ekonomice k úpadku, přičemž to bylo zvláště okaté porovnáním se situací v sousedním Rakousku. K hospodářským těžkostem se přidružila i politická stagnace. Ve vědomí Čechů a částečně i Slováků zůstávala z období před válkou tradice parlamentarismu, pluralismu stran a občanských svobod. Situace, kdy všechno řešila KSČ a ještě několik dalších, avšak loutkových stran, uspokojovala stále méně lidí. Ještě ke všemu bylo často jednání československého vedení řízeno Sovětským svazem. V té době měl SSSR i USA své sféry vlivu a působili na své satelity. Avšak Češi se v posledních padesáti letech osvobodili od Rakouska, později od nacistické okupace a v jejich očích nyní přišli velitelé z Moskvy. Nespokojenost se socialismem se podněcovala zvenčí (mnichovské radio Svoboda, v příhraničí protisocialistická rakouská TV) To však bylo druhořadé. Většinou chtěli změny Češi sami. Podobné nálady se vyskytly i mezi vedoucími činiteli státu.

 

Nejprve se uvažovalo o reformovaném socialismu, o větším zapojení pracujících a úředníků do řízení závodů a organizací. Postupně se přecházelo k požadavkům na politické změny. Skupina reformátorů vedená Alexandrem Dubčekem získala převahu. Skupina orientovaná na SSSR a na sovětský model socialismu byla zatlačena do pozadí.

 

Po příchodu Dubčeka k moci se postupně reformovala ekonomika i ideologie. Oslabila cenzura, vycházely kritické články ke KSČ, objevily se protikomunistické organizace (KAN). Část inteligence žádala svržení socialismu. Volné slovo měli horliví disidenti, kam patřil i Václav Havel.

 

Ostatní socialistické země byly nespokojené. Před očima měly události v NDR z roku 1953, maďarské z roku 1956 a polské z téhož roku. Proto vůdci NDR a Polska Ulbricht a Gomulka  požadovali pro československé reformátory tvrdé postihy. Podobně na situaci nahlížel bulharský Živkov. Jen maďarský zastánce liberálních reforem Kadár žádal pokojné ukončení roztržky. Proti intervenci se postavili Causescu a Tito, ovšem ti nebyli pro své zvláštní postavení v socilalistickém táboře příliš bráni v úvahu.

 

Sovětský svaz se snažil po několik měsíců vyhnout silovému řešení. Jeho představitelé vedli několik jednání s Dubčekem a ostatními československými představiteli se snahou ukončit reformy. Kvůli tlaku na ČSSR se v červnu 1968 zorganizovaly vojenské manévry  Šumava (16 tisíc sovětských vojáků a důstojníků). Jednání se protahovalo do poloviny srpna, SSSR odsouval zahájení akcí, maje na paměti krvavé události v Maďarsku a vedle toho tradičně přátelské vztahy s ČSSR. Jenomže reformy pokračovaly. Nastala noc z 20. na 21. srpna.

 

Dnes Češi a Slováci nepříliš rádi vzpomínají na to, že někteří jejich představitelé sami pro sovětské tanky vzkázali. Pět členů vedení KSČ podepsalo dopis s pozváním. Po čase určitá část Čechů a Slováků, jichž ovšem byla menšina, připouští, že zbraně přišly do země ve správný čas, protože hrozila občanská válka.

 

Češi a Slováci protestovali proti invazi. Zahynulo 72 československých občanů a 13 sovětských vojáků a důstojníků, ale všechno bylo marné. Pražské jaro bylo potlačeno. Jeho představitelé odstraněni z vedení země, sympatizanti zbaveni práce, aktivní disidenti pozavíráni nebo vyhoštěni na Západ. Dalších 21 let byla země socialistická.

 

Byl Sovětský svaz v právu? Z pohledu záchrany socialismu ano. Stejně tak podle mezinárodního práva, neboť Československo bylo členem Varšavské smlouvy a mělo právo obrátit se na ni s žádostí o pomoc. V této době vedly USA válku ve Vietnamu, organizovaly bez jakéhokoliv právního podkladu převraty v Jižní Americe. Sovětské vedení vycházelo také z předpokladu, že souhlas s československými reformami vyvolá návrat ke kapitalismu v celé Střední Evropě. Došlo by ke ztrátě vlivu a takovou slabost nemohl SSSR dopustit. Čas to potvrdil. Sotva Sovětský svaz oslabil, socialismus ve Střední Evropě rázem padl. Česká republika byla zavlečena do EU a do NATO.

 

Tehdejší sovětské vedení nepředvedlo žádnou pružnost. S vůdci Pražského jara nejednali, ale jen kladli ultimáta. S antikomunistickými disidenty se jednat nedalo. Ale mezi disidenty nebyli jen rusofobové. Byli tam i rozumní lidé, ale kvůli invazi někteří začali odmítat všechno ruské a sovětské. Ne všichni chtěli vidět svou zemi v NATO, ale nakonec podlehli.

 

Rusko strategicky ztratilo. Mezi disidenty převládlo radikální křídlo kolem Havla. Jakmile získali moc, okamžitě přitáhli ČR k Západu a do NATO. Všechno sovětské a ruské odmítli. Naráz nastalo naprosté ochlazení vztahů. Podobně je tomu u Slováků, jen v poněkud mírnější formě.

 

Tanky v Praze a Bratislavě naladily proti Sovětskému svazu a Rusům mnoho obyčejných Čechů a Slováků. Do roku 1968 existovalo určité slovanské bratrství, ale od této chvíle byl Sovětský svaz okupantem. Osvobozená země z roku 1945 se stala zemí dobytou. Po potlačení Pražského jara se změnil obraz hlavního nepřítele. Z Německa a Rakouska se jím stal Sovětský svaz. Českoslovenští občané se stali objektem manipulování západní propagandy. Sametová revoluce a následný odvrat od SSSR a Ruska byl bezpochyby naplánován na Západě, ale zahraniční faktor nebyl ten prvořadý. Koncem devadesátých let byli Češi a Slováci socialismem unaveni a žádali převrat.

 

Sovětský svaz při potalčování Pražského jara konal v souladu se svými zájmy. Jenže pohrdl názorem Čechů a Slováků i jejich mentalitou. Spolu s nedostatkem politické pružnosti se události ve strategické perspektivě změnily v debakl politiky SSSR a Ruska ve Střední Evropě. Nebýt toho, tak by nám dnes spojenci, případně i neutrální země v centru Evropy (zejména mezi Slovany) neházeli klacky pod nohy.

 

Převzato z Pravda.ru

 

Překlad: zajoch

 

Foto: onlooker

 

Stanův komentář: Tvrzení o zemi na pokraji občanské války, které nemá žádný reálný podklad, stejně tak tvrzení o tom, že invaze byla v souladu s mezinárodním právem, ukazují, že ruská provládní média se dodnes s traumaty roku 1968 a následné "dočasné" okupace Československa nevyrovnala.

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments