Přestaňme ponižovat arabské demonstranty

Znovu a znovu se při sledování českého a západního zpravodajství a reakcí západních vlád ve vztahu k masivním arabským protestům můžeme utvrzovat v existenci neskutečného pokrytectví a dvojího metru.


Zatímco íránské protesty z roku 2009 vyvolaly nesmírně aktivní odezvu na Západě, nynější protesty v arabském světě zůstávaly dlouhou dobu "mimo radar". Zatímco íránské protesty symbolizovaly boj mezi demokracií a teokracií, Arabové demonstrují kvůli vysokým cenám potravin a nezaměstnanosti. Zatímco během íránských bouří bylo každému jasné, na jaké straně Západ stojí, tak dnes, pokud už slyšíme nějaké oficiální vyjádření zástupců západních vlád, nedokážeme přes opatrná slůvka typu "znepokojeni" s jistotou určit, zda na nás mluví ti samí lidé, kteří tak horlivě hájí lidská práva a demokracii od Kuby po Severní Koreu. České ministerstvo zahraničí dokonce ani nepíplo. A to jsme údajně zemí, která si zakládá na své reputaci obránce disidentů celého světa.


Pravda je taková, že si Západ konec Mubarakova režimu (a jiných spřízněných diktatur) nepřeje. I proto létají egyptským vzduchem kanystry se slzným plynem Made in USA. Že se Západ obává, kdo spojenecké diktatury nahradí, není také žádné tajemství. Konec konců, přesně tohoto strachu Mubarak a jemu podobní využívali, když Západu líčili eminentní nebezpečí islamistické/teroristické opozice. Západní veřejnost a bohužel i vládní činitelé často nevědí, co přesně znamená slovo "islamista", jaké cíle má ta která "islamistická" organizace, jak širokou podporu "islamisté" vlastně mají a proč by mělo být mezi politickým islámem a globálními džihádisty typu Bin Ládin pokládáno rovnítko. Mubarak a jemu podobní rozhodně k objasnění těchto otázek nijak přispívat nehodlali. Naopak, vybarvovali "islamistické" nebezpečí v co nejkrvavějších barvách. To jim umožňovalo zatýkat, mučit, ponižovat a dusit jakoukoli opozici za benevolence západních "spojenců".


Když se podíváte na záběry z Káhiry a dalších míst protestů, uvidíte v očích protestujících slzy, hněv a obrovské očekávání. Nejsou to lidé, kterým jde primárně o cenu chleba. Jsou to lidé, kteří mají plné zuby pokrytectví, her na demokracii, ožebračování poctivých a obohacování mafií přicuclých na režim. Jsou to lidé, kteří mají plné zuby toho, že je meritokracie nahrazena úspěchem vyčůraných nebo primitivních přikyvovačů. Jsou to lidé, kteří mají plné zuby toho, že musí neustále někoho podplácet a ponižovat se proto, aby domů přinesli jídlo pro své děti. Jsou to mladí lidé, kteří nechtějí prožít celý svůj život pod usmívajícím se obřím billboardem jednoho muže. Jsou to novináři, kteří si chtějí psát, co se jim zlíbí. Jsou to studenti, kteří nechtějí na univerzitách tajnou policii. Jsou to právníci, kteří chtějí, aby bylo právo víc než jen kusem papíru. Jsou to stařečkové, kterým se stýská po období, kdy jejich země nebyla servilním a přitroublým nástrojem jiných a kdy se vzdělání úmyslně nesabotovalo s cílem nechat národ hloupým a poslušným. Jsou to i ženy s nikábem, které chtějí mít právo na to oblékat se ultra-konzervativně a ženy bez šátku, které chtějí mít právo na to oblékat se nekonvenčně. Jsou to i křesťané, kteří chtějí právo na to postavit si kostel kde a kdy se jim zlíbí a jsou to i konzervativní muslimové, kteří chtějí větší roli islámu v legislativě státu. A i když si jejich přání někdy protiřečí, všechny tyto lidi (alespoň v tento daný moment) sjednocuje touha mít příležitost dojít k řešení těchto politických rozporů demokratickou cestou skrze demokraticky zvolené zástupce.


Je nám snad něco takového cizí? Nebyli jsme to nedávno my, kdo měl v očích slzy a hněv a očekávání? Tak proč teď ponižujeme jiné lidi ve stejné situaci tím, že jim máme zatěžko přiřknout stejnou míru legitimity?


Převzato z blogu autora na Aktuálně

 

Foto: zdroj

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments