Proč stále přežívá mýtus o „líných nezaměstnaných“?

Prosinec 27, 2010 

Během nedávných bojů o prodloužení podpor v nezaměstnanosti američtí konzervativci vyrukovali s otřepanou argumentací, podle níž prý program podporuje lenost.

Například republikánský senátor Judd Gregg řekl, že navýšení dávek v nezaměstnanosti lidé chápou jako „povzbuzení, aby si nehledali práci". Publicista Pat Buchanan prohlásil, že rozšiřování těchto výhod bude znamenat, že „o to více lidí nezačne práci hledat". A komentátor televize Fox News Charles Payne tleskal snahám o zrušení budoucích šeků pro nezaměstnané s tím, že by bránily „lenochům svalit se z pohovky".

Tezi, která se pod tím vším skrývá, shrnul konzervativní komentátor Ben Stein, když prohlásil, že „lidé, kteří byli propuštěni a nemohou najít práci, jsou obvykle lidé se špatnými pracovními návyky a špatnými povahovými vlastnostmi".

Snahou je tedy vytvořit zdání, že nezaměstnanost nemá nic společného se strukturálními ekonomickými silami nebo zmanipulovanou veřejnou politikou, a že odvisí jedině od individuální motivace. Ano, máme věřit, že 15 milionů Američanů bez práce jsou všechno typy George Costanzase (postava z komediálního televizního seriálu Seinfeld, pozn.red.) – parazité, kteří občas předstírají, že si hledají práci prodejce latexu, ale ve skutečnosti jen chtějí plnou lednici a pohodlné křeslo.

Taková teze je samozřejmě nesmyslná. Počínaje liberálem Paulem Krugmanem a arcikonzervativcem Alanem Greenspanem konče se ekonomové shodují, že nezaměstnanost není vyvolána podporou v nezaměstnanosti. Na každé nově otevírané místo je v průměru pět uchazečů, a tak je problémem ve skutečnosti nedostatek volných míst a nikoli nedostatek osobní iniciativy nezaměstnaných.

Proč je ale tento mýtus tak vlivný, že více než třetina Američanů prodloužení podpory v nezaměstnanosti odmítá? Z části je na vině ignorance, která v zemi lidí závislých na televizi přirozeně bují. Působí tu ale i tři jemnější síly.
Té první psychologové říkají blud spravedlivého světa — mnozí lidé už prostě věří, že svět je ze své podstaty spravedlivý. Tento klam je zakotven v našem myšlenkovém katechismu, podle něhož se milionářem může stát doslova každý. Mýtus o líných nezaměstnaných tak díky tomu může na první pohled dávat smysl, protože spojuje starověké bajky s aktuálními televizními zprávami, které přesvědčivě tvrdí, že dnešní nezaměstnaní si svou neutěšenou situaci zaslouží.

Svou roli hraje i narcismus. V národě, který běžně odlidšťuje neúspěšné „Jiné" nálepkami typu „sociální královna" nebo „bílý odpad", sebestředná kultura připisuje úspěchy jen naší nadlidské schopnosti. Mýtus o líných nezaměstnaných na tuto domýšlivost sází, pomáhá těm, kdo práci ještě mají, bát se případné nezaměstnanosti a vnímat ten strach jako posilovací dávku sebezdokonalování. Máš stále práci, říká mýtus, protože jsi lepší než nezaměstnaní.

A konečně je tu surový strach, zřejmě mocnější než všechna ta arogance. Zprávy z pracovního trhu jsou stále děsivější, a tak lidé, kteří stále ještě práci mají, pochopitelně touží po obranném mechanismu, který by jim pomohl vyrovnat se s přetrvávající úzkostí z propuštění. A mýtus o líných nezaměstnaných jim nabízí přesně ten uklidňující pocit, že mají situaci pod kontrolou. Pokud, jak mýtus naznačuje, mají lidé bez práce opravdu „obvykle špatné pracovní návyky a špatné povahové vlastnosti", bude těm stále ještě zaměstnaným prostě stačit chovat se lépe, než ti nezaměstnaní.

Všechny tyto diskuse ale přitom odvádějí pozornost od toho, jak obchod zabíjí pracovní místa, a jak se na devastaci ekonomiky ve skutečnosti podílejí daňové a rozpočtové škrty. Konzervativní pohádka o líných nezaměstnaných přitom ale není jen takovým dočasným rozptýlením. Mýtus o líných nezaměstnaných je tím samým, čím v minulosti byly například protiatomové kryty na dvorku – také vytváří pocit falešného pohodlí tváří v tvář nepředstavitelné katastrofě. Ovšem s tím rozdílem, že dnes nám už náš osud nediktují vzdálení Sověti — budoucí apokalypse můžeme zabránit sami, pokud přijmeme realitu a začneme požadovat skutečnou změnu.

Publikováno v In These Times


Převzato z Literárek


0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments