Tato poslední kniha známého izraelského spisovatele Amose Oze ovšem nemá nic společného s Vergiliovými "Zpěvy rolnickými", ani s pastorálními idylkami panenkového rokoka. Na scéně izraelské vesnice Tel Ilan nám s láskou skoro bolestnou představuje dojemné postavičky a jejich příběhy, které se stávají součástí umělcova podobenství. Je to vlastně výstižně a barvitě namalovaný obraz dnešní doby, který ve skutečnosti není omezený jen na tuto malou komunitu, nýbrž je výpovědí o celém současném světě. Není to vize nijak nadějná, protože převládá pocit osamění, zmaru a úpadku.
Vesnice byla založena nadšenými přistěhovalci před sto lety. Beznadějnou pustinu přetvořili vlastním úsilím v kvetoucí ráj, založili štědře plodící pole, sady, zahrady, rozhojnili svá stáda a prosluli včelařstvím. Postupně budovali i své domy. Nejdříve sklep sloužící jako sklad plodin i obytný prostor a postupně dostavovali domy do výšky a do stran. Symbolem tohoto úsilí je dům zvaný "barabizna", který se stal labyrintem. Původně sloužil velké rodině i jejím početným a častým hostům. Poslední mužský potomek byl ochrnutý a uvězněný na vozíčku a psal knížky o holocaustu, který nikdy nezažil. Po jeho smrti zůstaly v domě dvě ženy, taky vlastně jako uvězněné.
Původně půvabná osada začala ztrácet svůj charakter , hodně lidí odešlo do města nebo ještě dál, do Ameriky. Předtím prodali pozemky i s domy realitním firmám, a tak se zde začala rodit nová rekreační oblast poblíž Tel Avivu. Obyvatelé zanechali zemědělství a zahradničení, orientovali se na turistický ruch, dokonce začali zaměstnávat cizí pracovníky.
Lidé pociťují osamění a ztrátu čehosi. Bývalý poslanec se stařeckou roztrpčeností hodnotí rozpad vlastní politické strany a zradu jejich vůdců, korupci a bezohlednost v politice, každého sleduje s trpkou nedůvěřivostí. Podezírá arabského podnájemníka ze lži a přetvářky a říká: "Nic mi neudělal. Jenom nás nemá dvakrát v lásce. Proč by nás taky měl mít rád?" a dodává: "Ani já nás nemám rád. Není důvod. … Kdysi dávno, než tohle všechno začalo, se ještě tu a tam lidé měli rádi. Ne všichni. Ne moc. A ne vždycky. Ale trošičku ano, tu a tam. A teď? V naší době? Teď už všechna srdce vyhasla. Je po všem."
A skutečně se zdá, že tam lidé žijí sice vedle sebe, ale osamělí, že je pojí spíše rutinní zvyklosti. V celé knížce jsou jen dva příběhy lásky. Jedním z nich je vztah opuštěné stárnoucí lékařky k synovci, zdá se však jednostranný.A druhý případ je vlastně tentýž, poněvadž se jedná o pubertální zamilovanost šestnáctiletého chlapce k ženě o patnáct let starší. Menší společnost stárnoucích přátel se udržuje jako pěvecký spolek a jejich zpěv je taky jejich jediným pojítkem.
Obavy z budoucnosti metaforicky zobrazuje nevysvětlitelné noční podkopávání základu domu nepolapitelným pachatelem. A poslední kapitola ukazuje jako noční můru čas dokonaného úpadku jako mementum mori.
Skoro bych řekla, že autor je hoden svého jména po prorokovi Amosovi z doby rozvratu Izraele a Judského království v 8. století př.n.l.
OZ, Amos. Scény z venkovského života. Vyd. 1. Litomyšl: Paseka, 2013, 123 s. ISBN 978-80-7432-284-6.
