Následující úvaha měla být původně jen odpověď na komentář, jenže ten se už dávno ztratil ve víru událostí, zato se rozhořela debata na téma rovností zde, a tak jsem se rozhodl ho napsat jako samostatný text; možná, že zopakuji něco, co již padlo, ale bohužel v poslední době nejsem s to komentáře sledovat.
Nuže, co je to rovnost? Rovnost je trn v oku všech pravičáků, liberálů, objektivistů a vyznavačů silného svobodného (čti morálkou a společenskou odpovědností nespoutaného) individua, kteří odmítají připustit, že majetkové, národnostní a preferenční (sic!) rozdíly (sic!) mezi lidmi nezakládají přirozené právo a povinnost jedněch panovat nad druhými a těžit z nich rentu (postaru by se řeklo prostě vykořisťovat je). Tito lidé, kteří se rovnosti bojí jak čert kříže, zřejmě kvůli podvědomé obavě, že by si sami bez systémového násilí nebyli schopni zajistit status a privilegia, která mají (či spíše domnívají se mít) argumentují proti rovnosti tím, že lidé nejsou stejní, a proto si nejsou rovni, či v obráceném gardu že rovnost je totéž, co násilná unifikace lidstva.
To je ovšem zásadní nepochopení – a je vlastně jedno, zda kořenící v prosté hlouposti, nebo v účelové záměně pojmů – protože podmínkou rovnosti je různost: je-li něco stejné, nemá vůbec smysl hovořit o tom, je-li si to rovné. Jedna je prostě jedna a dvě jsou dvě a ptát se po tom, je-li je jedna rovna jedné je absurdní; pozor, nezaměňovat s otázkou po rovnosti dvou stran rovnice, nebo s otázkou po rovnosti v zápise v různých písmech. Nyní se tedy dostávám k jádru pudla, totiž k pokusu vysvětlit princip rovnosti na něčem jiném, než na lidech, protože kulturní, civilizační a ideologické stereotypy jsou zjevně příliš silné a inhibiční.
Tak tedy mějme dvě nádoby, hrneček a sklenička, každá o objemu 0,5l. Jsou tyto nádoby stejné? No samozřejmě, že nejsou. Ale jsou si rovné? To už je složitější otázka a záleží na úhlu pohledu, resp. na zvoleném kritériu. Co do objemu si rovné jsou. Jsou si rovné i co do schopnosti zadržovat tekutinu, jsou si víceméně i co do své tvrdosti a odolnosti. V čem si na první pohled rovny nejsou, je jejich průhlednost, která je ovšem z pohledu objemu a schopnosti uchovávat tekutinu, což je bytostná podstata každé nádoby, zcela irelevantní. Existuje tedy s výjimkou tradice, vkusu a osobních preferencí nějaký důvod, proč upřednostňovat skleničky před hrnečky? Skleničky, hrnečky, lahvičky, flaštičky, soudečky, dížky, misky, karafy, poháry, etc. etc., ač navzájem tak odlišné a různé, jak jen mohou být, jsou si ve své podstatě rovny, a to i v případě, že každý z nich pojme jiný objem tekutiny. Jistě, že pro každou příležitost se hodí některý druh nádoby více, než jiný, ale to přece neznamená, že ty v dané situaci nevhodné jsou absolutně podřadné. Pokud si někdo zvolí pro daný účel nevhodnou nádobu, je to chyba toho, kdo volí, nikoliv té nádoby, tím spíše, že co je nevhodné pro jednoho, může být vhodné pro jiného.
S lidmi je to jako s těmi nádobami, jenom mnohem, mnohem složitější. Nebo naopak jednodušší, stejně jako je podle povahy každého člověka neskutečně obtížné, anebo naopak zcela přirozené, se před nikým neponižovat a nad nikým se nepovyšovat.
Jak ostatně pravila již Edda v době, kdy osvícenství bylo ještě hudbou daleké budoucnosti:
Nikdo není tak dobrý,
aby chyby neměl,
ani tak špatný,
aby se k ničemu nehodil.
Převzato z blogu Tribun
