Rozpouštěči


Že rozpuštění Dělnické strany bude douškem živé vody pro všechny, kteří by rádi viděli rozpuštěnu i KSČM, jsem na tomto místě predikoval již před rokem.


První v řadě je přirozeně Jaromír Štětina, muž tak charakterní, že lhal i ohledně data, kdy do oné k rozpuštění určené strany sám vstoupil: podle jedné verse, jíž se chrabrý senátor přidržoval v době, kdy bylo lépe ve Straně být než v ní nebýt, se tak stalo v r. 1963, podle druhé, již si antikomunista zvolil, když už tento druh stranictví nebyl salonfähig, až v r. 1966 a, jak jinak, pod vlivem Pražského jara.


Štětina je nicméně, jak zní novodobý termín, naprosto provařený, takže jeho návrhy jsou chápány jako senátní folklór. Horší je, že tentokrát není jediným, kdo se k iniciativě připojil, a není vyloučeno, že vláda návrh Nejvyššímu správnímu soudu skutečně podá.


Není asi nutno zvlášť zdůrazňovat, že rozpuštěním KSČM by se na postavení této strany nic podstatného nezměnilo, protože jediným výsledkem by bylo její přejmenování, ale znamenalo by to další těžkou ránu svobodě projevu, jež se, jak pravidelně čtenáře zpravujeme na sousedním blogu, i tak v této zemi stává stále ilusornějším pojmem a nostalgickým reliktem 90. let.


Aby mi bylo správně rozuměno: Jsem přesvědčen, že komunistický režim byl nelidský a viníci jeho nastolení a udržování by měli být potrestáni. Místo toho tu ale máme kontinuitu komunistického práva na jedné straně a na straně druhé nesmyslné hony na čarodějnice postihující ty, kteří prokázali tu minimální míru osobní integrity, že se ke svým názorům hlásili i v době, kdy to začalo být nevýhodné.


Horším člověkem je proto pro mě ten, kdo rudou pracovní knížku v listopadu 1989 vrátil, než ten, kdo si ji ponechal a v komunistické straně zůstal dodnes; s jeho názory nesouhlasím a pokládám je za potenciálně nebezpečné, avšak musím se postavit za jeho právo je zastávat a šířit, už proto, že pro mnoho lidí nepřijatelné a nebezpečné názory zastávám i já sám a obranou práva šířit (domněle nebo skutečně) neonacistické nebo komunistické názory tak nepřímo hájím i svou vlastní svobodu.


Země, kde by bylo povoleno šířit jen správné a demokratické názory, by nebyla k životu o mnoho víc než režim, který tu vládl do r. 1989.


A moje preference je jednoznačná i v rovině konkrétních osob: nikdy si nebudu vážit bezpáteřného oportunisty Štětiny (jakkoli užitečnou práci vykonal např. v kause Vladimíra Hučína), a vždy si budu vážit komunisty Jiřího Svobody, filmového režiséra, který sice v r. 1975 vstoupil do KSČ, ale ve svých filmech nikdy komunistické ideologii neustoupil ani o milimetr a např. jeho film Dívka s mušlí z r. 1980 je pravdivý a drsný tak, že Spalovač mrtvol se proti němu musí jevit jako romantická idylka. Svoboda ve Straně zůstal a tak jako byl slušný před Listopadem, byl slušný i po něm. Estebácký udavač Štětina si naopak udělal z boje proti papírovému draku KSČM živnost a vehikl vlastní, na vylhaných minulých zásluhách postavené kariéry.


Jsem přesvědčen, že návratu levicové diktatury nezabráníme tím, že budeme ostrakisovat ty, kteří nestydatě lžou o minulosti a slibují nám šťastné rudé zítřky, ale jen tím, že nabídneme voliči lepší a věrohodnější alternativu. Zatím, bohužel, vypadá česká politika tak, že si volič bude moci vybrat mezi (zobecněnými) Grossem, Kalouskem a Drobilem.


Převzato ze Slepecké hole

0 0 hlasy
Hodnocení článku
Platby

Líbil se vám článek?
Přispějte, prosím, redakci OM na č. ú. 2900618307/2010, nebo přes následující QR kódy.

QR platba 50 Kč

QR platba 50 Kč

QR platba 100 Kč

QR platba 100 Kč

Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments