Vynikající článek P. Houdy v příloze k sobotním LN (str. 13-14 ze soboty 5. dubna) si vyloženě říká o to, aby k jeho obsahu bylo něco ještě doplněno. Případ Miroslava Ševčíka je možná ojedinělý jen poukazem na bezohlednost, s jakou tento mediálně poměrně známý vysokoškolský pedagog-ekonom zneužil modrý majáček na silnici. Má však i obecnější rozměr. V českém vysokém školství je totiž lidí jako on mnohem více. Dá se říci: Ševčík již dávno není výjimka, ale pravidlo. Mnozí – což je docela tragické – z jeho souputníků se nacházejí právě ve strukturách vyššího managementu VŠ.
Jsou to vesměs lidé, kteří nemají za sebou žádné významnější intelektuální výkony v oblasti své odbornosti, které by je zařazovaly ne-li na špičku oboru, tak aspoň k těm ucházejícím. Možná to je i důvodem, proč se orientují na trochu jiné kariéry, i když také v akademickém prostředí. Nemají totiž ani další předpoklady, které by dávaly naději, že by se to mohlo v budoucnu změnit (nejen v podobě jazykové vybavenosti jako u Ševčíka). Svoji energii nevkládají tedy do akumulace nových vědomostí, ale spíše do zájmu o své příjmy, moc, příp. i asistentky, což je něco, co kariéra děkana či rektora garantuje. Chovají se ovšem v prostředí, v němž působí, jako pověstní sloni v porcelánu. Možná i proto, že jich je v tomto prostředí doslova jako naseto. Jde totiž o přirozený produkt změn, resp. nezměn, k nimž došlo-nedošlo na českých vysokých školách v uplynulém čtvrtstoletí. Občas – tak jednou za pět až deset let – se sice na toto téma v některých českých médiích objeví články typu „české vysoké školy jako útočiště neschopných“ (většinou od cizinců, kteří si škrtnou nešťastnou náhodou o nějakou zdejší alma mater), ale to je tak vše, co se kolem toho děje.
Zeptejte se – chcete-li vědět více – někoho, kdo pracuje či pracoval na některé české vysoké škole, o němž jste si podrželi dobré mínění jako o schopném akademikovi, zda s vyslovenými názory souhlasí. Jsem si jist, že tu zkušenost – pokud jsou opravdu dobří – sdílejí. Stav českých vysokých škol nelze nevidět, pokud se nacházíte uvnitř tohoto chléva. Neexistence vědeckých škol, mafiózní praktiky při povyšování zamezující, aby se schopní jedinci včas a bez problémů dostali do přiměřených pozic (rozumí se i pozic vymezených vysokoškolskými hodnostmi a tituly), tvrdá – byť před veřejností utajovaná – cenzura v mnoha odborných časopisech či edicích vydávaných na vysokých školách kombinovaná s autocenzurou a s jinými, pro širší veřejnost ne vždy viditelnými praktikami. To vše dohromady s jinými ústrky činí ze života těch schopných na vysokoškolských katedrách docela traumatizující prostředí. Jsou sice příliš schopní na to, aby si toho nevšimli, ale nejsou již dávno schopni pokusit se to nějak změnit. Zkušenosti s tím spojené jsou natolik traumatizující, že otevřít na toto téma otevřenou diskusi v médiích či přímo na vysokých školách je již prakticky nemožné. A hlavně nebezpečné pro existenci těch, kteří vědí, ale bojí se takových lidí, jako je třeba Ševčík.
Je to kupodivu nesnadné i pro ty, kteří jsou schopní a tzv. „úspěšní“. Jejich oficiální příjmy jsou nízké, pokud se ovšem nezkombinují s příjmy získanými na jiných školách, v privilegovaných expertních skupinách, v různých placených komisích, kde za málo práce lze získat mnohonásobek pro akademiky jinak běžných příjmů. Za to, že jsou připuštění k lizu se ovšem musí platit mlčením, což je příčinou jejich problémů. Dodržet omertu o tom, co se v tomto prostředí děje, je však nezbytné, chcete-li si udržet jistá privilegia související s prací na VŠ (prázdniny, relativně malý počet vyučovacích hodin, jistá prestiž vyplývající z tradičního hodnocení profese vysokoškolského učitele ve veřejnosti aj.). Dohromady je cena za toto mlčení deprimující. Kdyby se veřejnosti řeklo, co musí slušný pedagog zaplatit za příjmy na úrovni špičkových managerů získané mnohobročnictvím, nebylo by mu co závidět. Tedy záleží-li Vám na charakteru. Zapojení se do korupčních sítí eroduje nejen školy jako instituce, ale i osobnost. Je ovšem nezbytností, stejně jako loajalita k neschopnosti těch výše postavených. Jinými slovy: něco to stojí. V souhrnu takový pedagog „držící tzv. basu“ připomíná člověka, který stále musí držet tygra za ocas, aby se nedostal do blízkosti jeho zubů a drápů. Možná, že Vám ten Váš, s poměry na příslušné škole obeznámený přítel k tomu ještě něco navíc doplní. Nezapomeňte se jej také zeptat, kolik je na katedře, kde působí (nebo spíše na pracovištích, kde poměry zná) skutečně kvalitních osobností.
Zbavit se nezávislých, tvůrčích a schopných lidí byl totiž po roce 1989 jeden z hlavních, byť nikde nedeklarovaných cílů transformace vysokého školství, což ovšem neznamená, že by tento úkol byl bezezbytku splněn. I dnes je možné nějaké pozitivní deviace ve vysokoškolském prostředí objevit. Ale je jich málo a musíte se hodně snažit. Právě proto se o kvalitě výuky na našich VŠ nerado mluví. Zdejší manageři dávají přednost tomu, kolik ještě přijmou nových studentů, jaké postaví budovy apod.
Když se na konci osmdesátých let jednalo o přípravě zásadních změn role vysokých škol v československé společnosti, mluvilo se hlavně o tzv. deetatizaci (odstátnění) československého vysokého školství. Schůzky ve Štiříně a na jiných místech předcházející schválení už tehdy silně kompromisního zákona č. 172 z května roku 1990 nenavazovaly jen na politické změny v listopadu 1989, ale souvisely s celkovou neudržitelností zakonzervovaného vysokého školství z dob dřívějších. Šlo o to – aspoň tak se to říkalo – dát školám svobodu se samostatně rozvíjet. A také nějakou novou koncepci. Být naivní a neznalý toho, o co jde, doopravdy bylo předpokladem k tomu, aby se tomu uvěřilo. Samozřejmě, že ve skutečnosti nešlo o to, jak strnulý systém rozvolnit a následně změnit. Jako obvykle šlo jen o to, jak urvat co nejlepší šolich a jiné výhody pro sebe.
Vysoké školy byly do listopadu 1989 obsazeny, a ty humanitně orientované zvlášť, velmi konzervativními (rozumí se neschopnými a zpátečnickými) „kádry“. Tzv. disent vypuzený v podobě osmašedesátníků z tohoto prostředí o dvacet let dříve, nebyl skutečný disident. Toho bylo jako šafránu. Jak ten pravý, tak nepravý disent byl nicméně rychle „odměněn“, resp. uplacen za léta strádání (ve společenských oborech šlo vesměs o bývalé marxisty) vysokými poctami v podobě funkcí rektorů, děkanů či aspoň vedoucích kateder, ústavů apod.. Živit se jako kvalifikovaní lektoři, to už schopni nebyli. Ani tehdy, ani předtím. Velmi rychle pochopili, že jejich šance na co nejdelší a nejpohodlnější přežití je v navázání spojenectví se starými strukturami (resp. tzv. kádrovými zálohami) a jinými „podržtaškami“. Podivná hybridizace disentu se zasloužilými soudruhy, z nichž mnozí v čistkách z let 1969-70 z důvodu svého mládí ani nejeli, měl logiku. Někdo musel těm ještě neotitulovaným schválit jejich povýšení na zasloužilé, i když zasloužilými nebyli. Lidé jako Klaus, Zieleniec a další, kteří se tehdy s disentem spojili a tituly se jim hodily (byla to cenná komodita), neměli při svých habilitacích žádné doklady o svých výkonech. Žádné do šuplíku udělané práce, ani výkony. Přesto dostali obratem to, co žádali. A za to vše pak soudruhům, kteří se takto „polepšili“, náležela odměna.
Najít za těchto okolností východisko z krize, do které se tehdejší společnost a domácí vysoké školství dostaly, bylo téměř nemožné. Nebyl ani zájem. Zákony z roku 1990, 1999 a následné novelizace jsou jen svědectvím zoufalosti nad nesnadností najít východisko. I proto se dnes v médiích píše o českých vysokých školách s výjimkou zmíněného článku o Ševčíkovi jen v souvislosti s kauzou, zda jim bude udělovat dekrety o titulech ten či onen. Řešení transformace se hledalo v přizpůsobení se Západu. S jeho mimořádnou rozmanitostí v této sféře to ale nebylo jednouché ani teoreticky, natož prakticky. Při tehdejším nevědění o jeho realitě to bylo ovšem nemožné. Což platilo i opačně, protože západní specialisté byli stejní diletanti ve věci domácího vysokého školství. Různé expertízy vyrobené „odborníky“ ze Západu (OECD apod.), jak vyvést domácí vysoké školy z krize, byly – a stále jsou – dojemné a směšné. Mělo to varovat. To, co se vyvinulo z tohoto střetu odlišných vysokoškolských kultur, se dá považovat za podstatu tragédie českého hledání vlastní cesty do budoucnosti v této, pro společnost dost klíčové sféře.
Houdův článek „Od Klause k majáčku aneb Dílo děkana Ševčíka“ s podtitulem „Výstřelky na dálnici jsou v příběhu děkana NHF VŠE jen marginální problém“ stojí za pozornost i z několika dalších důvodů. Ukazuje Ševčíka jako modelový příklad kariérového vzestupu dlouhé řady nýmandů lemujících jako živé patníky vývoj v posledních dvou desetiletích domácího vysokého školství. Lidé bez minulosti (myslím vědecké – ta politická už nestála ani P. Houdovi za pozornost, a že by byla v případě Ševčíka také zajímavá!), bez kompetencí (odborné i jiné) a hlavně bez nápadů a schopností, se postupně prodrali nahoru. Obsadili pozice a teď tuto společnost blokují v jednom z docela významných uzlů jejího vývoje. Jestli je Ševčík příkladem pro ekonomické vědy, Milan Kindl pro právnické obory, jsou mnozí další zase příkladem pro jiné společenskovědné, technické, přírodovědné a další obory. Celé vysoké školství je těmito „osobami“ promořeno, a to až na skálu. Základním znakem tohoto promoření je enormní výskyt arogantů a ignorantů. Prostě různých parodií na pedagogy všeho druhu, kteří si navíc o sobě myslí, jak jsou dokonalí, a že to umí. Zažil jsem během své pedagogické dráhy v letech 1990-2009 osobně lidi patřící k tomuto druhu jako byl Milan Kindl na právnické fakultě v Plzni (s celou plejádou jeho nohsledů), Jiřího Kabeleho na FSV UK, Daniela Kroupu na ústecké filozofické fakultě a řadu jiných.
Za těch dvacet posledních let se přesto i v této sféře urodilo tu a tam i něco dobrého. Pro talenty všeho druhu je totiž charakteristické, že ani v prostředí, v němž je nadání nuceno se skrývat, je nelze zcela vyhladit. Aspoň ne tedy všechny. Ti z nich, kteří však už dávno měli převzít řízení českého vysokého školství a poskytnout dalším generacím šanci něco dosáhnout, na zdejších vysokých školách podle mého dojmu již nejsou. Odešli jinam. Mimo VŠ, často i do ciziny. Je proto logické, že v různé ratingy pořadí vysokých škol ve světě do první pětistovky (!) zařazují jen UK Praha, byť někam na její konec. Ta ovšem jen proto, že byla založena v roce 1348 a těží ze své někdejší historie (narušované kataklyzmaty zasahujícími českou společnost v jejích dějinách prakticky dodnes). Dokonce lze říci – a zcela oprávněně – že nebýt UK první universitou ve středoevropském prostoru, že by její „objektivní“ hodnocení bylo podstatně nižší. Nemá smysl hádat, zda by se umístila na místě 630. či 901. Pro tyhle vysoké školy už nemá smysl vymezovat jiné pořadí než v kategorii šunt alias odpad. Lidé jako Ševčík však umí právě v těchto vodách plout, stávajíc se děkany a hlavně odpůrci všech, kteří by je mohlo v jejich vydobytých pozicích ohrozit. Mají podporu od podobně poznamenaných lidí, kteří obsadili na českých vysokých školách vyšší pozice, o jejichž držbu opírají svoji údajnou autoritu. Stačí se však podívat trochu zblízka na to, co vlastně umí, a co jsou.
Kupodivu to již nevzrušuje ani jejich studenty. Jakmile pochopili, že stačí se přizpůsobit, nekritizovat, nebouřit se, že se pak dostanou snadno s minimem vynaložené práce nejen k žádoucím certifikátům o ukončení studia (včetně toho doktorského), ale i k pozicím na akademickém pracovním trhu, stali se z nich poslušní, ne-li přímo vzorní následovatelé svých velkých vzorů. Čest výjimkám. I Ševčík takové „žáky“ má, i když je těžké pojmenovat správně jejich vzájemnou přitažlivost.
NHF VŠE je v českém vysokém školství dost specifický případ, ostatně to lze vztáhnout na všechny ekonomicky orientované školy. Dokonce i na ekonomii jako obor. Spolu s právnickými fakultami patří navzdory tomu tyto školy dlouhodobě a standardně mezi priority absolventů českých středních škol. Jejich skandály i jejich každodennost není ale předmětem tohoto komentáře. Tím je především způsob, jakým je v české společnosti vnímáno vzdělání jako takové. Stačí se podívat na politiky. Ty dnešní i ty minulé. Představitelé resortů či celé vlády nejsou zrovna vzory pro tuto úvahu. Významná část z nich nemá odpovídající vzdělání, navíc zaměnitelné (na oboru jako by nezáleží), či na absolvování toho kterého oboru na úrovni magisterské (jsou tací, co jim stačí bakalář, včetně ministra, který se ke svému titulu nechce hlásit). Mám na mysli pokračující vzdělání, což nemusí být zrovna doktorandské studium určené pro budoucí badatele. Kdyby se sestavila tabulka s nejvyšším vzděláním mezi členy dnešní či té minulé, předminulé a jiné polistopadové vlády, asi by to nebylo něco, co očekáváme od lidí, kteří se považují za jedničky. Nejde jen o formální kvalifikaci, ale i o tu skutečnou, o relevantní způsobilost k zastávané pozici. I v tom je rozdíl mezi vyspělými a nevyspělými společnostmi. Znalosti jazyků (faktické, ne ty formální), odborné (dtto), podepřené odbornými zkušenostmi, a v neposlední řadě i obecně sociální, které ovlivňují schopnost takových lidí koordinovat týmy, vést je a umět spolupracovat napříč všemu. A hlavně respekt k dalšímu vzdělávání se. To vše byste mezi českými politiky nenašli.
Kdo může za stav české společnosti v této klíčové struktuře jako je vysoké školství či vrcholový management? Bylo by to snadné hodit to na dlouholetou šéfku Akreditační komise Dvořákovou, která samozřejmě za to nese významný díl odpovědnosti. Stala se z ní úspěšná zametačka skandálů z této oblasti pod imaginární koberec. Nemá to smysl házet ani na všechny ty dřívější náměstky pro vysoké školy na MŠMT, od Pátého, přes Roskovce a mnoho dalších, kteří se na tomto postu, a také na postu ředitele odboru vysokých škol od Listopadu vystřídali, nemluvě o jejich ministrech. To vše byli svým způsobem jen čičmundové, kteří se nějakým podivným způsobem na chvíli či na celé pětiletky dostali na místa, na které neměli. Ani schopnosti, ani koncepce. Právě proto však lidé jako Ševčík a mnoho dalších děkanů a rektorů, kteří už dnes jsou fakticky zapomenuti, zaujali pozice silně přesahující jejich kvality. Samozřejmě se ti všichni dnes považují za následníky velkého Ámose. Jsou to ale jen – jak to hezky říkají Slováci — nikdoši.
