Zatímco se evropské servisní elity slétávají k poradám o bezbolestném řešení neřešitelného častěji než se schází bezdomovci u popelnic, zatímco media přinášejí zprávy o stále nových formách opatření k “záchraně států” (čti megabank věřitelů), které přicházejí vždy pozdě a v naprosto nedostatečném rozsahu, a navíc neřeší podstatu problému – strukturální problémy ekonomiky Evropy, odrážející divergenci exportního úspěchu německého ekonomického bloku od upadajícího bloku tržně nekonkurenceschopného Clubu Med a vypleněného a postupně opouštěného Východu EU, za oponou politicky-korektních mediálních výstupů leží fakta, bez kterých si nelze udělat představu o tom, v jaké situaci se nacházíme my sami i EU, posedlá vlastní integrací, ničením národních států a centralizací uprostřed jedné z největších depresí historie.
To, že je dnes, skoro všude, stát ve službě banksterů, vydán jim na milost a nemilost, pod bičem Trhem (těmi bankstery) vnucených sebezničujících politik a ratingových společností, není nutno dokládat. Každý to vidí. Dříve stát v případě nouze vydal státovky, vlastní neúročené peníze, které po krizi stáhl z oběhu. Nyní, jako zkorumpovaný vazal, předal monopol na tvorbu peněz bankám, a to i centrálním, které nejsou státní ani náhodou, a musí v současné etapě vývoje kupovat vlastní národní oběživo od bank na úrok. Úrok znamená úžer, a čím vyšší úrok stát platí, tím menší zdroje má na financování činnosti státu. Ratingové společnosti, všechny pod kontrolou skupiny Rothschild-Rockefeller, jsou pak bičem a popravčí sekerou, které rozhodují mezi jinak stejnými ekonomikami, která přijde na řezníkův špalek. Jen pro ilustraci – Řecko je dnes uváděno jako příklad “padlého státu” (failed state), z kterého i sami Řekové vyvádějí kapitál v eurech do převážně německých a švýcarských bank. To je dopad intenzivní mediální kampaně, nikoli důsledek analytického rozboru. O ten nejde, jde o rozkradení majetku-infrastruktury a kritických funkcí řeckého státu, včetně 141 tun měnového zlata. Z hlediska dluhů a schopnosti splácení je na tom Řecko stejně či podobně jako USA a Velká Británie a mj. lépe než 4. největší ekonomika EU – Španělsko.
Proč je stále jen Řecko na prvních stránkách 6 rodinami vlastněných západních sdělovacím prostředků? No proto, aby byla odvedena pozornost od daleko větších problémů, a to za kanálem a velkou louží. Z hlediska ekonomického je Řecko rozbuška ke španělsko-italské mině, co rozhází po okolí muniční sklad Francie a tlaková vlna zplanýruje EU ve stávající podobě. Naskýtá se otázka, proč to spojené globální elity dělají, vždyť si ničí vlastní Monnetovo dítě? Z pohledu eurohujerské ulice nepochopitelné, z pohledu elit, z pohledu peněz a jejich majitelů triviální. Je to boj o zachování globálního rezervního statutu amerického dolaru za každou cenu, tedy i do posledního žijícího Evropana či Asijce. Vždyť hlavně proto se válčilo v Iráku, Libyi, na řadě je Irán a kterákoli menší země, která prohlásí, že přestává obchodovat v amerických dolarech. Důvod? Představte si, že po světě, mimo teritorium USA se toulá cca 7 bilionů dolarů. V tom okamžiku, kdy by došlo k masovému odmítnutí USD jako světové měny, zejména v obchodu s energetickými surovinami (konec petrodolaru), se těch 7 bilionů vrátí domů – a rozvrátí hyperinflací supervelmoc efektivněji než jaderný úder Ruska. Jednorázová devalvace US dolaru se v tom případě odhaduje na 70-90 %. Pro začátek.
Problémy eurozóny, rozšířené a živené uměle Wall Streetem a koordinovaným úsilím angloamerických hedgových fondů, posilují US dolar a vytvářejí z USA tzv. “safe heaven” – iluzorní místo pro bezpečné investice, a to zejména do US vládních obligací. Z Evropy i odjinud proudí peníze na „US bond market“ a vytvářejí největší a nejdestruktivnější finanční bublinu všech dob. Až praskne, a není pochyby, že jednou, možná ještě letos, praskne, důsledky budou srovnatelné s prohranou světovou válkou, a dotknou se fatálně i všech těch zemí, u nichž činí v USD denominovaná aktiva většinu devizových rezerv. Dá se tedy říci, že zesilování problémů eurozóny, (ale i Číny), případně její rozpad, jsou instrumentální pro zachování statutu quo v USA, prodloužení “americké dolarové” hry “Extend and Pretend”. Je nutno zdůraznit, že jak evropské, tak angloamerické globální elity jsou na tomto pokračování přímo zainteresované. Proto nelze očekávat, že jakýkoli plán Barrosů a Merkelových “na záchranu” je reálnou snahou něco vyřešit. Naopak, cíl těchto lidí je politický – NWO. Totální likvidace suverenity všech států Evropy, zřízení centralistického superstátu řízeného nevolenými, neodvolatelnými, nepostižitelnými pochopy megabanksterů. Někde tam čeká provolání Imperátora “Mým (euroamerickým) národům…” Bezpodmínečně, nebo… Žijeme v době, kdy pár úderů do počítače likviduje celé národy lépe a rychleji než jakýkoli žoldácký sbor.
Jak říkal již zmiňovaný Monnet, čím větší krize, tím větší ochota plebsu akceptovat pro ně jinak nepřijatelné. Čím hůř pro plebs, tím lépe pro globální elity a jejich plány na NOW. Immanuel Rahm, ještě nedávno šéf Bílého domu a major IDF, to korunoval výrokem : „Příležitost, kterou nabízí tato krize, si nesmíme nechat uniknout“. Ventiloval tak jen naplno přání svých šéfů, a Barack mezi nimi nebyl a není ani náhodou.
V jaké etapě vývoje se nacházíme právě teď? Evropa je prodlužená skrz naskrz bez realistické možnosti dosáhnout potřebného, alespoň 15 let trvajícího růstu HDP na úrovni 8 a vice procent a bez reálné inflace vyšší než 12-15 %. Peníze z mezibankovního trhu mizí, téměř už neexistuje nezastavený, bonitní kolaterál (zastavovaný majetek), kvadraticky roste podíl ničím, žádnou reálnou hodnotou krytých nově emitovaných peněz, které ostatně ani nekončí v reálné ekonomice, ale v bankách, ve spekulaci, a banky dále půjčují levné peníze s bezpracným ziskem kolem 4-6 % zadluženým státům, od kterých pak vyžadují následně nejen úroky, ale i subvence (pomoc), což likviduje nejen stát, rozsah jeho služeb, a jeho daňové poplatníky, ale i reálnou ekonomiku, která kvůli politice “austerity” – utahování opasků a neochoty bank profinancovat výrobu padá do spirály smrti. Dnes je to již samoživící se hydra, kterou nelze zastavit jinak než komplexní změnou systému, jeho operátorů a hlavně jeho vlastníků.
Právě o tu systémovou změnu elitám jde a minimálně předstírají, že se jí nebojí, že jsou připraveni na všechno, včetně paniky rozzuřeného stáda, přestože jejich plán NWO představuje pro ulici alternativu předání absolutní moci nad svými osudy nenasytnému kanibalovi. Na rozdíl od globálních elit, ulice byla zmanipulována do té miry, že na svoji budoucnost, o svých vlastních zájmech, o nejlepší cestě k sebezachování ani nepřemýšlí. A to ani v okamžiku, kdy jdeme do finále. Konec eurozóny vidíme v přímém přenosu, přesto nevnímáme. Ono se to nějak „vyvrbí“ a mě se to osobně nedotkne. Ostatní „vem čert“.
Pár čísel a otázek k zamyšlení:
V období říjen 2011 až září 2012 musí refinancovat (získat dodatečné zdroje z neznámých zdrojů):
a) francouzské banky 30% svých dluhů, přičemž jejich dluh přesahuje třikrát HDP Francie
b) španělské banky 33% svých dluhů, přesahujících vice než třikrát HDP Španělska
c) německé banky 40% svých dluhů
d) irské banky 50% svých dluhů
Kde na to vezmou peníze, když kapitál utíká do USA i jinam, každopádně mimo Evropu? Může americký FED opět “pomoci”, když je sám na hraně vyhlášení dalšího program stimulace americké ekonomiky QE 3 v rozsahu kolem 570 miliard USD? V USA se množí hlasy, že FEDu dochází munice a tiskárna peněz kolabuje. Chce vůbec FED dále pomáhat evropským bankám, byť jsou vlastněny stejnými subjekty jako FED?
Vraťme se k španělské mině, která zřejmě sehraje v nastávající tragédii roli španělské chřipky, tentokráte globálně. Aktiva španělských bank představují cca 3 biliony euro, tedy trojnásobek HDP celého Španělska. Z toho vyplývá, že pokud nevyřeší jejich insolvenci jejich nadnárodní majitelé, „španělské“ banky pohřbí španělský stát, celou společnost.
a) Jen v dubnu 2012 si španělské banky půjčily od ECB 316 miliard. ECB nemá vlastní peníze, ECB jen dává pokyn národním centrálním bankám, aby ze svých národních prostředků půjčily.
b) Zatímco se v ECB rychlostí blesku hromadí kolaterál kvality, na který by vám žádná hypoteční banka nepřistoupila a téměř jistě lze očekávat ztráty v měřítku 80-90 %, je „ticho po pěšině“.
c) Bilancí ECB se nikdo nezabývá, proč? Zúčtování totiž NEBUDE, stejně tak jako u FEDu.
d) Tento rok potřebují španělské banky profinancovat maturující (splatné) závazky ve výši 600 miliard euro.
e) Nyní poskytnutá pomoc EU španělským bankám činí (směšných) 100 miliard euro. Za týden efekt na trzích vyprchal. Jako když se nic nestalo. 100 miliard euro EU pomoci (1% úrok) utratily ubohé vyvolené “španělské” banky obratem za španělské státní dluhopisy (cca 6 % úrok). Někdo se tady snaží léčit tyfus Priessnitzovými zábaly a ještě při tom zbohatnout, vyhazujíce z okna peníze, které mu nepatří.
Jak si někdo při smyslech může myslet, že Španělsko může letos získat na finančních trzích 600 miliard euro při existenci Španělska ohrožující míře úroků nad 6 %, když privátní kapitál z Evropy utíká, a to poklusem, po zjištění, že nároky soukromých věřitelů vůči dlužníkům budou podřízené nárokům systému ESM (při úhradách se na ně dostane až poté, co si ESM přijde na své, pokud vůbec něco zbyde). Kdo půjčí privátní zdroje někomu, kdo dopředu signalizuje, že věřitel má garantované riziko ztráty, v extrémním případě i kalhot?
Navíc, 100 miliardový záchranný balíček EU skokově zvýšil zadlužení Španělska na 146 % HDP. To se nebude líbit ratingovým hrdlořezům, a zvýšený rizikový faktor defaultu a snížené ratingové hodnocení přežene úrokovou míru pro půjčky Španělsku přes hranici smrti – přes 7 %. V záchranném balíčku byla přibalena ampule cyankáli. I díky “záchraně z EU” je dnes Španělsko v pozici hráče šachu, kterému dal partner šach-mat. Španělsko nyní čelí současně dvojhlavé sani krize národního bankovního systému i krize trhu vládních obligací. V situaci 25% nezaměstnanosti, rychle pokračujícího poklesu HDP, příjmů státní pokladny, sociálním neklidem hrozícím přerůst v odmítnutí systému a aktivní resistenci, násilí. Balíček získal španělským servisním elitám trochu času, ale finanční trhy na něj téměř nezareagovaly. K čemu se kupuje čas v řádu několika týdnů za takovou cenu, když ten čas sami Španělé k ničemu zásadnímu ani nemohou využít? Využily ho alespoň evropské bankovní a politické elity, nebo to byl jen další zoufalý krok k vytvoření dojmu, že na řešení krize vůbec pracují? Vždyť jsme se zatím od Schaublů a jim podobných ani nedozvěděli, zda chápou, že tuhle krizi nelze vyřídit papírově, přes peníze, ale totální rekonstrukcí obchodních a měnových toků. Kontrolou měn a finančních trhů tam, kde krize začala a kde i skončí.
Co nám říká informace o tom, že uprostřed “pomáhání” Španělsku, na finančních trzích se ceny španělských CDS (Credit Default Swaps-pojištění úvěrů španělským subjektům, de-facto sázek na bankrot země) jen v tomto roce zdvojnásobily? Pomoc určitě nesplnila hlavní cíl – přesvědčit trh o tom, že Španělsko není ve velkém průšvihu. A kdo je vůbec ten Pan Trh? Nejsou to náhodou vlastníci těch samých bank, které vlastní systém, kontrolují vše, od těžby nafty po vydávání státních obligací, co pomáhají skrývat řecké dluhy a prodávají finanční instrumenty, kterým nikdo, ani oni sami, nerozumí, hlavně jejich důsledkům?
Řekněme si to na rovinu – španělská mina může explodovat každým okamžikem. Řekové nyní mohou vesele čerpat ELA fondy z ECB nahrazující odliv úspor z Řecka v neomezeném rozsahu a vesele vydírat celou Evropu, aniž by z eurozóny odešli. Dostanou vše, co budou chtít, jen aby nedetonovali španělskou minu, pak italskou atd. Vyjde to relativně levně, a stejně to zaplatí daňoví poplatníci eurozóny.
Podstatné je, že Španělé jsou dnes klíč k budoucnosti eurozóny, a ten klíč je “v hajzlu”. EU elity dnes bojují ne o roky, ne o měsíce, ale o týdny pokračování tohoto absurdního, autodestrukčního divadla pro stádo čekající na porážku, co tu tisíc let nebyla.
Hlavní hráči tohoto divadla (IMF, ECB, ETSF, navrhovaný ESM) nemají reálné zdroje (o tom, odkud získají peníze, se vůbec nediskutuje, jakoby je vytáhli z klobouku místo králíka) a národní státy ztrácí ochotu sehnat někde jen pro Španělsko cosi mezi 300-500 miliardami eur, o dalších v řadě – Itálii, Řecku, Portugalsku, Belgii, Irsku a třech francouzských megabankách ani nemluvě. K urovnání všech disbalancí v evropském finančním systému by bylo potřeba asi 8 bilionů euro, a to nemluvíme o „matce všech bomb“ padající na naše hlavy – OTC derivátech – bez nichž by globální finanční systém již dávno padal s Lehmanem. Hovoříme o 650-1000 bilionech amerických dolarů globálně.
Dopředu se tu rozhazují neexistující peníze ještě neexitující globalistické entity, jako zárodku jedné světové vlády – ESM, kterou zatím ratifikovaly pouze 4 státy, a jsem zvědav na to, kde a jak dva hroutící se pilíře Evropy – Španělsko a Itálie, seženou svůj vklad ve výši celých 30% základního jmění ESM a za jakou cenu. Deprivanti nám zešíleli a z Ikarových křídel snů internacionalistických ovčanů i globálních podvodníků tečou potoky vosku.
Myslím, že hra je, po několika letech odkopávání reálných problémů dál, po několika letech lhaní, neřešení reálných ekonomických problémů a preferenci politické agendy NWO na úkor všeho a každého, definitivně u konce. Dluhová bublina praskne v Evropě ještě letos, zřejmě kolem prezidentských voleb v USA (producentem show je Wall Street), a přenese se dál do celého světa, od Číny po USA, které budou tou pověstnou třešničkou na dortu – ze semtexu. Ta rozmetá globální divadlo imaginací v příštím roce. Na Wall Streetu je oblíbeným měsícem pro velké rány říjen, uvidíme, jestli Evropu nechají přefunět tohle léto.
