Světová válka znovu na talíři

Jsem ročník 1975 a tudíž si pamatuji ty obavy z jaderné války, které vedly například k tomu, že jsme se ve škole učili, jak se chovat v případě jaderného výbuchu – možná si to také pamatujete: Lehnout si hlavou od výbuchu, nejlépe za terénní překážku, počkat, až tlaková vlna přejde tam i zpět atd. Pro ty mladší: Opravdu se to učilo na základní škole!


Pak přišla devadesátá léta a s nimi „vítr změn“. Obavy ze světové války vedené s použitím jaderných zbraní zdánlivě ustoupily ze scény a akcentována začala být například obava z krize ekologické. Kdo by v té chvíli tušil, že po dvaceti letech od vítězství kapitalistických mocností ve studené válce bude tato obava znovu zcela aktuální? Ovšemže bylo naivní předpokládat, že ke katastrofickému konfliktu je nutné mít bipolární svět. Ve skutečnosti se ukazuje, že ono bipolární uspořádání bylo vlastně ještě poměrně bezpečné, neboť bylo vyvážené. Stačí si uvědomit, jaké události předcházely První světové válce – závody ve zbrojení, mocenské napětí apod., atentát v Sarajevu byl jen rozbuškou, ve skutečnosti by k té válce došlo nakonec tak jako tak. A nešlo o ideologický konflikt – šlo o konflikt o zdroje a o moc. A právě to nám hrozí – velká buržoazní válka o zdroje, a to především zdroje ropy. Nová velká válka může začít v Sýrii a Íránu, přenést se do celého světa a v okamžiku, kdy některá ze zainteresovaných mocností bude zatlačena do kouta, což se jako prvnímu může velice snadno stát Izraeli, pokušení „zmáčknout ten knoflík“ se stane neodolatelným. Nezapomínejme rovněž, že aktuálně jsou sice Spojené státy na špičce, co se vojenských technologií týče, ale Čína dělá všechno proto, aby je dohnala. A USA dluží Číně nemalé peníze. Jak nepravděpodobná je představa, že by se Spojené státy rozhodly zastavit Čínu dokud ještě touto technologickou převahou disponují?


Včera jsem poslouchal na YouTube přednášku dr. Františka Koukolíka nazvanou Mocenská posedlost (jedná se o shrnutí stejnojmenné knihy), v níž spřádal množství argumentů ústících do nevyhnutelného závěru, že díky lidské neschopnosti opustit dříve funkční, dnes však již zcela kontraproduktivní vzorce chování lze předpokládat, že lidstvo, zvláště proto, že vlastní jaderné zbraně, spíše nepřežije než přežije rok 2050. Výzkumy renomovaných vědců ukazují, že již jen výměna 100 jaderných hlavic o síle té hirošimské, tedy například jaderná výměna mezi Indií a Pákistánem, by způsobila celosvětovou katastrofu, jíž bychom sice jako druh nejspíš ještě přežili, ale civilizace, jak ji známe, by zkolabovala. A to by byla, vzhledem k počtu a síle těchto zbraní, vlastněných mocnostmi celého světa, jen taková malá přestřelka. V případě velkého konfliktu bychom se prostě vyhubili, a vzali bychom s sebou většinu ostatní druhů zvířat a rostlin. Zapomeňme na filmy jako Den poté. Neměli bychom šanci. Nicméně život by přetrval, z přeživších druhů by se během několika desítek milionů let vyvinuly nové formy života, jež by nakonec opět zaplnily každý jen trochu obyvatelný kout planety. Za další stovky milionů let by se možná vyvinuly nové inteligentní a sebereflektující bytosti, jež by pak našly v horninovém záznamu svědectví o jakési tajemné katastrofě spojené s velkým vymíráním. Jak by asi tito tvorové interpretovali ten zkamenělý popel a jiné pozůstatky (například neobvyklé koncentrace určitých vzácných prvků) po našem velkolepém sebezničení? Možná jako důsledek neobvykle silné sopečné činnosti, snad jako důsledek dopadu vesmírných těles na povrch planety. Napadlo by je, byť jen jako hypotéza, že mohlo jít o uměle vyvolaný proces, o pozůstatek dávné války?


V každém případě by po nás víc, než právě tato tmavá stopa v usazených horninách, nezbylo. Nic z toho, co jsme s úsilím i s radostí vytvořili, ani sebemenší vzpomínka na všechny ty krásné úspěchy života a kultury, jež nás naplňují obdivem, jež nás dojímají, před nimiž zůstáváme stát v němém úžasu… A to je právě to, co mě na celé záležitosti naplňuje největší úzkostí. Opravdu to není obava o vlastní život – každý musíme jednou zemřít, to je přirozené a je to tak v pořádku. V životě jsem navíc prožil věci, jež mne prakticky zbavily úzkosti z individuální smrti. Ale ta úzkost, že skončí celý ten divoký, krásný, často bláhový a pošetilý, přesto však neopakovatelně kouzelný proud lidských životů, že může co nevidět skončit budoucnost lidstva jako takového, že to, co dnes vytvářím a oč usiluji, může být zcela zbytečné, neboť nebude nikdo, kdo by na to navázal, tato úzkost je bolestná a filosof by řekl, že vpravdě existenciální.


Jsme svým evolučním dědictvím fatálně naprogramováni k sebedestrukci, jak se obává dr. Koukolík, nebo ještě můžeme něco zvrátit? Myslím, že pokud se máme zachránit, musíme zcela změnit dříve efektivní, dnes však zničující, zvyk válčit o zdroje, ovládat, podmaňovat si atp. Pakliže stoupenci kapitalismu říkají, že kapitalismus odpovídá našemu přirozenému zaměření, mají bohužel pravdu – ano, skutečně je toto uspořádání, založené na střetech konkurujících si skupin a na hromadění bohatství nejdravějšími jedinci, logickým vyústěním toho, co máme zakódované v genech. Jenže naším úkolem jako druhu by neměla být realizace našeho biologického dědictví dovedená až do svého fatálního konce v podobě apokalyptického konfliktu, nýbrž překonání těchto biologických determinant kulturou, neboli, jak říkal Hegel, v podobě konečné realizace „Světového ducha“, což Marx popsal jako beztřídní společnost. Chceme-li přežít, není jiná možnost – neboli, jak říká Slavoj Žižek: Sejdeme se v pekle – nebo v komunismu.

Převzato z Amor Vacui

0 0 hlas
Hodnocení článku
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments