Vývoj na Tahríru jsem opustila předevčírem větami: „Egyptský premiér Esam Šaráf přijal delegaci demonstrantů z Tahríru, která ho vyzvala k odvolání ministrů mezinárodní spolupráce, místního rozvoje, zahraničních věcí a „všech ostatních, kteří nesplnili požadavky revoluce". Premiér slíbil, že vládu překope." A mezitím se věci daly opravdu do pohybu.
Šaráf v televizi prohlásil, že uznává právo lidí v ulicích na svobodu vyjádření a právo na stávku i na demonstrace, jedním dechem ale vyzval demonstranty, aby dodržovali pořádek a chránili veřejný majetek. Na personální změny svého kabinetu si vzal blíže neurčený čas, přičemž se odhodlal k překvapivému – možná i ve světovém měřítku – kroku: na vládním Facebooku vyzval Egypťany, aby mu dávali tipy, kdo by měl obsadit které ministerstvo. Je ovšem příznačné, že takovou nezvyklou ukázku přímé demokracie – určené ovšem jen pro ty, kdo mají doma elektřinu, počítač a internet – mládežnická hnutí na Tahríru pocítila jako Šaráfovu slabost a neschopnost prosadit do funkcí správné lidi, a tak k předchozím kompromisním požadavkům přibyla i hesla požadující, aby Šaráfa v čele vlády vystřídal miláček (rozumného) Západu, držitel Nobelovy ceny za mír a někdejší šéf Mezinárodní agentury pro atomovou energii Muhammad Baradej. Je to po dlouhé době poprvé, co se jeho jméno nějak zásadněji začalo přetřásat, protože obecně se soudilo, že tento úspěšný a uznávaný diplomat strávil příliš mnoho let v cizině, aby měl doma nějakou politickou podporu. Baradej sice oznámil úmysl kandidovat na prezidenta, nicméně shoda panuje v tom, že pokud se mu nepodaří se spojit s mládežnickými hnutími z Tahríru, které by mu poskytly „lidovou základnu", nemá nejmenší šanci. Možná je tento nový požadavek mládežníků první známkou, že se jim podařilo se s Baradejem nějak sblížit.
Nicméně, zatímco Šaráf nabídl sestavu vlády „všelidové" diskusi, je jasné, že křeslo si pevně uchovává ministr vnitra Mansúr Ajssáví. Před dvěma dny se mu sice podařil nebetyčný trapas, když odmítl splnit přání svého premiéra, teď už ale jede naplno: po celém Egyptě bylo ze služeb ministerstva vnitra propuštěno na 4000 důstojníků, včetně 505 generálmajorů, 82 brigádních generálů (a 18 generálmajorů a 9 plukovníků usvědčených nebo podezřelých z vražd nebo brutality). Teď je ještě postavit všechny před soud a spravedlivě potrestat…
A výčet „dobrých" zpráv tím nekončí: demisi podal vicepremiér Jahjá Gamál (prý chtěl odejít dřív, než bude vyhozen), soudní procesy mají být od nynějška vysílány na velkých obrazovkách umístěných na budovách soudů, zatčen byl bývalý Mubarakův ministr zemědělství, premiér nařídil okamžité propuštění mladíka, který napadl policejního důstojníka poté, co ten pro změnu fackoval jeho matku…
Premiérův nečekaný výlet „směrem k masám" (ovšem s určitými vadami na kráse – jmenoval například několik guvernérů z Mubarakovy někdejší vládnoucí strany) ale zneklidnil vládnoucí vojenskou juntu. Generálporučík Mohsen AL Fangárí, který si během lednové revoluce vysloužil takřka božský status, když odmítl Mubarakovo přání střílet do demonstrantů, nyní vystoupil s tříminutovým projevem, v němž Egypťany vyzval, aby se okamžitě vrátili k „normálnímu životu", a pohrozil, že junta žádné „přebírání moci" lidmi nepřipustí. Do té doby pokojné protesty v Káhiře, Alexandrii, Suezu, Ismailíji a dalších městech ožily. Do ulic vyšly další desítky tisíc lidí a heslem dne se stal požadavek demise šéfa junty Tantávího, takto Mubarakova polního maršála (armády, která vždy vše spolehlivě prohrála, pokud měla bojovat proti někomu jinému než svému lidu). K tomu se přidaly požadavky na potrestání někdejšího Mubarakova nástupce a šéfa tajné služby Umara Sulajmána a spolu s ním i Mubarakova dlouholetého ministra zahraničí a následně šéfa Ligy arabských států Amra Músy. Ten je podezřelý z rozsáhlých zpronevěr, nicméně hodlá kandidovat na prezidenta, a tak se občas na zkoušku druží i s demonstranty na Tahríru. A davy v ulicích nejenže sílí, ony se začínají i přelévat. Například studenti z Gízy už oznámili úmysl odjet posílit stávkující a hladovkující dělníky do Suezu.
Unie revolučních sil, která se na Tahríru ustavila v uplynulých měsících, dlouho trpěla svou různorodostí i vůdcovskými ambicemi jednotlivých lídrů, nyní se ale shodla a ve společném prohlášení vojenské juntě oznámila, že tento pátek bude „posledním varováním", aby byly přijaty požadavky demonstrantů, provedeny změny ve vládě, nebo…
Jestli dobře počítám, za chvíli tu bude šestiměsíční výročí lednové revoluce, což bude jistě datum nabité silnou až vybičovanou symbolikou a náležitou přehršlí emocí. Bude důležité sledovat, do jaké míry se premiér Šaráf bude s to (pokud o to ale samozřejmě usiluje) rozejít s juntou, a do jaké míry bude chtít junta dovést zemi k parlamentním volbám v klidu. Pokud tedy k volbám dojít chce, samozřejmě. Oficiálně se stále ještě mají konat v září, ale už delší dobu se mluví o jejich odkladu na prosinec, což neznamená, že se budou v prosinci opravdu konat. A lidé na zatím více méně klidném Tahríru (dokonce už i obklíčená monstrózní budova ministerstva vnitra, která náměstí dominuje rozhodně víc než třeba Egyptské muzeum, už byla „vrácena jejím zaměstnancům") už nyní tvrdí, že jsou tam kvůli druhé revoluci.
A pár odkazů:
— V sousedním Izraeli tisíce levicově orientovaných lidí vyzývají k bojkotu izraelského zboží, na protest proti novému zákonu, který jakýkoli takový bojkot zakazuje. „Je to další pokus parlamentní většiny umlčet jakoukoli kritiku vládní politiky," konstatuje mírové hnutí Guš šalom. „Vedete Izrael na okraj propasti," kritizuje kvůli zákonu premiéra Netanajahua šéfka opozice Tzipi Livniová. A Netanjahu na to: „Image Izraele nejvíc poskvrňují divoké a nezodpovědné útoky na snahu demokracie nakreslit čáru mezi tím, co je přijatelné, a co nikoli." Zajímavé je, že podle ministerstva zahraničí USA nový izraelský zákon porušuje „základní demokratická práva"…
— V „nové Libyi" není pro Kaddáfího místo, prohlásil ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, přičemž vyloučil, že by se Kaddáfí mohl zúčastnit jednání mezi Tripolisem a povstalci. Bílý dům podporuje ruské snahy o dojednání příměří v Libyi. Tripolis mezitím oznámil, že za tři měsíce nastane v zemi kvůli agresi NATO nedostatek potravin a vody… A britský ministr obrany tvrdí, že jeho velitelé se připravují vést válku právě ještě celé měsíce. Podle libyjské vlády NATO zabilo už 1100 lidí.
— Popularita Baracka Obamy v arabském světě (podle jednotlivých zemí) dosahuje 10 procent a méně. Většina soudí, že hlavní překážkou míru v regionu jsou izraelsko-palestinský konflikt a americké vměšování.
— Hamas odmítl palestinské sjednocení, dokud by měl v čele jednotné palestinské vlády stát dosavadní ramalláhovský premiér a muž Mezinárodního měnového fondu Salám Fajjád. Palestinský vyslanec při OSN mezitím prohlásil, že Evropa uzná palestinskou státnost ještě před zářím.
— Liga arabských států, kterou pevně ovládá Saúdská Arábie a monarchie z Perského zálivu, řekla Spojeným státům, aby se přestaly vměšovat do Sýrie.
— Spojené státy oznámily jemenské opozici, že se těžce popálený diktátor Sálih z léčení v Saúdské Arábii vrátí už brzy… a s ním přijde i další kolo občanské války, chce se dodat. Bude to výbušná situace, protože vlivné jemenské rodové klany a kmeny využily mocenského vakua v zemi a řádně se v ní "rozkročily".
No a pak je tu samozřejmě ještě smrt Ahmada Válího Karzáího, nevlastního bratra loutkového afghánského prezidenta Hamída. To už je v podstatě jen pastva pro cyniky, kteří se rádi rochní ve sledování večerních „analýz" na ČT2. V době, kdy i podle západních odhadů Taliban kontroluje 70 procent území své země, je atentát na muže, který byl považován za jednoho z nejvýznamnějších obchodníků s heroinem a jednoho z nejvlivnějších – a všehoschopných — mužů v zemi, další ranou všem těm mantrám, podle nichž Západ ve své válce „vítězí". Afghánská „vláda", o níž se neustále mluví a které se neustále mají předávat jakési pravomoci – jako omluvenka, že se USA a NATO stáhnou, aniž by dosáhly, co chtěly (kdo ale dneska tuší, o co vlastně šlo?), je totiž ve skutečnosti jen píárový blud, když nedokáže uchránit ani někoho z klanu Karzáí. Bezmála deset let okupace, stovky tisíc mrtvých Afghánců a pak tohle … Copak to o naší civilizaci asi tak vypovídá?
Převzato z Literárek
