Červenec 15, 2011
Když jsme se dva dní po začátku lednové revoluce chtěli podívat, jak vypadá situace i mimo Káhiru, zvolili jsme si „destinaci" Suez, ale autobus tam už ani nezastavil. Městem, z jehož jednoho konce stoupal kouř, jen profrčel.
Teprve o pár hodin později jsem se dozvěděla, že už se tam střílelo. Obyvatelé Suezu jako první v Egyptě zaútočili na budovu tamního sídla Mubarakovy Národní demokratické strany a zapálili ji, napadli jednu z policejních stanic (a zapálili ji) a policisté zahájili palbu. První oběti lednové egyptské revoluce padly právě v Suezu a dodaly původně studentské revoltě v Káhiře – požadující tehdy ještě „jen" zrušení výjimečného stavu, zvýšení minimální mzdy a odvolání řeznického ministra vnitra — nový rozměr.
Teď se Suez znovu stává místem, které možná určí charakter aktuální „druhé revoluce" na Tahríru. Několik dělníků v Suezu před několika dny zahájilo hladovku čistě za požadavky týkající se zaměstnaneckých věcí (hlavně požadují sociální pojištění placené zaměstnavatelem), přičemž další vyhlásili stávky, pohrozili zablokováním provozu Suezského kanálu, a několika desítkám se na pár hodin podařilo zablokovat dálnici na Káhiru… a policie proti nim nezasáhla. Snažila se vše řešit takovým tím "rozejděte se, neshlukujte se." Revoluční mládež na Tahríru s hlavou plnou vysokých ideálů na přízemně realistické počínání suezských (a jiných) dělníků, kterým jde hlavně o chleba a ty nejzákladnější sociální jistoty, pohlížela v posledních měsících se skepsí, kterou část účastníků dávala najevo i pěkně nahlas. (Byť skupina studentů z Gízy odjela naopak do Suezu tamní stávkující podpořit). Nyní ale ze Suezu přicházejí zprávy, podle nichž policie dva hladovkáře, jedním z nichž byl i známý egyptský básník Muhammad Tamsá, odvedla z nemocnice, kam se dostali kvůli zdravotnímu stavu, a na stanici je uvěznila a zbila. Byli propuštěni až ve čtvrtek v ranních hodinách, kdy se před policejní stanicí shromáždil dav rozzuřených lidí a hrozilo, že na budovu zaútočí. Město je znovu na pokraji exploze pouliční války.
I na káhirském Tahríru tak muselo lidem dojít, že propuštění tisíců vyšších důstojníků z ministerstva vnitra nijak nezměnilo návyky jejich níže postavených kolegů, a že se tudíž zatím – míním tím z hlediska policie — v zásadě nic nezměnilo.
Za ten půl rok od revoluce se ale radikálně změnila egyptská tištěná média, která ve své většině vyjadřují demonstrantům a jejich požadavkům podporu. A zajímavý je i postoj Muslimského bratrstva, které se oficiálně tahrírských protestů neúčastní, jeho členové tam ale početně zastoupeni jsou. Bratři totiž sem tam vyzvou národ, aby se vojenské juntě nevzpěčoval a nechal ji „budovat nový stát", nicméně to lze chápat i jen jako snahu docílit v zemi takovou stabilitu, která by umožnila co nejrychlejší konání parlamentních voleb. Zatímco čelní představitelé politické opozice chtějí jejich co největší odklad, aby měly nově utvářené strany čas se zformovat a voleb se zúčastnit naplno, bratrstvu čas naopak síly odčerpává – už se odštěpilo „mladé" (plus mínus padesátníci) pragmatické křídlo, které chce jít cestou tureckého premiéra Erdogana, část členstva se přelila k radikálům typu saláfistů a hrozí, že další odklad voleb — už nyní se namísto o září neoficiálně mluví o přelomu listopadu a prosince – bratrstvu ubere další síly a popularitu. Tím spíš, že výzvy k „pořádku a klidu" v mnoha Egypťanech vyvolávají nepříjemné reminiscence na Mubarakovy „paternalistické" projevy z časů jeho třicetileté diktatury… Nicméně, existují i názory, že zatímco ostatní vybíjejí svou energii na Tahríru, bratrstvo, které za Mubaraka bývalo jedinou zformovanou velkou opoziční silou, si v klidu buduje stranickou strukturu, a ta bude s odkladem voleb ještě pevnější. Těžko říct, ale francouzský velvyslanec v Káhiře minulý týden tipoval volební úspěch zbylého „dinosauřího" jádra Muslimského bratrstva někde kolem pětadvaceti procent.
Jak se vše bude vyvíjet, ukáže dnešek – rozhodující bude podpora, kterou mají stovky tisíc lidí z Tahríru ve společnosti jako takové. Jinými slovy, kolik lidí dnes přijde podpořit demonstraci nazvanou „Poslední varování juntě". Je jasné, že obyčejní lidé už musejí být půl rokem neustálých protestů, stávek a zhoršující se ekonomické situace unaveni, tím spíš, že konec toho všeho je v nedohlednu. A chtějí klid na práci, řekl by Milouš Jakeš. Zatýkání a bití v Suezu ale jejich úvahám možná dá nový rozměr.
A pár odkazů:
— NATO odmítlo tvrzení libyjské vlády, že by při svých náletech povraždilo 1100 lidí, a naopak vyzvalo k zintenzivnění bombardování. Podle Kremlu má Kaddáfí plán, podle něhož je připraven vyhodit celý Tripolis do vzduchu, než by ho nechal padnout do rukou povstalců. To ale nejspíš jen tak nehrozí, protože povstalci mají při postupu na Tripolis problémy – když se jim podaří urazit pár kilometrů kupředu, dojdou jim náboje a musejí prchnout před Kaddáfího armádou zpět. Západu prý s jejich bojovými schopnostmi začíná po pěti měsících docházet trpělivost.
— Saúdská Arábie, která ovládá Ligu arabských států, si chce u arabské ulice vylepšit pověst brutální diktatury a bude požadovat uznání Palestiny v OSN. Bude to /pokud nastane, samozřejmě) zajímavý střet se spojenci z USA a Izraele.
— Členové izraelské levicové strany Merec v rámci protestu proti zákonu zakazujícímu bojkot po izraelských supermarketech nálepkami označují zboží pocházející z židovských osad na západním břehu. Proti zákonu se v petici postavily i více než tři desítky profesorů izraelských univerzit. Mezitím roste vlna násilností páchaných židovských osadníky na západním břehu. Tisíce lidí, Židů i Arabů, by se dnes v Jeruzalémě měly zúčastnit pochodu za palestinskou nezávislost.
— Protesty v Sýrii se, stejně jako v Egyptě, už nekonají jen po pátečních modlitbách v den volna, ale i v průběhu týdne, režim si ale zatím dál stojí na pohled pevně. A stejně tak i zabíjí.
Převzato z Literárek
